Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3230/16

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky ECONTAX, s. r. o., adresa U Pentlovky 466/7, 181 00 Praha 8 - Trója, zastoupené Helenou Dvornou, advokátkou, se sídlem Hurbanova 1305/11, 142 00 Praha 4 - Krč, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016, č. j. -237, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen " "), resp. ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále došlo k porušení práv zakotvených v a y (dále jen " ").

2. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. června 2016, č. j. -237, zamítl v řízení, v němž se žalobkyně (stěžovatelka) podanou žalobou domáhala po žalovaných zaplacení částky ve výši 206 878,39 Kč, dovolání žalobkyně směřující proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno předchozí zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně. Žalobkyně se uvedené částky domáhala z titulu odpovědnosti žalovaných ve smyslu a 2 , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění pozdějších předpisů, jakožto jednatelů společnosti Atypfilm, s. r. o. (dále též "úpadce"), kteří porušili svoji povinnost stanovenou v , když nepodali jménem společnosti Atypfilm, s. r. o., která se nacházela v úpadku, dlužnický insolvenční návrh. Žalovaná částka pak představovala rozdíl mezi cenou, za kterou byla na žalobkyni postoupena pohledávka původního věřitele úpadce, a výší uspokojení přiznaného žalobkyni rozvrhovým usnesením v rámci insolvence. Žaloba byla zamítnuta na základě vznesení námitky promlčení ze strany žalovaných, která byla obecnými soudy posouzena jako důvodná.

3. Nejvyšší soud připustil dovolání pro řešení otázky počátku běhu objektivní promlčecí doby k uplatnění práva na náhradu škody podle , jež v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. V této souvislosti s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007 sp. zn. ( ) a ze dne 30. června 2014 sp. zn. (R 103/2014), jejichž závěry jsou přiměřeně aplikovatelné i na stávající věc, konstatoval, že "odpovědnost osob uvedených v za porušení povinnosti podat insolvenční návrh je obecnou občanskoprávní odpovědností za škodu založenou na presumpci zavinění, s možností dotčených osob se této odpovědnosti zprostit. Má-li být náhrada škody či jiné újmy ve formě peněžitého plnění poskytnuta v rozsahu odpovídajícím rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel, pak dnem, kdy taková škoda vznikla (nejpozději mohla vzniknout), je den, kdy byl podán insolvenční návrh. Od tohoto dne totiž již případný pokles míry uspokojení věřitelovy pohledávky z majetku dlužníka nelze odvozovat od porušení povinnosti podat insolvenční návrh." Pokud se tento závěr promítne na stávající věc, pak platí, pokračoval Nejvyšší soud, že právo žalobkyně na náhradu (tvrzené) škody se promlčelo (žalovanými vznesená námitka promlčení byla důvodná), neboť tříletá objektivní promlčecí doba stanovená , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.") počala běžet dnem podání insolvenčního návrhu vůči společnosti Atypfilm, s. r. o. (3. února 2010) a ke dni podání žaloby (30. září 2014) již uplynula.

II.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Nejprve stručně rekapituluje skutkové okolnosti sporu a průběh dosavadního řízení. Nejvyššímu soudu v prvé řadě vytýká nesprávné posouzení otázky okamžiku vzniku odpovědnosti na straně příslušných osob (v dané věci tedy jednatelů úpadce). Za nesprávný považuje závěr, že nejzazším možným dnem vzniku škody, kdy začíná běžet objektivní promlčecí doba, je den, kdy byl podán insolvenční návrh. Argumentuje, že v tento den nebyly splněny podmínky pro možnost domáhat se náhrady škody po jednatelích, neboť nebyl zjištěn ani úpadek dlužníka, ani pohledávka, a není ani zřejmé v jaké výši bude pohledávka uspokojena. Tyto podmínky jsou naplňovány postupně v průběhu insolvenčního řízení a pokud by byl přijatý závěr Nejvyššího soudu správný, docházelo by k promlčení nároku dříve, než by insolvenční věřitel vůbec získal aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby na náhradu škody. Nejvyššímu soudu dále vytýká, že nezohledňuje znění , které v sobě obsahuje určení počátku běhu objektivní promlčecí doby. Dovozuje, že promlčecí doba počne běžet buď dnem určeným v rozhodnutí o nařízení předběžného opatření (vydaného na základě návrhu podle ), anebo až okamžikem skončení insolvenčního řízení. Konečně také Nejvyššímu soudu vytýká, že se nevypořádal s , věta první a nevysvětlil, proč v případě práva na náhradu škody, které je právem spojeným s přihlášenou a zjištěnou insolvenční pohledávkou, nenastává žádné stavení běhu promlčecí doby. Rovněž namítá, že v rozhodnutí absentuje posouzení jednání jednatelů z hledisek uvedených v , .

III.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i obsah napadeného soudního rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh, který je nutno z níže uvedených důvodů odmítnout jako zjevně neopodstatněný.

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovuje především nesouhlas s právním posouzením věci Nejvyšším soudem v otázce okamžiku započetí běhu promlčecí doby pro uplatnění nároku ve smyslu z titulu odpovědnosti statutárního orgánu společnosti Atypfilm, s. r. o. za porušení povinnosti stanovené v . Ústavnímu soudu úvodem nezbývá než konstatovat, že stěžovatelka svou ústavní stížností toliko polemizuje se závěry vyslovenými v rozhodnutí Nejvyššího soudu, aniž by svůj protichůdný názor vybavila relevantní ústavněprávní argumentací. V podstatě zpochybňuje právní závěry vyslovené v ústavní stížností napadeném rozhodnutí. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat ani skutkové, ani právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. To však Ústavní soud v daném případě neshledal.

7. Nejvyšší soud připustil dovolání k řešení otázky, na níž bylo založeno rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na svoji ustálenou judikaturu, že posouzení přípustnosti či nepřípustnosti dovolání, je zásadně věcí Nejvyššího soudu, do něhož Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, což ostatně jednoznačně vyplývá ze znění , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Posouzení přípustnosti dovolání je tedy v zásadě výlučnou záležitostí Nejvyššího soudu a je plně v souladu s jeho posláním zajišťovat z pozice vrcholného soudního orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení a trestním řízení jednotu a zákonnost rozhodování tím, že mj. rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích. Pokud Nejvyšší soud v dané věci shledal dovolání přípustným, nicméně dospěl k závěru o jeho nedůvodnosti, kterou řádně odůvodnil, nelze po Ústavním soudu požadovat přehodnocování takto Nejvyšším soudem vyřešené otázky.

8. Nejvyšší soud ve stávající věci poukázal zejména na své předchozí rozsudky ze dne 27. září 2007 sp. zn. ( ) a ze dne 30. června 2014 sp. zn. (R 103/2014). Právě v posledně citovaném rozhodnutí, třebaže se týkalo právní úpravy před přijetím , bylo vysvětleno, od kterého okamžiku je třeba počítat běh promlčecí doby ve smyslu obč. Názor, že objektivní promlčecí doba ve smyslu obč. zák. (v rozhodném znění) nemohla začít běžet později než v den podání návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, jelikož pozdější pokles hodnoty pohledávky co do její dobytnosti vůči dlužníku se již neodvíjí (nemůže odvíjet) od skutečnosti, že nebyl podán návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, byl Nejvyšším soudem setrvale zastáván a nalezl své uplatnění i za účinnosti . Pokud stěžovatelka odvíjí počátek běhu promlčecí doby od jiných skutečností (např. až v souvislosti s okamžikem skutečného vzniku škody), jedná se opět o její (z pohledu existujících judikatorních závěrů) polemiku s právním posouzením věci, která je navíc nesprávná (k otázce okamžiku vzniku škody srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2012 sp. zn. ). Nejvyšší soud se rovněž vyjádřil k neaplikovatelnosti . Ani v tomto směru nelze tedy spatřovat jeho pochybení.

9. Jako nepřípadná je i stěžovatelčina námitka ve vztahu k možnosti aplikace (pozn. stěžovatelka má zjevně na mysli věta první ), neboť toto ustanovení na daný právní vztah vůbec nedopadá (nárok stěžovatelky vůči žalovaným, jakožto jednatelům pozdějšího úpadce z titulu jejich odpovědnosti za pozdní podání insolvenčního návrhu, se v rámci insolvenčního řízení vedeného na majetek úpadce nevypořádává).

10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. prosince 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu