Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 157/14

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jakuba Chlada, zastoupeného JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2013 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení d (dále jen " ") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu, vydané v jeho občanskoprávní věci.

Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu s návrhem na zaplacení směnečného penízu ve výši 8 100 Kč se 6% úrokem z této částky od 26. 10. 2010 do zaplacení a směnečné odměny v částce 27 Kč.

Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle polemizuje se závěrem obecného soudu, podle kterého platební místo na směnce je údajem "restaurace U Chladů, Závist 1158, PH 5 Zbraslav" vyjádřeno neurčitě a nesrozumitelně, čímž působí neplatnost celé směnky. Dovozuje naopak, že tato adresa "označuje jedinečný, unikátní a existující bod na této planetě", v němž je dlužník povinen směnku proplatit a majitel povinen směnečný peníz přijmout. K doplnění ústavní stížnosti stěžovatel přiložil usnesení ze dne 22. 4. 2014 č. j. -47, jímž Vrchní soud v Praze v jiné právní věci jeho obdobnou argumentaci uznal za správnou.

Ústavní soud je podle y (dále " ") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ ]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka a zda samo řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy.

Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.

Především, ve vztahu k povaze projednávané věci, nelze nepřipomenout, že vylučuje-li u bagatelních věcí (srov. ) přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s y, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech

sp. zn.

,

,

,

,

,

).

O takovou situaci však zde přece jen nejde; nelze totiž přehlédnout, že není žádného ústavněprávního důvodu, aby Ústavní soud vstupoval do výkladového sporu, zda platební místo bylo vyjádřeno s více či méně dostatečnou určitostí a srozumitelností.

K tomu je přiléhavé připomenout, že Ústavní soud standardně judikuje, že interpretace smluv - a potažmo též směnečných závazkových právních vztahů (viz usnesení

sp. zn.

ze dne 10. 10. 2013) - jako projevu autonomní úpravy soukromoprávních vztahů je zásadně úkolem obecných soudů (srov. např. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 28. 1. 2004, N 12/32 SbNU 107), zatímco zásah Ústavního soud je namístě až v případech excesivních, zejména zřejmých rozporů mezi tím, co bylo zjištěno, a závěry o právech a povinnostech, jež byly odtud vyvozeny.

Řečené je pak pro výše vymezený ústavněprávní přezkum postačující.

Stěžovatel námitku nedostatku spravedlivého procesu, jestliže ji identifikuje výlučně s tvrzením věcné nesprávnosti napadeného rozhodnutí, nadto nepřípustně spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což mu však nepřísluší.

Ústavní soud se tedy omezuje na sdělení, že v napadeném rozhodnutí nespatřuje ani relevantní exces či libovůli (viz výše), čímž své možnosti pokládá za vyčerpané.

V ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.

Z výše uvedeného se podává, že tak je tomu v dané věci; Ústavní soud proto ústavní stížnost podle tohoto ustanovení v senátu (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. března 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu