Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2374/14

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky ENVI, a. s., se sídlem Dukelská 145, 379 82 Třeboň, zastoupené Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem, se sídlem Na Sadech 21, 370 01 České Budějovice, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2014, č. j. -469, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. června 2013, č. j. -454, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. března 2011, č. j. -395, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle d (dále jen " "), a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a rovněž došlo k porušení práva na ochranu vlastnictví ve smyslu y a Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24. března 2011, č. j. -395, výrokem I. zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (stěžovatelka) prostřednictvím svého menšinového společníka (Dr. Přibila) domáhala po žalovaných zaplacení částky ve výši 1,313.248 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, kterou měl žalobkyni způsobit jednatel společnosti (první žalovaný), s nímž solidárně odpovídá i jeden ze společníků jednající s ním ve shodě (druhý žalovaný); výrokem II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Škoda měla být způsobena jednak tím, že odměna pro žalobkyni za uzavření zástavní smlouvy k nemovitostem ve vlastnictví žalobkyně k zajištění pohledávky věřitele (Československá obchodní banka, a. s.) za dlužníkem (ENKI, o. p. s., s níž jsou žalovaní personálně propojeni) byla výrazně nižší, než je obvyklé, jednak neoprávněně vyplacenými odměnami prvnímu žalovanému, který svoji činnost nevykonával řádně. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že první žalovaný neporušil povinnosti jednatele a že žalobkyni tvrzená škoda nevznikla, a proto musela být žaloba zamítnuta.

3. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. června 2013, č. j. -454, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Vedle důvodů konstatovaných v rozsudku soudu prvního stupně uvedl, že nastal i další důvod pro zamítnutí žaloby, a to že Dr. Stanislav Přibil, který jako společník žalobkyně podal žalobu podle , obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák."), přestal být společníkem, a proto pozbyl věcnou legitimaci k žalobě.

4. Následné dovolání žalobkyně bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2014, č. j. -469, odmítnuto jako nepřípustné, neboť podle názoru Nejvyššího soudu žalobkyně neuplatnila žádnou relevantní dovolací námitku.

II.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Po stručné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení se věnuje jednotlivým pochybením obecných soudů, v nichž spatřuje porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví. Předně obecným soudům vytýká, že nedostály své povinnosti náležitě odůvodnit svoje rozhodnutí, přičemž odkazuje na početnou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, a že se nedostatečně vypořádaly s argumentací stěžovatelky. Následně vyjmenovává jednotlivé argumenty, které nebyly soudem prvního stupně a odvolacím soudem projednány a tyto soudy se s nimi ani nikterak nevypořádaly. Jednalo se zejména o otázku platnosti, resp. neplatnosti valné hromady, na níž byla schválena výše odměny statutárním orgánům za zajištění pohledávky a o otázku stanovení výše uvedené odměny. Vzhledem k tomu, že se obecné soudy k těmto námitkám nevyslovily, nedostály dle názoru stěžovatele požadavkům na spravedlivý proces, jak má na mysli čl. 6 Úmluvy. Stěžovatelka dále namítá, že obecné soudy neprovedly potřebné dokazování i ohledně dalších žalobních nároků. Nejvyššímu soudu pak vytýká, že ústavně nekonformně vyložil § 125 odst. 1 písm. f) obch. zák., když stěžovatelkou nastolenou otázku, zda je společnost oprávněna odepřít jednateli placení odměny, pokud neplní své povinnosti, odmítl jako nepřípustnou, neboť již byla judikatorně vyřešena. Nejvyšším soudem přijatý rozšiřující výklad tak podle názoru stěžovatelky odnímá menšinovým společníkům možnost, jak se bránit snižování hodnoty podílů způsobené tím, že jednatelé čerpají odměnu, za kterou neposkytují služby. Stěžovatelka následně předkládá vlastní výklad citovaného ustanovení, podle něhož vyplácení odměny a s ním spojená kontrola náleží do působnosti statutárního orgánu.

III.

6. Ústavní soud je podle článku 83 y (dále jen " ") soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy soudů ( y) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost (podle písm. d) y) proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení toho, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Ústavní soud předesílá, že, ačkoliv se stěžovatelka snaží posunout celou věc do ústavněprávní roviny tvrzením o nedostatečném odůvodnění soudních rozhodnutí, jakož i námitkou o nevypořádání se se všemi jejími argumenty, setrvává povětšinou v rovině pouhé polemiky se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů. Tím, že v podstatě pouze zpochybňuje skutkové a právní závěry obecných soudů, však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod [ a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " "].

8. Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na odůvodnění rozhodnutí všech tří soudů, z nichž zřetelně plyne, proč byl návrh stěžovatelky zamítnut. V usneseních obecných soudů byl podán jasný a přehledný sled důvodů, argumentů a odkazů na příslušná ustanovení právních předpisů, jakož i na relevantní judikaturu, z nichž je jasně patrné, proč nebylo možné stěžovatelce v jejím návrhu vyhovět. Se zřetelem k tomu Ústavní soud usuzuje, že mezi zjištěním obecných soudů a právními závěry z něj vyvozenými nelze shledat ani extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu) a nejde ani o postup svévolný. Obecné soudy srozumitelně a jasně uvádějí důvody, které je k jejich závěru vedly. Jejich argumentace je logická, jasná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná. Podstatný pro celou věc je samotný závěr, na kterém byla postavena všechna rozhodnutí, že nebyly naplněny předpoklady odpovědnosti na straně žalovaných, neboť nebylo prokázáno, že by porušili právní povinnosti, ani že by stěžovatelce vznikla škoda. Skutečnost, že obecné soudy nereagovaly na každou jednotlivou námitku či argument stěžovatelky, není s ohledem na jednoznačně formulované skutkové i právní závěry natolik významná, aby musela vést ke kasaci napadených rozhodnutí.

9. Ústavní soud v této souvislosti opětovně připomíná, že se v souzené věci jedná toliko o výklad podústavníhoho práva, který (až na výše uvedené výjimky) věcí Ústavního soudu není. Výše uvedené platí i pro stěžovatelkou rozporované rozhodnutí Nejvyššího soudu. Dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí sice stručně, ale zcela jasně a srozumitelně vyslovil, jaké dovolací námitky stěžovatelka uplatnila a proč tyto námitky nemohou založit přípustnost dovolání. Jednalo se přitom zčásti o námitky, které nemohla stěžovatelka vůbec uplatnit (týkaly se skutkových zjištění), jednak o námitky stran právního posouzení ohledně tvrzené škody, které ovšem byly v rámci rozhodnutí před soudy nižších stupňů vyřešeny v souladu s právními předpisy [viz § 66 odst. 2 a 3 a § 125 odst. 1 písm. f) obch. zák.] i ustálenou judikaturou. K tomu je třeba podoktnout, že je zcela v kompetenci Nejvyššího soudu, aby posuzoval přípustnost dovolání. Ústavní soud nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Uvedené uvážení zahrnuje v sobě především posouzení toho, byla-li takováto otázka dovolatelem (vůbec) formulována a v případě, že se tak stalo, má-li vskutku dle mínění Nejvyššího soudu (nikoliv dovolatele) zásadní právní význam. Ingerence Ústavního soudu do těchto úvah vymyká se z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musil) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález

sp. zn.

(N 6/1 SbNU 47), usnesení ve věcech

sp. zn.

,

,

,

,

,

,

). O žádný z uvedených případů se však v dané věci nejedná, a proto ani v postupu Nejvyššího soudu nelze spatřovat pochybení zákládající porušení práva na spravedlivý proces.

10. Ze shora vyřčených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu