Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 984/2020

28 Cdo 984/2020-222

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně A. V., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jaroslavem Radilem, advokátem se sídlem v Praze 7, Ovenecká 78/33, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2019, č. j. -186, takto:

I. Dovolání seodmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 4. 2019, č. j. -149, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále „předmětný pozemek“), který je ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.). Dále rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 48.480,- Kč (výrok II.).

K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 10. 2019, č. j. -186, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 16.160,- Kč (výrok II.).

Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě a domáhá se vydání náhradního pozemku za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobkyni liknavým, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobkyně mimo zákonem předpokládaný postup a nahradily projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu předmětného pozemku. Pokud jde o výši restitučního nároku, soudy nižších instancí vyšly především z pravomocných soudních rozhodnutí vydaných v řízeních vedených mezi týmiž účastníky u soudu prvního stupně pod sp. zn. a sp. zn. , v nichž byla výše neuspokojeného nároku žalobkyně vyčíslena jednak pomocí tržního ocenění, jednak prostřednictvím tzv. vyhláškových cen. Shledaly, že pokud by byla použita tzv. vyhlášková metoda i ve věci vedené pod sp. zn. , výsledkem by byl vyšší rozdíl mezi hodnotami pozemků nevydaných a pozemků náhradních, než byl v projednávané věci uplatněn.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále „ “), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive pro existenci otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Domnívá se, že výši neuspokojeného restitučního nároku žalobkyně nelze stanovit na základě součtu neuspokojených částí nároku z předchozích pravomocně ukončených soudních řízení, v nichž znalci při oceňování odňatých a náhradních pozemků vycházeli z různých oceňovacích metod, a rovněž z něj nelze následně odečíst cenu náhradního pozemku stanovenou prostřednictvím jedné z metod. Dle mínění dovolatelky je ostatně takový součet neproveditelný i v případě použití shodných (správných) způsobů ocenění daných pozemků v předcházejících řízeních. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně vyjádřila nesouhlas s podaným dovoláním, přičemž podotkla, že postup žalované považuje za účelový. Upozornila rovněž, že dovolání žalované obsahuje polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu a soudu prvního stupně, nikoli však právně relevantní argumentaci k osvědčení přípustnosti dovolání. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) o dovolání rozhodl podle ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 9. 10. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. ); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští ( ), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení ( , věta první, ), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [ ], zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné ( ).

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení proto, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného, resp. procesního, práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jedná se o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení , jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz).

Dovolatelka sice ohlašuje jako důvod přípustnosti dovolání (krom existence otázky dovolacím soudem dosud neřešené) odklon odvolacího soudu od konstantní judikatury dovolacího soudu, nicméně tuto právní otázku a ani rozhodnutí dovolacího soudu, v níž byla řešena, nevymezuje. Argumentace dovolatelky obsažená v dovolání (z hlediska uplatněného důvodu přípustnosti dovolání spočívajícího v potřebě vyřešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené) ovšem přípustnost dovolání taktéž nezakládá. Ač žalovaná deklaruje uplatnění dovolacího důvodu upraveného v ustanovení , ve skutečnosti žádnou otázku hmotného nebo procesního práva nevymezuje. Má za to, že dovolacímu přezkumu je otevřena otázka určení výše restitučního nároku konkrétní oprávněné osoby. Pomíjí ovšem, že uplatňuje nikoliv námitky směřující proti právnímu posouzení věci, ale námitky skutkové (restituční nárok byl stanoven v nesprávné výši, a proto jej nelze uspokojit vydáním náhradního pozemku, jímž by se oprávněné osobě dostalo hodnoty, která její nárok převyšuje). Jiné (dle jejího mínění správné) právní posouzení věci tak odvozuje od odlišného skutkového stavu, než jaký byl v nalézacím řízení zjištěn.

Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že výše restitučního nároku (náhrady), jenž má být uspokojen převodem jiného vhodného pozemku ( zákona o půdě) se odvozuje od ceny odňatých pozemků, jíž lze – s ohledem na ustanovení zákona o půdě – určit právě v cenách platných ke dni 24. 6. 1991, podle , o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění (dále „ “). V této souvislosti sluší se připomenout, že shodným způsobem a dle téhož právního předpisu – , oceňují se podle ustanovení zákona o půdě i pozemky náhradní (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. – ústavní stížnosti proti nim podané Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněné usnesením ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. , resp. usnesením ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. – označená rozhodnutí, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). I tím má být v zásadě zajištěna ekvivalentnost náhradního plnění v poměru k ceně odňatého pozemku (a kdy případná specifika pozemků lze zohlednit již při jejich ocenění s použitím korektivu a kritérií uvedených v příloze 7 ).

Cena náhradního pozemku se tudíž vypočítává podle cenového předpisu platného ke dni účinnosti zákona o půdě, přičemž ve prospěch oprávněné osoby nelze počítat s navýšením ceny pozemku, k němuž došlo po změně jeho charakteru v důsledku jeho zastavění po přechodu na stát nebo právnickou osobu bez přičinění původního vlastníka. O případ takové změny charakteru pozemku po jeho přechodu na stát ovšem v posuzované věci nejde. Žalobkyně nepožaduje náhradu za pozemky jiného charakteru, než které byly odňaty její předchůdkyni a i kvantifikaci nároku odvozuje pak od pozemků téhož charakteru.

Samotné zjišťování ceny nemovitosti a její určení dle cenového předpisu je otázkou zejména skutkových zjištění, jejichž kvalifikované posouzení si pak zpravidla vyžaduje i odborné znalosti ( ). Byl-li v tomto směru podán znalecký posudek, podléhá i takový důkaz hodnocení podle zásad vyjádřených v ustanovení , tedy nikoliv co do odborných závěrů ve smyslu jejich správnosti, nýbrž z pohledu přesvědčivosti posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logického odůvodnění znaleckého nálezu a jeho souladu s ostatními důkazy (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. , uveřejněný pod č. 33/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nutno podotknout, že hodnocení znaleckých posudků, jež byly v dané věci za účelem zjištění ceny pozemků k důkazu provedeny, nevykazuje žádné deficity. Soudy obou stupňů se zabývaly souladem jednotlivých znaleckých posudků, jakož i jejich úplností a vztahem k relevantní právní úpravě. Výše restitučního nároku (náhrady) byla odvozena od ceny odňatých pozemků určené v souladu se shora ohlášenými judikatorními závěry; způsobem konformním s rozhodovací praxí dovolacího soudu přitom byla zjištěna i cena pozemku náhradního (vydávaného). Soudy nižších stupňů totiž přesvědčivě vyložily, že i přes rozdílnost metod použitých v předchozích soudních řízeních při stanovování ceny pozemků nevydaných a náhradních nebyl restituční nárok žalobkyně dosud uspokojen v prokázané výši 164.655,65 Kč, přičemž zohlednily, že v případě stanovení ceny pozemků odňatých i náhradních (vydávaných) podle cenového předpisu by byla hodnota do současné doby neuspokojené části restitučního nároku žalobkyně vyšší, než je žalobkyní v posuzované věci tvrzeno, a to konkrétně v částce 175.210,- Kč.

Argumentovala-li žalovaná v dovolání tím, že výši zbývající části restitučního nároku oprávněné osoby nelze určit na základě součtu „zbytkových nároků“ z předchozích soudních řízení ani v případě aplikace shodné (správné) metody při oceňování oprávněné osobě nevydaných pozemků, neboť „jde o součet neproveditelný“, pak se sluší podotknout, že ani v tomto kontextu dovolatelka neklade žádnou kvalifikovanou otázku hmotného ani procesního práva, jejímž prostřednictvím by bylo lze usuzovat na přípustnost dovolání, nýbrž opětovně rozporuje skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, jímž je však dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. , a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. , dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. , bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. , bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. , bod 17). Nadto se jeví vhodným podotknout, že otázky výše nároku oprávněné osoby a hodnoty požadovaného pozemku (pozemků) soud řeší (toliko) jako otázky předběžné (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. ). Tyto otázky totiž nejsou předmětem sporu a nejde zde o žalobu na určení práva, nýbrž o žalobu na plnění. Ostatně, i proto rozhodovací praxe – v případně spornosti nároku a jeho výše – současně připouští i žalobu na určení výše nároku oprávněné osoby (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. , ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. , ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. , jakož i ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. ). Byť i v případě ocenění převáděných náhradních pozemků v předešlých řízeních jde toliko o řešení otázky předběžné, bude s ohledem na zevrubnost posouzení této otázky zajisté akceptovatelné, aby v odůvodněných případech bylo využito i ocenění pozemků z předchozích restitučních řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. ).

Protože dovolatelka brojí proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech prvostupňového řízení, a ve vztahu k výroku II. o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [ , ve znění účinném od 30. 9. 2017].

Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení odmítl.

V souladu s ustanovením , věta druhá, rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 22. 4. 2020

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu