Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 144/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Martina Řehůřka, zastoupeného JUDr. Gabrielou Brůžičkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Příkop 27/2a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2014 č. j. -104, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2014 č. j. -84, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. 11. 2013 č. j. -51, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 8. 11. 2013 č. j. -51 zamítl žalobu stěžovatele o zrušení rozhodčího nálezu Smírčí a rozhodčí komory ČR, o. s., vydaného rozhodkyní JUDr. Ivanou Erlebach Staňkovou ze dne 17. 1. 2013 č. j. 006 SRKCR-013/2012 s odůvodněním, že důvody pro jeho zrušení dle , f), i) , o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), nejsou dány, neboť účastníci se dohodli, že k projednání není třeba nařizovat jednání a ve věci lze rozhodnout na základě předložených listinných důkazů, rozhodčí nález jednoznačně odsuzuje k plnění, které bylo žádáno a nejsou ani dány důvody pro které lze v občanskoprávním řízení žádat o obnovu řízení, neboť stěžovatel se tím, že si nevyzvedl výzvu k vyjádření k rozhodčí žalobě a k předložení listinných dokladů, se sám zbavil možnosti sdělit rozhodné skutečnosti či předložit odpovídající důkazy.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 5. 2014 č. j. -84 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Na námitku stěžovatele, že rozhodčí žaloba nebyla řádně doručena do datové schránky, čímž mu bylo odňato právo rovného účastníka řízení a neměl možnost rozhodkyni informovat o nových skutečnostech (že úvěr splácí, exekuce byla zastavena a vymazána z listu vlastnictví na zastavené nemovitosti), soud reagoval sdělením, že na rozhodčí řízení, které probíhalo v roce 2012 nelze aplikovat ustanovení zákona o rozhodčím řízení, účinného až od 1. 1. 2014. V rozhodné době se při doručování písemností v rozhodčím řízení postupovalo dle , přičemž - jak vyložil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 19. 3. 2014 sp. zn. rozhodce nemá postavení orgánu veřejné moci, proto se při doručování rozhodčích nálezů neuplatní , o doručování dokumentů orgánů veřejné moci prostřednictvím datové schránky, a i když rozhodce doručuje rozhodčí nález způsoby uvedenými v v tam uvedeném pořadí, k doručování prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky, může přistoupit jen tehdy, pokud o to adresát požádá". Jestliže stěžovatel netvrdil ani neprokazoval, že v rozhodčím řízení o doručování do datové schránky požádal, byla výzva k vyjádření k rozhodčí žalobě doručena prostřednictvím pošty na adresu jeho pobytu dle ve spojení s řádně. K námitce tíživé situace soud uvedl, že "přezkumná funkce soudu ve vztahu k rozhodčímu řízení dle zákona o rozhodčím řízení je zaměřena jen na posouzení stěžejních otázek procedurální povahy a nezahrnuje přezkum věcné správnosti rozhodčího nálezu a to ani z pohledu případného rozporu s dobrými mravy".

Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 10. 2014 č. j. -104 dovolání stěžovatele odmítl podle věty první s odůvodněním, že "v něm není - přes jeho značnou obsáhlost - vůbec specifikováno, které ze čtyř kritérií přípustnosti uvedených v má žalobce za splněné", přičemž "absence údaje o tom, v čem ... spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání, zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit".

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví označená rozhodnutí soudů zrušil s tím, že (dle obsahu stížnosti) bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu dle základních práv a svobod (dále jen " "). Oproti názoru Nejvyššího soudu má za to, že v dovolání byly "konkrétně vymezeny důvody, pro které bylo dovolání vymezeno, tj. není zde daná pouhá citace ust. ", a dále namítá, že soudy nepřihlédly k jeho argumentaci, že měl zřízenu datovou schránku a dle "platné právní úpravy zákona o rozhodčím řízení k 1. 1. 2014 by mu mělo být v roce 2014 již doručeno do datové schránky", a že "nad rámec argumentů uplatněných v žalobě a opravných prostředcích" došlo (i) k porušení obchodního zákoníku, neboť oproti "vypůjčené částce" zaplatil nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty.

Ústavní soud je podle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Výše předznačená hlediska ústavněprávního přezkumu se uplatní i v dané věci; byly-li by tyto podmínky splněny, pak napadeným usnesením Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání odmítnuto, aniž bylo věcně projednáno, nastaly v poměrech stěžovatele vskutku ústavně relevantní důsledky v podobě odepření přístupu k soudu (denegatio iustitie).

Takové či s tím srovnatelné okolnosti v dané věci však zjistitelné nejsou.

Důvod, pro který odmítl dovolání jako nepřípustné, čerpal Nejvyšší soud ze samotné dovolací argumentace, přičemž je zjevné, že stěžovatel vskutku v dovolání uvedl toliko dovolací důvod - tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ) - k němuž vyložil, v čem podle něj nesprávnost tohoto právního posouzení spočívá (241a odst. 3 ), aniž by současně vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( ).

Stěžovatel tím vskutku zjevně pominul ustanovení , jenž stanoví obligatorní náležitosti dovolání, mezi něž patří (mimo uvedení dovolacího důvodu) i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle (ve znění ), jmenovitě tvrzení, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, či je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Pouhé vymezení dovolacího důvodu, byť jinak způsobilého, tudíž k doložení přípustnosti dovolání jakožto obligatorní náležitosti dovolání, jak si stěžovatel představuje, nepostačuje.

Závěru Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání z důvodu, že neobsahovalo vymezení toho, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, tedy nelze jakkoli oponovat, neboť odpovídá obsahu podaného dovolání a je souladný jak s jeho konsolidovanou judikaturou tak i rozhodovací praxí Ústavního soudu (viz např. usnesení

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

, sp. zn. IV. 3982/13,

sp. zn.

,

sp. zn.

a další).

Oponentura rozhodnutí Nejvyššího soudu tudíž neobstojí. Z důvodů, prezentovaných v usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

či

sp. zn.

, však nevyvozoval Ústavní soud stěžovateli nepříznivé důsledky (ve smyslu nepřípustnosti jeho ústavní stížnosti) z faktu, že dostupný opravný prostředek (dovolání) nevyčerpal řádně ( ).

Z dalšího obsahu ústavní stížnosti se podává, že se stěžovatel dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení , jenž zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

V rovině právního posouzení věci (o což v dané věci jde) jsou odtud dovozované nároky tzv. spravedlivého procesu porušeny zejména v situaci flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

Nic takového však v dané věci dovodit nelze.

K rozhodné námitce, že mu mělo být v rozhodčím řízení doručováno do datové schránky, nelze než přisvědčit názoru obou soudů, že ustanovení zákona o rozhodčím řízení v dané věci použitelné nebylo, neboť vstoupilo v účinnost až od 1. 1. 2014 ( ), přičemž posuzované rozhodčí řízení bylo zahájeno 5. 12. 2012 a rozhodčí nález vydán 17. 1. 2013. Tvrzení stěžovatele, že "dle platné právní úpravy zákona o rozhodčím řízení k 1. 1. 2014 by mu mělo být v roce 2014 již doručeno do datové schránky" je tak zcela mimoběžné.

Pro hodnocení ústavní stížnosti je pak určující nezpochybněné zjištění obecných soudů, že dohodou účastníků bylo umožněno rozhodnout v rozhodčím řízení bez ústního jednání, a stěžovateli byl přitom vytvořen prostor i pro uplatnění právě i těch námitek, které předkládá nyní v ústavní stížnosti; odpovídajících procesních možností však nevyužil, a svá práva nehájil v řízení, jež k tomu mělo sloužit. Rozhodkyně se nadto otázkou možnosti snížení smluvních pokut (sjednaných pro případ nesplnění smluvních podmínek dle smlouvy o úvěru, poskytnutého pro účely podnikání) přesto zabývala, a z odůvodnění nálezu se podávají důvody, pro které tohoto oprávnění nevyužila. Podobně se k této otázce vyjádřil i soud prvního stupně a své závěry ústavně přijatelným způsobem odůvodnil.

Na tomto základě je namístě uzavřít, že výše uvedené podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů či od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, resp. ani znaky libovůle v jejich rozhodování. Stěžovateli se tudíž zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu