Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1235/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Římskokatolické farnosti Nasavrky, sídlem Náměstí 323, Nasavrky, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem, sídlem Zelená 267, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2018 č. j. -147 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2016 č. j. -106, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky, sídlem Kaplanova 1931/1, Praha 11 - Chodov, zastoupené JUDr. Pavlem Pfajfrem, advokátem, sídlem Ohrazenice 119, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze (dále jen "") označená v záhlaví tvrdíc, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v a d a v Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod. Dále má za to, že napadenými rozhodnutími byl porušen , a y.

2. Z vyžádaného soudního spisu, obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že vedlejší účastnice podala žalobu podle části páté , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), s tvrzením, že byla na svých právech dotčena rozhodnutím Státního pozemkového úřadu ze dne 23. 10. 2015 č. j. 536088/2013/544349/R2993, kterým byly stěžovatelce vydány specifikované pozemky v katastrálním území Trhová Kamenice dle , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") žalobu zamítl rozsudkem ze dne 25. 4. 2016 č. j. -74.

3. K odvolání vedlejší účastnice rozsudek krajského soudu změnil svým rozsudkem ze dne 3. 11. 2016 č. j. -106 tak, že se stěžovatelce pozemky nevydávají. Dle vrchního soudu posouzení restitučního nároku stěžovatelky záleželo jen na výkladu podústavního práva. Ani stěžovatelkou zmiňovaný přístup in favorem restitutionis v daném ohledu nepřestavuje žádné specifikum. Z hlediska restitučních předpisů nejde o nic jiného než projev teleologického výkladu. Uvedená zásada nezakládá žádné specifické postavení osob uplatňujících restituční nároky oproti jiným účastníkům soudních či správních řízení. V zákoně o majetkovém vyrovnání jsou dle vrchního soudu stanoveny jiné podmínky pro vydání majetku v závislosti na povaze povinné osoby. Zatímco původní církevní majetek spravovaný nejprve Pozemkovým fondem České republiky (nyní Státním pozemkovým úřadem jako jeho nástupcem) a Lesy České republiky, s. p., je při splnění zákonných podmínek vydáván bez dalšího zkoumání účelového určení tohoto majetku, jinak je tomu u jiného státního majetku, s nímž hospodaří ostatní povinné subjekty. Jeho vydání je pojato jako výjimka a je spojeno s charakterem daného majetku. Majetek jiných povinných osob je totiž zpravidla účelově vázán s plněním jejich úkolů. Podmínku "funkční souvislosti" s nemovitostí, kterou oprávněná osoba vlastní, nebo která se vydává, stanovenou v zákona o majetkovém vyrovnání, vyložil jako podmínku skutečné užitné souvztažnosti. Z ekonomického hlediska se bude tato souvztažnost projevovat tím, že jedna nemovitost je předpokladem fungování či využívání jiné nemovitosti. Funkční souvislost však nemůže být odvozována od souvislosti vlastnické či od toho, že výnosy z jedné nemovitosti byly užívány pro provoz jiné nemovitosti. Tento výklad dle vrchního soudu odpovídá i důvodové zprávě k zákonu o majetkovém vyrovnání. tak shledal, že funkční souvislost nebyla v posuzované věci naplněna jen tím, že sporné pozemky patřily jednomu záduší a výnosy z nich sloužily k jeho provozu. Nešlo totiž o souvislost funkční, ale souvislost vlastnickou a spotřební.

4. Proti rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 17. 1. 2018 č. j. -147, které je napadeno ústavní stížností. Uvedl, že výkladem pojmu "funkční souvislost" v § 7 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání se ve své judikatuře již zabýval. Funkční souvislost může vyplývat jen ze skutečné užitné souvztažnosti nemovitostí dané faktickými možnostmi hospodářského využití. Z ekonomického hlediska se tato souvztažnost může projevovat či v minulosti projevovala zpravidla tím, že jedna nemovitost je (byla) předpokladem fungování či řádného využívání nemovitosti jiné vzhledem k jejímu funkčnímu určení, přičemž toto využití je (bylo) bez druhé nemovitosti ztížené nebo nemožné. Funkční souvislost požadovaných pozemků proto nemůže být odvozována z toho, že v rozhodném období existovala vlastnická jednota odňatých pozemků s jinými pozemky, neboť nešlo o souvislost funkční, nýbrž o souvislost právní (vlastnickou). Funkční souvislost není obdobně dána ani tím, že vlastník odňatých pozemků používal výnosy z hospodaření na těchto pozemcích ke stejnému účelu jako příjmy z dalších již vydaných či vydávaných pozemků, šlo by totiž o souvislost spotřební, nikoli funkční. U námitky popření principu in favorem restitutionis stěžovatelka nijak nespecifikovala, jak se měla tvrzená vada projevit v závěrech odvolacího soudu.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že Nejvyšší soud a popřely ústavní rozměr věci a odmítly zohlednit zásahu in favorem restitutionis. Znovu tak stěžovatelce odejmuly restitučně obnovené vlastnictví.

6. Stěžovatelka uvedla, že pozemky, o něž žádala, buď bezprostředně sousedí s jinými pozemky, který jí byly vydány, nebo je odděluje jen řeka či pozemní komunikace. Jako rozporné s principy spravedlnosti a zásadami restitučního zákonodárství vnímá závěry soudů, že funkční souvislost podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání není sama o sobě dána polohovou blízkostí pozemků. Dále namítla, že vymezení funkční souvislosti se musí též vztahovat k tzv. funkční souvislosti historické. Jak vydané, tak požadované pozemky patřily původně jednomu záduší a výnosy z nich sloužily témuž účelu - udržování kostela a výživě neklerických pracovníků kostela.

7. Dle další námitky neposkytl stěžovatelce při postupu dle a 3 lhůtu k doplnění tvrzení a označení důkazů, čímž porušil její právo na soudní ochranu.

III.

Vyjádření účastníků řízení, vedlejší účastnice řízení a replika stěžovatelky

8. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení i vedlejší účastnici řízení.

9. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že přípustnosti dovolání bránila skutečnost, že se odvolací soud při výkladu pojmu "funkční souvislost" v § 7 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Intepretace pojmu "funkční souvislost" akcentuje vzájemnou funkční provázanost nemovitostí a není naplněna jen polohovou blízkostí či spotřební souvislostí, což neodporuje zásadě in favorem restitutionis. Nejvyšší soud považuje námitku porušení § 118a odst. 1 a 3 za nedůvodnou, jelikož na výzvu stěžovatelka reagovala. Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta nebo odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.

10. Dle vyjádření vrchního soudu postrádá stěžovatelčina argumentace ústavní rozměr. Stěžovatelce bylo umožněno v řízení uplatnit veškerá její procesní práva a podstatou její ústavní stížnosti je pouhá polemika se závěry soudů na úrovni podústavního práva. navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

11. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření uvedla, že se jak Nejvyšší soud, tak dostatečně vypořádaly se zásadou in favorem restitutionis. Stát má právo si ve svém zákonodárství stanovit podmínky pro vydání restitučního majetku. Soudy neposoudily otázku funkční souvislosti v rozporu s hmotným právem a nevybočily přitom z mezí daných judikaturou Ústavního soudu. Vedlejší účastnice vyjádřila přesvědčení, že stěžovatelka ve své argumentaci absolutizuje zásadu in favorem restitutionis a přehlíží text zákona a účel zákona o majetkovém vyrovnání. Ústavní soud sice dle vedlejší účastnice požaduje, aby byly restituční předpisy vykládány co nejvstřícněji k oprávněným osobám. Nelze ovšem přehlížet, že od ostatních restitučních předpisů vykazuje určité odchylky, mezi něž patří i podmínka funkční souvislosti a úprava náhrady za majetek, který se nevydává. Vedlejší účastnice zdůraznila, že funkční souvislost může vyplývat jen z faktické užitné souvztažnosti nemovitostí dané faktickými možnostmi jejich hospodářského využívání. Skutečnost, že pozemky, které byly právnímu předchůdci stěžovatelky odejmuty, tvořily součást jednoho statku za společným účelem v podobě zajištění chodu církevní právnické osoby, nezakládá funkční souvislost. Jde totiž jen o souvislost vlastnickou a spotřební, nikoli funkční. Ani blízkost pozemků nemůže odůvodnit naplnění této podmínky. Vedlejší účastnice se vymezila k některým skutkovým tvrzením stěžovatelky o tom, které pozemky v jejím vlastnictví sousedí s požadovanými pozemky, a zdůraznila, že nevydáním pozemků se nesníží ekonomická či užitná hodnota stěžovatelčiných pozemků. Vedlejší účastnice k námitce neposkytnutí lhůty k vyhovění výzvě dle a 3 uvedla, že stěžovatelka byla s celu záležitostí dobře seznámena a věděla, že v odvolacím řízení byla zpochybněna funkční souvislost. Mohla si proto připravit svá tvrzení i důkazní návrhy. Vedlejší účastnice navrhla ústavní stížnost odmítnout.

12. V replice k uvedeným vyjádřením stěžovatelka zmínila, že Nejvyšší soud i vyložily zákona o majetkovém vyrovnání v rozporu s jeho účelem, jímž je obnovit původní funkční celky. Požadavek funkční souvislosti je dle stěžovatelky třeba vykládat i jako požadavek praktické využitelnosti z pohledu racionálního hospodaření.

IV.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

V.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( a y). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle písm. d)y je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.

15. Ústavní soud se neztotožnil s námitkou porušení zásady in favorem restitutionis, tj. interpretace restitučních zákonů vůči oprávněným osobám co nejpříznivěji. Jde o zásadu zohledňující, že restitučními předpisy se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit minulé křivdy [srov. nález ze dne 29. 5. 2013

sp. zn.

(N 96/69 SbNU 465, 177/2013 Sb.), bod 94.; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. má pravdu v tom, že tato zásada představuje projev výkladu teleologického, který zohledňuje smysl a účel právní normy. Výklad teleologický (a v jeho rámci i výklad in favorem restitutionis) je jednou z výkladových metod. Není přitom důvodu zcela odhlížet ani od jiných obecně akceptovaných výkladových metod, jimiž je výklad jazykový, gramatický, logický, systematický, historický apod. Současně nelze pomíjet, že zásada in favorem restitutionis se pohybuje na vysokém stupni obecnosti a vztahuje se k restitučním zákonům jako celku. Vysoký stupeň obecnosti této zásady pak umožňuje, aby byl v rámci teleologického výkladu zkoumán i smysl jednotlivého vykládaného ustanovení a zohledňováno, jakým způsobem se zákonodárce minulé křivdy rozhodl odčinit.

16. Nejvyšší soud i reflektovaly skutečnost, že vychází z koncepce tzv. kombinovaného majetkového vyrovnání státu a registrovaných církví či náboženských společností, jak o něm pojednává důvodová zpráva k tomuto zákonu (obsažená ve sněmovním tisku č. 580/0, VI. volební období Parlamentu České republiky, s. 50, dostupném z http://www.psp.cz). Kombinované majetkové vyrovnání spočívá v tom, že část původního majetku církví a náboženských společností se vydává, část se nevydává a v souvislosti s tím se poskytuje finanční náhrada dle daného zákona. Ústavní soud konstatuje, že nevydání části majetku za současné úpravy paušální finanční náhrady byl zřetelně vyjádřený úmysl zákonodárce, který má jasný odraz i v textu zákona.

17. Součástí zákonného vymezení, který majetek se vydává a který nikoli, je i § 7 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vypořádání, o jehož výklad se vedl spor. Konkrétně se vedl spor o výklad podmínky funkční souvislosti nemovitosti, jejíž vydání je požadováno, s nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba vlastní, nebo která se vydává podle tohoto zákona. při výkladu zákona zohlednil, že jde o dodatečnou podmínku, na jejíž splnění je vázáno vydání nemovité věci státem, či státní příspěvkovou organizací, státním fondem, státním podnikem a jinou státní organizací, a to na rozdíl od vydání nemovité věci Pozemkovým fondem České republiky či Lesy České republiky, s. p., u nichž tato podmínka stanovena není. poukázal na důvodovou zprávu, dle níž nemovitou věcí funkčně související s majetkem, který oprávněná osoba vlastní, je především pozemek pod stavbou a pozemek, který bezprostředně souvisí se stavbou a je podmínkou jejího provozu, anebo nemovitá věc umístěná na pozemku ve vlastnictví oprávněné osoby. Odkázal též na tu část důvodové zprávy, která obecně předpokládá, že majetek vydaný dle zákona o majetkovém vyrovnání nebude mít velký rozsah s ohledem na podmínky jeho vydání. V podrobnostech pak lze odkázat na podrobné odůvodnění vrchního soudu, které postihlo rovněž důvody, proč se liší podmínky vydávání u Pozemkového fondu České republiky a Lesů České republiky, s. p., od ostatních povinných subjektů uvedených v a d) zákona o majetkovém vyrovnání.

18. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud i přesvědčivě odůvodnily, proč funkční souvislost nemovitostí zmíněnou v zákona o majetkovém vyrovnání vykládají jako skutečnou užitnou souvztažnost danou faktickými možnostmi hospodářského využití, a to především s ohledem na jejich stavební či jinou hospodářskou podobu nebo jejich přírodní ráz. Z ekonomického hlediska tuto souvztažnost vnímaly tak, že jedna nemovitost je předpokladem fungování nemovitosti druhé, nepůjde však jen o pouhou souvislost právní (vlastnickou) či spotřební. Výklad provedený v napadených rozhodnutích reflektuje text zákona, jeho vnitřní vazby a je plně podpořen zněním důvodové zprávy, která vypovídá o úmyslu zákonodárce. Zásady in favorem restitutionis by bylo možno se úspěšně dovolat zejména tehdy, umožňoval-li by text zákona s přihlédnutím k tradičním výkladovým metodám více výkladů, které by byly podobně přesvědčivě odůvodnitelné. Takový případ však nenastal v posuzované věci, jelikož stěžovatelka proti přesvědčivému výkladu Nejvyššího soudu a vrchního soudu, který zohlednil i konkrétní smysl vykládaného ustavení, postavila svou interpretaci zákona, která se přesvědčivosti výkladu soudů zdaleka nepřibližuje ani z hlediska jazykového, ani z hlediska smyslu vykládaného ustanovení patrného z důvodové zprávy.

19. Ústavní soud připomíná, že již v usnesení ze dne 7. 2. 2019

sp. zn.

odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný ve věci, v níž Nejvyšší soud zaujal shodný výklad § 7 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání. V řízení, které bylo ukončeno zmíněným usnesením

sp. zn.

, byly přitom v ústavní stížnosti uplatněny obdobné argumenty jako v nyní posuzované věci.

20. Porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky Ústavní soud neshledal ani na základě námitky porušení a 3 v řízení před . Dle zmíněných ustanovení stěžovatelku vyzval k doplnění jejích tvrzení o konkrétních skutečnostech, z nichž bude vyplývat buď existence funkční souvislosti pozemků, nebo využití těchto pozemků pro účely zmíněné v zákona o majetkovém vyrovnání. Vyzval ji rovněž k navržení důkazů k těmto skutečnostem. Stěžovatelka spatřovala porušení svých ústavně zaručených práv v tom, že jí nebyla poskytnuta lhůta k vyhovění zmíněné výzvě vrchního soudu.

21. Ústavní soud konstatuje, že na výzvu stěžovatelka reagovala již na jednání konaném dne 3. 11. 2016 před , kde byla výzva učiněna. V reakci na výzvu uvedla, že funkční souvislost vyplývá ze samotné podstaty záduší, tj. účelového vyhrazení pozemků k financování materiálních potřeb provozu kostela či farnosti. Pozemky byly dle jejího vyjádření pronajímány či obhospodařovány, což umožnilo hospodářskou soběstačnost záduší. K tomu navrhla důkaz nespecifikovanými listinami v jejím archivu, státním archivu či archivu Biskupství královehradeckého. Ústavní soud konstatuje, že doplnit tvrzení k funkční souvislosti stěžovatelka byla schopna již na samotném jednání. V řízení tedy nevyvstala nutnost poskytovat lhůtu k doplnění tvrzení. Ve skutečnostech, které stěžovatelka k výzvě uvedla, však pohledem výkladu zákona, který zaujaly a posléze i Nejvyšší soud, nebylo možno spatřovat funkční souvislost ve smyslu zákona o majetkovém vypořádání. Stěžovatelka tak nemohla být ve svých ústavně zaručených právech jakkoli zasažena tím, že jí nebyla poskytnuta dodatečná lhůta pro důkazní návrhy k tvrzením, kterými dle hodnocení soudů nebylo možno funkční souvislost odůvodnit.

22. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. března 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu