Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 660/2020

-203

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost Rančířov u Jihlavy, IČO 63438658, se sídlem v Jihlavě, Lazebnická 54/1, zastoupená JUDr. Milanem Dobešem, advokátem se sídlem v Brně - Chrlicích, Jánošíkova 29, proti žalované: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42,o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. října 2019, č. j. -179, takto: I. Dovolání se odmítá.II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám advokáta JUDr. Milana Dobeše do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 19. 3. 2019, č. j. -155, ve výroku II., jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o vydání pozemku parc. č. 79/3 v k. ú. Rančířov, vymezeného geometrickým plánem č. 520-82/2018, zhotoveným Ing. Klárou Brzákovou, tvořícím součást rozsudku soudu prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. tak, že náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznal žádnému z účastníků řízení, a ve výroku IV. tak, že účastnice řízení zavázal k náhradě nákladů vzniklých státu (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu). Výrokem IV. odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním. Předpoklady jeho přípustnosti spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování otázky výkladu pojmu „funkční souvislost“ nemovitých věcí ve smyslu ustanovení , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „“), jestliže shledal, že předmětný pozemek funkčně souvisí s pozemkem parc. č. 29/2 v k. ú. Rančířov (ve vlastnictví žalobkyně), jehož součástí je stavba kostela. Odkazovala přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. . Namítala rovněž, odkazujíc na nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. , a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. , a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 201, sp. zn. , že se odvolací soud odchýlil od judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu při posouzení otázky, zda na předmětný pozemek sloužící veřejnému zájmu (plocha veřejné zeleně – park) dopadá výlukový důvod ve smyslu ustanovení

Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „“); srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (, věta první, ), odmítl ( ), neboť je neshledal přípustným ( ).

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud ve své rozhodovací praxi již opakovaně vyložil, že funkční souvislost vydávaných nemovitostí ve smyslu ustanovení může a i v minulosti mohla vyplývat pouze z jejich skutečné užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi hospodářského využití, a to především s ohledem na jejich stavební či jinou hospodářskou podobu nebo jejich přírodní ráz, což pouze odvozeně může souviset i s jejich vzájemnou polohou v území. Z ekonomického hlediska se tato souvztažnost může projevovat či v minulosti projevovala zpravidla tím, že jedna nemovitost je (byla) předpokladem fungování či řádného využívání nemovitosti jiné vzhledem k jejímu funkčnímu určení, přičemž toto využití je (bylo) bez druhé nemovitosti ztížené nebo nemožné, a oddělením jedné věci od druhé je (byla) jejich ekonomická a užitná hodnota podstatně snížena. Funkční souvislost požadovaných pozemků proto nemůže být odvozována z toho, že v rozhodném období existovala vlastnická jednota odňatých pozemků s jinými pozemky vydanými či vydávanými oprávněné osobě, neboť se nejednalo o souvislost funkční, nýbrž o souvislost právní (vlastnickou). Funkční souvislost není obdobně dána ani tím, že vlastník odňatých pozemků používal výnosy z hospodaření na těchto pozemcích ke stejnému účelu jako příjmy z dalších již vydaných či vydávaných pozemků, neboť se jednalo o souvislost spotřební, nikoliv funkční. Konečně ani územní blízkost či sousední poloha pozemků nezakládala sama o sobě jejich funkční souvislost, neboť i sousedící nemovitosti mohou (mohly) být hospodářsky využívány (obhospodařovány) rozdílně a vzájemně nezávisle. Funkční souvislost přitom rovněž nelze zaměňovat s pojetím knihovního tělesa ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách, ani se skutečností, že některé pozemky z původního historického církevního majetku byly z geodetického a evidenčního hlediska vedeny odlišně oproti současnému stavu katastru nemovitostí. Srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. , nebo rozsudek téhož soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. , ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. a ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. .

Jestliže tedy odvolací soud se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu, kdy předmětný pozemek je funkčně provázán s pozemkem parc. č. 29/2 v k. ú. Rančířov vlastněným již žalobkyní (jehož součástí je stavba kostela), když slouží jako přístup ke kostelu, parkoviště a vhodná plocha pro technické zázemí a obhospodařování kostela (nachází se zde převážná část schodiště směřujícího ke kostelu, zakončeného branou, a plocha zpevněná štěrkem, sloužící dopravní a technické obsluze kostela), uzavřel, že v projednávané věci je vzhledem k užitné souvztažnosti mezi uvedenými nemovitostmi dána jejich funkční souvislost ve smyslu , nikterak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.

Zpochybňuje-li pak dovolatelka samotnou existenci funkční souvislosti mezi předmětnými pozemky, jde zjevně o polemiku se skutkovými závěry soudů nižších stupňů; platí přitom, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; když samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. ).

Překážkou vydání pozemku pak může být zajisté i skutečnost, že podléhá veřejnoprávní regulaci, jež neumožňuje oprávněné osobě realizovat žádnou ze složek vlastnického oprávnění, a to přesto, že taková situace není v mezi vypočtenými výlukami výslovně uvedena (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. , ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. , nebo ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. , či nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. ). V projednávané věci (jak popsáno výše) se ovšem žádné skutkové okolnosti, z nichž by bylo lze dovodit existenci takové veřejnoprávní regulace, jež by oprávněnou osobu vylučovala z možnosti realizovat veškeré složky vlastnických oprávnění, nepodávají; z výše uvedeného je naopak zřejmé, že vydávaný pozemek nepředstavuje plochu veřejné zeleně (jak namítá dovolatelka), když se na něm nachází stavební prvky a terénní úpravy funkčně jej propojující se stavbou kostela ve vlastnictví žalobkyně.

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že dovolatelkou předestírané předpoklady přípustnosti podaného dovolání očividně naplněny nebyly ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a za situace, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobkyně, jež se prostřednictvím právního zástupce vyjádřila k dovolání, patří odměna advokáta za zastupování ve výši 3 100 Kč [, 7 bod 5, a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta stanovených částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby ( advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad ( ) ve výši 714 Kč, celkem tedy 4 114 Kč.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. 5. 2020

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu