Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1488/2019

30 Cdo 1488/2019-202

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce Svaz klubů mládeže, z. s., IČO: 69368813, se sídlem v Praze 9, Teplická 280/20, zastoupeného Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 1047/17, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2019, č. j. -185, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 11. 2018, č. j. -174, jímž bylo řízení zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku.

Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud jako soud dovolací podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 ), dále jen „ “, odmítl.

Otázka, zda právní jednání státu vykazuje znaky vrchnostenského přístupu a představuje nesprávný úřední postup při výkonu státní moci (takže řízení o náhradu škody způsobené tímto jednáním státu je od soudního poplatku osvobozeno), nemůže založit přípustnost dovolání podle , neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení již přijatého dovolacím soudem, jestliže vyšel z toho, že dovolatel svou žalobou uplatňuje nárok na náhradu škody představující ušlý zisk z pronájmu nemovitostí, které stát převzal a užíval po roce 1990 jako bývalý majetek Svazu socialistické mládeže, ačkoli skutečným vlastníkem nemovitých věci byl dovolatel. Pokud odvolací soud uzavřel, že stát vystupoval jako vlastník „v rámci soukromoprávních vztahů“ a takové jednání nelze podřadit pod výkon veřejné moci, nepředstavuje jeho právní posouzení jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. ).

Od uvedeného závěru nemá dovolací soud důvod se odchýlit a věc posoudit jinak, jak požaduje dovolatel, a to ani na základě usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. , na které dovolatel poukazuje. V uvedeném usnesení Ústavní soud ve skutkově obdobné věci dovodil, že vlastnické právo na stát po roce 1990 přejít nemohlo, neboť Svaz socialistické mládeže byl neoprávněným držitelem nemovitého majetku a dovolatel své vlastnické právo k nemovitému majetku nikdy nepozbyl. Ústavní soud však ve svém rozhodnutí neřešil (nemusel řešit) právní otázku, zda stát odpovídá za škodu vzniklou dovolateli tím, že užíval jeho majetek, podle obecných občanskoprávních předpisů, nebo podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád).

Otázkami, zda bylo řízení zastaveno v rozporu s , o soudních poplatcích, protože podle dovolatele již soud začal jednat o věci samé, a zda měla být výzva k zaplacení soudního poplatku předcházející napadenému usnesení odvolacího soudu k návrhu žalobce zrušena postupem podle zákona o soudních poplatcích, se dovolací soud nemohl zabývat, neboť dovolání je v této části vadné. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. ). Nepostačuje přitom pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ). Nepostačuje ani tvrzení, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího, aniž by dovolatel specifikoval, kterou konkrétní judikaturu dovolacího soudu má na mysli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. ).

Dovolatel přípustnost dovolání vymezil (právě jen) posledně uvedenou obecnou proklamací, že se odvolací soud odchýlil „od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, aniž by tuto rozhodovací praxi blíže označil. Odmítnutí dovolání je v takovém případě ústavně konformním postupem, jak Ústavní soud potvrdil ve svém usnesení ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. , v němž vysvětlil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. , a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. ).

Vady řízení namítané dovolatelem a spočívající v nesprávném obsazení soudu prvního stupně nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k tvrzeným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle věty druhé jen tehdy, je-li dovolání (jinak) přípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 4. 2020

JUDr. Pavel Simon předseda senátu