Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4693/2017-147

28 Cdo 4693/2017-147

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: Česká republika – Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky, IČO 62933591, se sídlem v Praze 11, Kaplanova 1931/1, zastoupeného JUDr. Pavlem Pfajfrem, advokátem se sídlem v Turnově, Ohrazenice 119, za účasti Římskokatolické farnosti Nasavrky, IČO 60103213, se sídlem Nasavrky, Náměstí 323, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. , o dovolání Římskokatolické farnosti Nasavrky proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2016, č. j. -106, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( ) :

Římskokatolická farnost Nasavrky napadla dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. 4. 2016, č. j. -74, ve výroku I. o věci samé změněn tak, že se dovolatelce pozemky parc. č., a v katastrálním území T. K. nevydávají, čímž se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Pardubický kraj, ze dne 23. 10. 2015, č. j. 536088/2013/544349/R2993, SPU 552453/2015/544102/To (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně byl prvostupňový rozsudek „změněn“ v nákladovém výroku II. tak, že se právo na náhradu nákladů prvostupňového řízení nepřiznává žádnému z účastníků (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).

Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen – „ “). Srov. k tomu čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání ( věty první ), odmítl podle ustanovení věty první , neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v ) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v , z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní, dovolatelkou vymezenou, otázku hmotného práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jejímu jinému právnímu posouzení.

Dovolatelka předestřela otázku výkladu zákonného pojmu funkční souvislosti nemovitých věcí ve smyslu ustanovení , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), dále jen - „ “ Měla za to, že uvedená otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

Dovolací soud ovšem ve své rozhodovací praxi již opakovaně vyložil, že funkční souvislost vydávaných nemovitostí ve smyslu ustanovení může a i v minulosti mohla vyplývat pouze z jejich skutečné užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi hospodářského využití, a to především s ohledem na jejich stavební či jinou hospodářskou podobu nebo jejich přírodní ráz, což pouze odvozeně může souviset i s jejich vzájemnou polohou v území. Z ekonomického hlediska se tato souvztažnost může projevovat či v minulosti projevovala zpravidla tím, že jedna nemovitost je (byla) předpokladem fungování či řádného využívání nemovitosti jiné vzhledem k jejímu funkčnímu určení, přičemž toto využití je (bylo) bez druhé nemovitosti ztížené nebo nemožné, a oddělením jedné věci od druhé je (byla) jejich ekonomická a užitná hodnota podstatně snížena. Funkční souvislost požadovaných pozemků proto nemůže být odvozována z toho, že v rozhodném období existovala vlastnická jednota odňatých pozemků s jinými pozemky vydanými či vydávanými oprávněné osobě, neboť se nejednalo o souvislost funkční, nýbrž o souvislost právní (vlastnickou). Funkční souvislost není obdobně dána ani tím, že vlastník odňatých pozemků používal výnosy z hospodaření na těchto pozemcích ke stejnému účelu jako příjmy z dalších již vydaných či vydávaných pozemků, neboť se jednalo o souvislost spotřební, nikoliv funkční. Konečně ani územní blízkost či sousední poloha pozemků nezakládala sama o sobě jejich funkční souvislost, neboť i sousedící nemovitosti mohou (mohly) být hospodářsky využívány (obhospodařovány) rozdílně a vzájemně nezávisle. Funkční souvislost přitom rovněž nelze zaměňovat s pojetím knihovního tělesa ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách, ani se skutečností, že některé pozemky z původního historického církevního majetku byly z geodetického a evidenčního hlediska vedeny odlišně oproti současnému stavu katastru nemovitostí. Srov. k tomu rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. , a ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. , nebo ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 4851/2017.

Uzavřel-li tedy odvolací soud, že dovolatelkou uplatňovaná souvislost nárokovaných pozemků s jinými jejími pozemky, resp. s pozemky, které jsou jí coby oprávněné osobě rovněž vydávány, spočívající v tom, že tyto pozemky patřily původně společně témuž subjektu (Záduší Trhokamenické /Záduší kostela sv. Filipa a Jakuba v Trhové Kamenici/) a výnosy z nich sloužily témuž účelu, nepředstavuje souvislost funkční ve smyslu ustanovení , nýbrž toliko souvislost vlastnickou a spotřební, a že funkční souvislost pozemků ve smyslu uvedeného ustanovení nezakládá sama o sobě ani jejich polohová blízkost či sousedství, nijak se od výše citované judikatury, od níž není důvodu se odchylovat ani v projednávané věci, neodklonil.

Vytýká-li dovolatelka dále obecně, že odvolací soud „popřel ústavní rozměr věci, jakož i restitučního zákonodárství vůbec, odmítl zásadu

ex favore restitutionis

a upřel dovolatelce nárok, čímž zasáhl do jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek ve smyslu ustanovení d a porušil její právo na spravedlivý proces dle d“, dlužno předně uvést, že přitom nijak nespecifikuje, jakým konkrétním způsobem se vytýkaná pochybení měla projevit na nesprávnosti právních závěrů formulovaných odvolacím soudem. Závěry odvolacího soudu pak za odporující výše uvedeným zásadám a ústavně zaručeným právům nepochybně nelze označit jen z toho důvodu, že při respektování zákonné úpravy a výše citované ustálené judikatury dovolacího soudu nebylo restitučním nárokům dovolatelky vyhověno. Ve světle judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu je ostatně ústavní ochrana ve smyslu d přiznávána pouze již konstituovanému vlastnickému právu, a nikoliv „toliko“ uplatněnému restitučnímu nároku (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 1995, sp. zn. , a ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. , a ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. , nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. , a ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. ).

Výtkou, že odvolací soud při nařízeném jednání dovolatelce v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. či nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č. 177/2013 Sb. neposkytl ve smyslu ustanovení a 3 dodatečnou lhůtu k doplnění tvrzení a označení důkazů stran existence funkční souvislosti mezi nárokovanými pozemky a jejími jinými pozemky, resp. pozemky, které jí coby oprávněné osobě jsou rovněž vydávány, pak zjevně není napadáno nesprávné právní posouzení procesněprávní otázky, na jejímž vyřešení by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo (odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí otázkou délky lhůty k doplnění relevantních skutkových okolností či důkazů nezabývá), nýbrž je jí namítána vada řízení, jež však sama o sobě nemůže být zákonným dovolacím důvodem ( ) a jejíž prostřednictvím tak nelze ani usuzovat na přípustnost dovolání ( ). Odvolací soud ostatně vytýkaným způsobem ani nepochybil, když za využití ustanovení , části věty před středníkem, v souladu s ustanovením a 3 vyzval dovolatelku k doplnění relevantních skutkových okolností a označení důkazů při nařízeném soudním jednání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. , nebo nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. ), při němž o věci též rozhodl, vycházeje z dovolatelkou při tomto jednání přednesených tvrzení, jejichž doplnění nebylo, soudě dle obsahu spisu, z její strany ani nijak požadováno. Dovolatelkou označený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. , ani nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod č. 177/2013 Sb., pak procesní povinnost soudu poskytnout (je-li toho se zřetelem ke stavu řízení zapotřebí) poučení ve smyslu ustanovení přítomnému účastníkovi při nařízeném soudním jednání ani nijak nemodifikují.

Z výše uvedených důvodů podané dovolání předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení nenaplňuje.

Výrok o náhradě nákladů se opírá o ustanovení , , , části věty před středníkem, a Účastníku, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřísluší a náklady žalobce (vznikly-li mu podáním vyjádření k dovolání sepsaného advokátem) nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené k uplatňování nebo bránění práva. Žalující stát totiž

disponuje dostatečným počtem odborných pracovníků, kteří jsou schopni zajišťovat ochranu jeho zájmů před soudy, a to případně i za využití služeb Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2011, sp. zn. , nebo ze dne 9. 10 2008, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. ). Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení proto nebylo přiznáno žádnému z účastníků.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu

www.nsoud.cz

,

rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách

nalus.usoud.cz

.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. ledna 2018

Mgr. Zdeněk Sajdlpředseda senátu