Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 3321/2018

-270

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce AA COM, s. r. o., se sídlem v Praze 2, Podskalská 378/33, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 25099515, zastoupeného Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2133/138, PSČ 130 00, proti žalovaným 1)K. M., narozené XY, bytem XY, 2) J. U., narozenému XY, bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Janem Langmeierem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 997/15, PSČ 150 00, a 3) M. H., narozenému XY, bytem XY, o zaplacení částky 72.394,84 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. února 2018, č. j. -206, takto:

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 7. června 2017, č. j. -175, Městský soud v Praze zamítl žalobu o zaplacení částky 72.394,84 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), uložil žalobci zaplatit první žalované a druhému žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 51.052 Kč (bod II. výroku) a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a třetím žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku).

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem:

1/ Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku v části, ve které byla zamítnuta žaloba ve vztahu mezi žalobcem, první žalovanou a druhým žalovaným (první výrok).

2/ Zrušil rozsudek soudu prvního stupně v bodě III. výroku a v bodě I. výroku v části, ve které byla zamítnuta žaloba ve vztahu mezi žalobcem a třetím žalovaným (první výrok).

3/ Změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodě II. výroku tak, že žalobce je povinen zaplatit první žalované a druhému žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 48.874,32 Kč (první výrok).

4/ Rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud – odkazuje na a , o úpadku a způsobech jeho řešení (), a 2. , (dále jen „obč. zák.“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 11/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 11/2017“), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016, sp. zn. – se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, že vůči první žalované a druhému žalovanému se nárok promlčel a dodal, že tříletá objektivní promlčení doba počala běžet dnem podání insolvenčního návrhu vůči dlužníku, tj. dnem 12. července 2011, a ke dni podání žaloby (6. května 2015) již uplynula. Vědomost o výši škody je pro tento závěr nerozhodná. K námitce, že šlo o škodu způsobenou žalobci úmyslně, odvolací soud uvedl, že by muselo jít o takové jednání, které by směřovalo úmyslně (záměrně) k tomu, aby byla jinému způsobena škoda. Uvedené však ze skutkových tvrzení účastníků nevyplývá.

Ve vztahu ke třetímu žalovanému odvolací soud uzavřel, že rozsudek soudu prvního stupně prozatím neobstojí.

Proti prvnímu výroku rozsudku v části, ve které odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku co do zamítnutí žaloby vůči první žalované a druhému žalovanému, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva dovolacím soudem vyřešené, jež má být posouzena jinak (ad 1/), na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (ad 2/), na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (ad 3/), a na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (ad 4/ a 5/).

Tyto otázky formuluje dovolatel (posuzováno podle obsahu dovolání) následovně:

1/ Kdy vzniká škoda dle a kdy počne běžet objektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody dle ?

2/ Kdy vzniká škoda dle spočívající v tom,že kdyby nedošlo k porušení povinností stanovených v a 2 , pohledávka věřitele za dlužníkem by vůbec nevznikla?

3/ Kdy vzniká škoda coby „újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a která je objektivně vyjádřitelná penězi“?

4/ Má nalézací soud povinnost vypořádat se se všemi právně relevantními námitkami vznesenými účastníky v průběhu řízení a vyjádřit jejich posouzení přesvědčivým způsobem v odůvodnění rozhodnutí?

5/ Jak se rozlišuje délka tříleté a desetileté objektivní promlčecí doby u práva na náhradu škody?

Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod dle , (dále též jen „“)], podrobně argumentuje především ve prospěch závěru, že objektivní promlčecí doba začala běžet až 28. ledna 2015, a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu a věc potud vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Rozhodné znění pro dovolací řízení (ve znění účinném od 30. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v , odmítl podle a 2 , když napadené rozhodnutí je co do řešení dovoláním předestřených otázek souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, na jejichž závěrech nevidí Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.

Co do posouzení (nejzazšího) okamžiku vzniku škody způsobené porušením povinnosti podat insolvenční návrh (otázky ad 1/ a ad 2/) Nejvyšší soud ustáleně vychází ze závěru formulovaného v rozsudku sp. zn. , v němž na dané téma uzavřel, že má-li být náhrada škody či jiné újmy ve formě peněžitého plnění poskytnuta v rozsahu odpovídajícím rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel, pak dnem, kdy taková škoda vznikla (nejpozději mohla vzniknout), je den, kdy byl podán insolvenční návrh. Od tohoto dne totiž již případný pokles míry uspokojení věřitelovy pohledávky z majetku dlužníka nelze odvozovat od porušení povinnosti podat insolvenční návrh. Tohoto závěru se dovolávají např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2018, sp. zn. , a ze dne 30. prosince 2019, sp. zn. , a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2016, sp. zn. , ze dne 25. července 2018, sp. zn. , a ze dne 31. října 2018, sp. zn. . Nejvyšší soud podotýká, že ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. Ústavní soud odmítl (usnesením ze dne 6. prosince 2016, sp. zn. ) jako zjevně neopodstatněnou (uváděje v důvodech usnesení, že nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem zaručených práv).

Případná nejistota věřitele o přesné výši škody (způsobené tím, že insolvenční návrh nebyl podán dříve) [otázka ad 3] je nevýznamná i pro posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby, když pro podání žaloby o náhradu škody postačuje i jen orientační (přibližná) znalost rozsahu (výše) škody; srov. např. již stanovisko bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. listopadu 1983, Cpj 10/83, uveřejněné pod číslem 3/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2017, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2018, pod číslem 33, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2019, sp. zn. . Z dikce je přitom zjevné, že toto ustanovení přinejmenším limituje (vymezuje) výši možné škody výší do insolvenčního řízení přihlášené (a následně zjištěné) pohledávky věřitele, takže ani úsudek o přibližné výši škody vyjádřitelné v penězích není v době jejího vzniku (ve smyslu závěrů plynoucích z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ) tak obtížný, jak dovolatel dovozuje. Srov. dále též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. .

Výše označená judikatura Nejvyššího soudu k otázce vzniku škody způsobené nepodáním insolvenčního návrhu je ustálená a vnitřně konzistentní a tedy nerozporná.

Ve vztahu k námitce dovolatele o nedostatečném odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (otázka ad 4/), jež otevírá otázku přezkoumatelnosti tohoto rozhodnutí, je rozhodnutí odvolacího soudu souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 100/2013“), a přípustnost dovolání tedy nezakládá.

V R 100/2013 Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly– podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí,že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly– podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.

K tomu lze dodat, že z ustanovení [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, platí obdobně pro odůvodnění usnesení,jímž se rozhoduje ve věci samé ( ) a přiměřeně se prosazujei pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem ( )] ani z právana spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením právana spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009,sp. zn. , uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. června 2012, sp. zn. ). Rozhodnutí odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje.

K otázce porušení povinnosti podat insolvenční návrh (otázka ad/ 5), to tak jako každé jiné porušení občanskoprávní povinnosti může mít též formu úmyslného jednání, zakládající běh desetileté objektivní promlčecí doby nároku na náhradu škody. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2016, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 7/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Zavinění ve formě úmyslu, resp. skutečnosti, z nichž by úmysl (ať již přímý či nepřímý) vyplýval, by však musely být tvrzeny (a prokázány), přičemž břemeno tvrzení (a důkazní) nese poškozený. Je tomu tak proto, že z § 420 odstavec 3 obč. zák. plyne, že se předpokládá zavinění ve formě nedbalosti. K tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. dubna 1968, sp. zn. , publikované pod číslem 34/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K otázce rozdílu mezi zaviněním ve formě nepřímého úmyslu a vědomé nedbalosti potom srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2014, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaným v dovolacím řízení podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. 8. 2020

Mgr. Milan Polášek

předseda senátu