Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2206/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Pavla Knitla, zastoupeného Mgr. et Mgr. Michaelou Knitlovou, advokátkou, sídlem Údolní 222/5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018 č. j. -105, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 27. září 2017 č. j. -85 a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 28. dubna 2017 č. j. -71, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Synthesia, a. s., sídlem Semtín č. 103, Pardubice, jako vedlejší účastnice, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, konkrétně usnesení Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud"), usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") a usnesení Nejvyššího soudu.

2. Z ústavní stížnosti, ústavní stížností napadených usnesení a vyžádaného spisu Nejvyššího soudu vedeného pod sp. zn. zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.

3. Okresní soud ústavní stížností napadeným usnesením zastavil řízení o určení práva ke směnečnému platebnímu rozkazu, v němž stěžovatel vystupoval jako žalobce. V odůvodnění uvedl, že o nároku či stavu již bylo pravomocně rozhodnuto v řízení o nařízení exekuce ve věci vedlejší účastnice proti stěžovateli podle vykonatelného směnečného rozkazu vydaného Krajským soudem v Brně dne 2. 4. 1998 pod č. j. -11. Proto okresní soud postupoval podle a řízení zastavil.

4. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením k odvolání stěžovatele usnesení okresního soudu potvrdil. Podle krajského soudu bylo o povinnosti stěžovatele plnit rozhodnutí směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 1998 č. j. -11, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 1998 č. j. -27, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 11. 1999 č. j. -67. Podle krajského soudu se stěžovatel domáhal rozhodnutí o témže skutku mezi týmiž účastníky, přestože v řízeních byla vedlejší účastnice označena jinou obchodní firmou. Proto bylo na místě zastavit řízení pro překážku věci rozhodnuté. Snahou stěžovatele podle krajského soudu bylo změnit pravomocné rozhodnutí podáním nové žaloby, jejíž předmět je v podstatě stejný, neboť je vyloučeno, aby se domáhal změny pravomocného rozhodnutí na plnění žalobou na určení vedenou mezi týmiž účastníky o témže předmětu řízení.

5. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl. Podle Nejvyššího soudu stěžovatel pouze polemizoval se skutkovými zjištěními krajského soudu, což nepředstavuje způsobilý dovolací důvod podle Dále Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel považuje názor krajského soudu o existenci věci pravomocně rozhodnuté za nesprávný, neboť se domnívá, že v daném případě jde o spor o existenci, resp. o vymahatelnost subjektivního práva přiznaného exekučním titulem. Podle stěžovatele má jít o spor opoziční, takže shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci nemohl vytvořit překážku věci pravomocně rozsouzené. Stejně ji podle stěžovatele nemohla vytvořit ani usnesení vydaná soudy v rámci výkonu rozhodnutí, neboť má jít o zcela odlišná řízení s jinými předměty. Podle Nejvyššího soudu však stěžovatel k těmto výhradám nepřiřadil žádný předpoklad přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů nepovažoval Nejvyšší soud dovolání za přípustné, resp. za dovolání, které trpí vadami, které nebyly ve lhůtě odstraněny, a nezbylo mu než je odmítnout podle

II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel tvrdí, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené ústavním pořádkem. Konkrétně uvádí, že v jeho případě došlo k porušení práva na soudní ochranu zaručeného d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva"). Dále namítá zásah do práva na procesní rovnost garantovaného y a práva na veřejnost, rychlost řízení a práva vyjádřit se k prováděným důkazům, která jsou zaručena y. Stěžovatel dále tvrdí, že byla porušena ochrana jeho vlastnického práva daná y a Dodatkového protokolu k Úmluvě. Nakonec uvádí, že v jeho případě byla porušena pravidla obsažená v y a y (dále jen " "), která dovolují činit, co není zákonem zakázáno.

7. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že se obecné soudy vůbec nevypořádaly s otázkou, kterou nastolil v řízení, kterou však blíže nespecifikuje. V jejím doplnění doručeném Ústavnímu soudu dne 12. 6. 2018 stěžovatel uvádí, že jeho dovolání splňuje všechny podmínky kladené a postup Nejvyššího soudu představuje odepření přístupu k soudu. V tom se odvolává na nález

sp. zn.

ze dne 17. 5. 2016 (N 85/81 SbNU 423; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v internetové databázi Nalus - viz http://nalus.usoud.cz). Je přesvědčen, že se Nejvyšší soud nijak nevypořádal s otázkou existence překážky věci pravomocně rozhodnuté ve vztahu mezi řízením nalézacím v poměru k usnesením exekučních soudů ve vykonávacím řízení, ani s otázkou, zda rozhodnutí z vykonávacího řízení tvoří k rozsudku z nalézacího řízení překážku věci rozhodnuté. Podle jeho názoru je zřejmé, že se jedná o dvě zcela odlišná řízení, která mají i odlišný předmět řízení. Tutéž otázku měly podle jeho tvrzení zcela pominout i okresní soud a krajský soud. Stěžovatel je dále přesvědčen, že aplikace překážky věci rozhodnuté znamená zneužití práva obecnými soudy a porušení jeho základního práva na řádný a spravedlivý proces. Neprojednání věci považuje za odepření jeho práva na projednání věci před soudy.

8. V dalším doplnění stížnosti ze dne 27. 2. 2019 stěžovatel své argumenty zopakoval.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky kladenými , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

10. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele, neboť zjistil, že nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení , neboť z části nepředstavuje způsobilý dovolací důvod a z části neobsahuje vylíčení splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Otázku přípustnosti dovolání Ústavní soud podrobně zodpověděl ve stanovisku pléna sp. zn. ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.). Neobsahuje-li dovolání specifikaci toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak předpokládá ustanovení , není jeho odmítnutí pro vady porušením ustanovení y.

11. Z ustanovení také plyne, že je-li dovolání stěžovatele odmítnuto pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání, jde o případ, kdy stěžovatel řádně nevyčerpal opravné prostředky.

12. Vzhledem k tomu, že dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, resp. obsahující vady, je ústavní stížnost přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu. V těchto případech je Ústavní soud povinen omezit svou pravomoc na zjištění, zda dovolací soud nevybočil z mezí daných mu zákonem a zda jeho rozhodnutí není založeno pouze na svévoli.

13. V části směřující proti rozhodnutím okresního soudu a krajského soudu je ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; námitky vznášené vůči postupu těchto soudů Ústavní soud dále nezkoumal a soustředil se pouze na námitky proti rozhodnutí Nejvyššího soudu.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.

15. Ústavní soud si vyžádal spis vedený Nejvyšším soudem pod sp. zn. . V něm je obsaženo i dovolání stěžovatele. Ústavní soud shodně s Nejvyšším soudem konstatuje, že stěžovatel nenaplnil požadavky stanovené na splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatel krom opětovného zpochybnění zjištěného skutkového stavu sice nastolil otázky směřující k posouzení tzv. věci rozhodnuté, avšak nijak se nevyjádřil ke splnění podmínek přípustnosti dovolání podle Proto nelze Nejvyššímu soudu vytknout, že dovolání stěžovatele podle odmítl. Ústavní soud připomíná, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti, není jeho odmítnutí porušením y. Dovolání obsahuje formální vymezení dovolacího důvodu, avšak nijak nedokládá přípustnost dovolání jakožto obligatorní náležitosti dovolání (viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 19. 2. 2015). Argumentaci tímto směrem, tj. věnující se případnému nesprávnému posouzení splnění podmínky uvedení důvodů přípustnosti dovolání neobsahuje ani ústavní stížnost.

16. Ústavní soud proto v rozhodování Nejvyššího soudu nezjistil žádnou vadu, která by odůvodnila jeho zásah. Nejvyšší soud nepostupoval svévolně a nezasáhl do základních práv a svobod stěžovatele.

17. Ve shora citovaném stanovisku pléna sp. zn. Ústavní soud dospěl k závěru, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle .

18. Proto je nezbytné i v tomto případě ústavní stížnost v části směřující proti usnesení okresního soudu a usnesení krajského soudu odmítnout jako nepřípustnou, neboť stěžovatel nesplnil předpoklad řádného vyčerpání dostupných opravných prostředků, jak jsou předvídány .

19. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle a zčásti jako návrh nepřípustný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. srpna 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátuIII.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky kladenými , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

10. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele, neboť zjistil, že nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení , neboť z části nepředstavuje způsobilý dovolací důvod a z části neobsahuje vylíčení splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Otázku přípustnosti dovolání Ústavní soud podrobně zodpověděl ve stanovisku pléna sp. zn. ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.). Neobsahuje-li dovolání specifikaci toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak předpokládá ustanovení , není jeho odmítnutí pro vady porušením ustanovení y.

11. Z ustanovení také plyne, že je-li dovolání stěžovatele odmítnuto pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání, jde o případ, kdy stěžovatel řádně nevyčerpal opravné prostředky.

12. Vzhledem k tomu, že dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, resp. obsahující vady, je ústavní stížnost přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu. V těchto případech je Ústavní soud povinen omezit svou pravomoc na zjištění, zda dovolací soud nevybočil z mezí daných mu zákonem a zda jeho rozhodnutí není založeno pouze na svévoli.

13. V části směřující proti rozhodnutím okresního soudu a krajského soudu je ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; námitky vznášené vůči postupu těchto soudů Ústavní soud dále nezkoumal a soustředil se pouze na námitky proti rozhodnutí Nejvyššího soudu.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.

15. Ústavní soud si vyžádal spis vedený Nejvyšším soudem pod sp. zn. . V něm je obsaženo i dovolání stěžovatele. Ústavní soud shodně s Nejvyšším soudem konstatuje, že stěžovatel nenaplnil požadavky stanovené na splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatel krom opětovného zpochybnění zjištěného skutkového stavu sice nastolil otázky směřující k posouzení tzv. věci rozhodnuté, avšak nijak se nevyjádřil ke splnění podmínek přípustnosti dovolání podle Proto nelze Nejvyššímu soudu vytknout, že dovolání stěžovatele podle odmítl. Ústavní soud připomíná, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti, není jeho odmítnutí porušením y. Dovolání obsahuje formální vymezení dovolacího důvodu, avšak nijak nedokládá přípustnost dovolání jakožto obligatorní náležitosti dovolání (viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 19. 2. 2015). Argumentaci tímto směrem, tj. věnující se případnému nesprávnému posouzení splnění podmínky uvedení důvodů přípustnosti dovolání neobsahuje ani ústavní stížnost.

16. Ústavní soud proto v rozhodování Nejvyššího soudu nezjistil žádnou vadu, která by odůvodnila jeho zásah. Nejvyšší soud nepostupoval svévolně a nezasáhl do základních práv a svobod stěžovatele.

17. Ve shora citovaném stanovisku pléna sp. zn. Ústavní soud dospěl k závěru, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle .

18. Proto je nezbytné i v tomto případě ústavní stížnost v části směřující proti usnesení okresního soudu a usnesení krajského soudu odmítnout jako nepřípustnou, neboť stěžovatel nesplnil předpoklad řádného vyčerpání dostupných opravných prostředků, jak jsou předvídány .

19. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle a zčásti jako návrh nepřípustný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. srpna 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu