Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2978/2020

28 Cdo 2978/2020-398

USNESENÍ

L. T.

M. P.

, narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Robertem Mrázikem, advokátem se sídlem v Třebíči, Karlovo náměstí 32/26,

o zaplacení částky 1 097 000 Kč s příslušenstvím

, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2020, č. j. -363, t a k t o :

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15 730 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Roberta Mrázika, advokáta se sídlem v Třebíči, Karlovo náměstí 32/26.

O d ů v o d n ě n í( ) :

Rozsudkem ze dne 26. 5. 2020, č. j. -363, výrokem pod bodem I, Krajský soud v Brně (dále jen jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 3. 3. 2015, č. j. -254 [jímž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 1 097 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodnuto o nákladech řízení a nákladech placených státem], a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud tak učinil poté, kdy jeho předchozí rozhodnutí (rozsudek ze dne 10. 4. 2018, č. j. -305) bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, č. j. -345, zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že účastníci projevili shodnou vůli směřující k uzavření příkazní smlouvy, jíž se žalovaný – oproti převzetí peněžní částky dne 31. 7. 2007 – zavázal vlastním jménem pro žalobce obstarat /blíže identifikovanou/ pohledávku Hypoteční banky, a. s. (jež byla zajištěna zástavním právem na nemovitostech poptávaných žalobcem). Předchozím věřitelem pohledávky se měl stát žalovaný (postupník) na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 26. 7. 2007 s Hypoteční bankou, a. s. (postupitelka), jež však nevstoupila v účinnost pro nezaplacení sjednané úplaty za postoupení v určené době (žalovaný se však ještě v průběhu srpna 2007 pokusil – opět neúspěšně – postoupení pohledávky realizovat). Žalovaný ani později žalobce se tedy nestali věřiteli pohledávky a příkaz nebyl splněn.

Žalovaný se bránil i tím, že peněžní prostředky vydal jiné osobě, in eventum že žalobcem uplatňované právo je promlčeno. Vznesenou námitku promlčení odvolací soud shledal důvodnou, uzavíraje, že na podkladě účastníky uzavřené smlouvy v červenci r. 2007 (kvalifikované jako smlouvy příkazní dle , , ve znění do 31. 12. 2013) bylo i s ohledem na obsah příkazu (časově limitované obstarání pohledávky) již nejpozději koncem srpna 2007 zřejmé, že příkaz nebude naplněn a žalobce mohl uplatnit právo na vrácení poskytnutého plnění (jako bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z odpadnuvšího právního důvodu; a násl. obč. zák.). Promlčecí doba ( obč. zák.) začala dle odvolacího soudu plynout nejpozději koncem srpna 2007 a v době podání žaloby (1. 2. 2012) bylo již právo žalobce promlčeno (kdy se žalobce nadto nemůže dovolávat ani případného odvolání příkazu až v roce 2012, neboť by tím mohl počátek promlčecí doby odsouvat na časově neomezenou dobu, když pro počátek běhu promlčecí doby je obecně rozhodný okamžik, kdy mohlo být právo vykonáno poprvé). Podle odvolacího soudu pak žalobce neuvedl ani žádné relevantní důvody, jež by opodstatňovaly závěr o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, či pro posouzení bezdůvodného obohacení jako úmyslného, když jeho argumentace se soustřeďuje na to, že se mu žalovaný začal vyhýbat a jeho chování svědčilo o tom, že měl zřejmě od počátku úmysl peníze si ponechat; tyto okolnosti ovšem podle odvolacího soudu svědčily by spíš pro bezodkladné uplatnění nároku u soudu a nikoliv jeho uplatnění s významným časovým zpožděním.

Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalobce (dále i jen jako „dovolatel“). Splnění předpokladů přípustnosti spatřuje v naplnění hned několika kritérií uvedených v ustanovení ; jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Konkrétně namítá, že z dokazování neplyne sjednání data, do kterého má být příkaz splněn a není tak zřejmé, jak dospěl odvolací soud k závěru, že předmětem příkazu bylo „časově limitované obstarání pohledávky“. Ze spisu dle dovolatele naopak vyplývá, že žádný termín splnění příkazu sjednán nebyl a k zániku příkazu nedošlo. Dovolatel následně uvádí jednotlivé možné způsoby zániku příkazní smlouvy, kdy dle něj nepřichází v úvahu mimo jiné zánik v důsledku následné nemožnosti plnění (pohledávka existovala i nadále) ani v důsledku uplynutí doby (neboť z provedených důkazů se nepodává, že by byl příkaz omezen na určitou dobu, jak dovodil odvolací soud; naopak žalovaný i po 31. 7. 2007 pokračoval v plnění příkazu, ačkoliv první příležitost na jeho splnění byla již promarněna). Proto dle dovolatele došlo k zániku příkazu až jeho odvoláním dne 10. 1. 2012, kdy také mohla začít plynout promlčecí doba k vrácení žalované částky. Dále dovolatel namítá, že vznesení námitky promlčení žalovaným je v rozporu s dobrými mravy z mnoha důvodů (dovolatel uvádí úmysl žalovaného bezdůvodně se obohatit, menší obezřetnost žalobce z důvodu, že ho s žalovaným seznámil jejich společný známý, skutečnost, že dosud neuplynula desetiletá objektivní promlčecí lhůta, že následky úspěšně vznesené námitky promlčení byly by pro žalobce příliš tvrdé, a že ze strany žalovaného by vznesení námitky promlčení představovalo zneužití práva), k nimž však odvolací soud nepřihlédl a jeho právní posouzení je proto nesprávné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ), aniž nařizoval jednání ( věty první ), podané dovolání odmítl podle ustanovení , neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v ) jest třeba poměřovat ustanovením (hledisky v něm uvedenými). [Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.].

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. ).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. , věta první, ); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).

Se zřetelem k tomu, že posuzovaný právní poměr účastníků vznikl přede dnem nabytí účinnosti , (tj. před 1. 1. 2014), byla věc soudy nižších stupňů posuzována podle dosavadních právních předpisů, tj. podle , , ve znění do 31. 12. 2013 (k tomu srov. , ); v textu i jako „obč. zák.“.

Rozhodnutí odvolacího soudu vychází mimo jiné z posouzení, že příkazní smlouva mezi účastníky byla omezena na určitou dobu (ve smyslu § 578 obč. zák. „práva i povinnosti zaniknou uplynutím doby, na kterou byly omezeny“), pročež tříletá promlčecí doba (dle § 107 odst. 2 obč. zák.) práva na vrácení žalovanému (za účelem splnění příkazu) poskytnuté částky 1 097 000 Kč začala plynout nejpozději na konci srpna 2007 a uplynula tedy před podáním žaloby.

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že závazkové právní vztahy, jakož i jednotlivá práva a povinnosti z nich plynoucí mohou být časově neomezené nebo z povahy věci, ze zákona či z ujednání účastníků může vyplývat jejich časové omezení, v jehož důsledku prostým uplynutím doby (§ 578 obč. zák.) dochází k zániku celého závazkového právního vztahu, anebo zániku jen jednotlivých práv a povinností účastníků, které jsou jeho obsahem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 1998, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 1998, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. ).

Nejvyšší soud zastává dlouhodobě též názor, že na případy, v nichž ve chvíli poskytnutí plnění existoval právní důvod, který však následně, v důsledku další právní skutečnosti, ztratil své právní účinky (odpadl), jak je tomu například v případě platného odstoupení od smlouvy (§ 48 obč. zák.), zániku závazku u tzv. fixních smluv (§ 518 obč. zák.), dohody stran (§ 572 odst. 2 obč. zák.), ale i v případě splnění rozvazovací podmínky (§ 36 odst. 2, věta druhá, obč. zák.), míří skutková podstata bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který odpadl. Po odpadnutí právního důvodu se poskytnuté plnění stává bezdůvodným obohacením (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2016, sp. zn. ). Není přitom pochyb ani o tom, že doložení času je vedlejší úmluvou podobnou podmínce, jež se od podmínky odlišuje toliko tím, že je u ní jisté, že určitá doba nastane, a že tedy právní účinky vzniknou nebo zaniknou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. ), pročež se výše citované konkluze (o vzniku bezdůvodného obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl pro naplnění rozvazovací podmínky) uplatní také v případě zániku právního závazkového vztahu uplynutím doby.

U práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je pak speciálně stanovena dvojí kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní, která je dvouletá (§ 107 odst. 1 obč. zák.), a objektivní tříletá, resp. desetiletá (§ 107 odst. 2 obč. zák.), přičemž skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí bez ohledu na druhou promlčecí dobu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. ).

Uzavřel-li proto odvolací soud, že příkazní smlouva byla omezena uplynutím doby (s ohledem na povahu závazku), obstojí jeho závěr (jako souladný s ustálenou rozhodovací praxí, od níž Nejvyšší soud neshledává důvodu se odchýlit), že nejpozději koncem srpna 2007 (když v srpnu se žalovaný ještě jednou pokusil příkaz splnit) příkazní smlouva zanikla, poskytnuté plnění stalo se bezdůvodným obohacením, začala běžet tříletá objektivní promlčecí doba dle § 107 odst. 2 obč. zák. (během subjektivní promlčecí doby se soud nezabýval) k uplatnění práva na jeho vydání a v okamžiku podání žaloby (1. 2. 2012) bylo již právo žalobce promlčeno.

Námitky dovolatele, že „ze spisu“ vyplývá, že žádný termín splnění příkazu nebyl sjednán a že k zániku příkazní smlouvy nemohlo dojít ani uplynutím doby, neboť „z provedených důkazů nevyplývá“, že by byl příkaz takto omezen, nesou se v rovině kritiky skutkových zjištění a jako takové přípustnost dovolání založit nemohou. Nejvyšší soud zde připomíná, že není uplatněním (jediného) způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V souladu s účinnou procesní úpravou podléhá dovolacímu přezkumu výhradně právní posouzení věci odvolacím soudem; naproti tomu skutková zjištění soudů nižších instancí ani hodnocení v řízení provedených důkazů dovolací soud revidovat nesmí (viz např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. , ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. , a ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. ). Argumentaci předpokládající jiná než odvolacím soudem učiněná skutková zjištění tudíž v dovolacím řízení nelze přiznat relevanci.

K vadám uvedeným v , odst. 2 písm. a), b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jimiž bylo by případně řízení zatíženo, dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. větu druhou ); samy o sobě vady řízení přípustnost dovolání nezakládají (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. , ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. , či ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. ). K námitce dovolatele, že není zřejmé, jak odvolací soud dospěl k závěru o časovém omezení příkazní smlouvy, sluší se snad uvést, že i tento závěr odvolací soud zcela zjevně založil na skutkových zjištěních, učiněných již soudem prvního stupně (jež aproboval), že k realizaci příkazu mělo dojít již dne 31. 7. 2007 (pro neuhrazení ceny však k postoupení pohledávky nedošlo) a nejpozději se žalovaný snažil příkaz splnit v srpnu 2007 (což nerozporuje ani dovolatel, jenž však z provedených důkazů činí vlastní – oproti soudům odlišný – závěr, že příkazní smlouva nebyla časově omezena, tudíž nezanikla a závazek jí založený trval nadále).

Konečně, přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení, přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje; uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2018, sp. zn. ). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva namítat promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. ).

Oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem dovolacího přezkumu má dovolací soud jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů nižších stupňů v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. ). Takovým defektem, jejž by bylo možno korigovat v dovolacím řízení, však úvaha odvolacího soudu netrpí. Argumentace dovolatele v uvedeném směru soustřeďuje se totiž především na domněnku, že žalovaný se na jeho úkor obohatil úmyslně, aniž by však takový závěr byl soudy nižších stupňů učiněn. Nic přitom nesvědčí ani pro závěr, že by šlo o případ zneužití práva namítat promlčení, kdy by jeho výkon byl toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by pro něj zůstalo vedlejší (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. ). Za nepřiměřenou nelze shledat ani úvahu odvolacího soudu, že začal-li se snad žalovaný žalobci vyhýbat (dal-li tedy svým chováním jednoznačně najevo, že plnit nehodlá), šlo o důvod pro bezodkladné podání žaloby a nejde zde proto o případ, kdy by zánik nároku na plnění byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s důvody, pro které žalobce své právo včas neuplatnil.

Z výše uvedeného vyplývá závěr o nepřípustnosti dovolání v jeho celém rozsahu, jež proto Nejvyšší soud odmítl ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a ; dovolání žalobce bylo odmítnuto a k náhradě (oprávněného) žalovaného patří odměna advokáta ve výši 12 700 Kč [ , ., a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právního služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč ( ) a náhradou za daň z přidané hodnoty ( ) ve výši 2 730 Kč.

Rozhodné znění pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. 12. 2020

Mgr. Petr Krauspředseda senátu