Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3593/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky STUDIO PRESS s. r. o., se sídlem V Kapslovně 2770, Praha 3, zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem Sluneční náměstí 14, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. srpna 2014 č. j. -24 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2013 č. j. -89, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti shora uvedeným rozhodnutím správních soudů a namítá porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen " "), které spatřuje v tom, že jí byla nezákonně upřena účast na ústním jednání v řízení u Městského soudu v Praze.

II.

Argumentace stěžovatelky

2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že požadavek na nařízení ústního jednání vznesla již v žalobě ze dne 6. 12. 2007 a na svém požadavku později nic nezměnila, i když k vydání rozsudku městského soudu došlo po zrušení jejího předchozího rozsudku Nejvyšším správním soudem. Nejvyšší správní soud k argumentu stěžovatelky stran v žalobě vzneseného požadavku na nařízení ústního jednání pouze konstatoval, že stěžovatelce byla městským soudem doručena výzva podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), na kterou stěžovatelka nereagovala, a že městský soud rozhodl v souladu se zákonem ve věci bez jednání.

3. Stěžovatelka má za to, že aplikace nepřichází vůbec do úvahy, když účastník řízení již v žalobě uvede výslovný požadavek na ústní jednání. Ustanovení věta druhá totiž začíná slovy "Má se za to", čímž je v právní teorii označována vyvratitelná právní domněnka. Případný konkludentní souhlas tak platí pouze za situace, že není prokázán opak. V okamžiku vydání přípisu ze dne 27. 8. 2012, který za výzvu předsedy senátu podle ustanovení

mylně vydává Nejvyšší správní soud (viz níže), ale městský soud již disponoval důkazem (žaloba), že stěžovatelka požaduje ústní jednání, a proto mělo být nařízeno ústní jednání, i kdyby stěžovatelka na přípis ze dne 27. 8. 2012 nereagovala.

4. Stěžovatelka dále tvrdí, že neobdržela žádnou výzvu předsedy senátu a nebyla jím vůbec poučena ve smyslu ustanovení . Právnímu zástupci stěžovatelky byl doručen pouze obecný přípis městského soudu ze dne 27. 8. 2012 č. j. -86, který ale nevydal předseda senátu, ale toliko asistent soudce Mgr. Vladimír Gabriel Navrátil, který obecný přípis podepsal zkratkou v. r., tj. vlastní rukou. Stěžovatelka má za to, že nemohlo dojít k udělení konkludentního souhlasu s rozhodnutím věci bez jednání.

5. Pokud Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí odkázal na svůj rozsudek ze dne 14. 12. 2009 č. j. -129, v něm je sice uvedeno, že není vadou způsobující nezákonnost rozsudku krajského soudu, když ten nenařídí ústní jednání poté, co bylo předchozí rozhodnutí zrušeno nadřízeným soudem, ale pouze za podmínky, kdy již v dalším řízení nezbývá žádný prostor pro vlastní uvážení krajského soudu. Ve stěžovatelčině případě ale Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 22. 3. 2012 č. j. -70 zrušil rozsudek městského soudu ze dne 2. 12. 2010 č. j. -42 pro nepřezkoumatelnost, a proto zde byl nepochybně rozsáhlý prostor pro další řízení, kterého chtěla stěžovatelka využít a této možnosti byla zbavena nenařízením ústního jednání městským soudem.

6. Za stejně nepoužitelný považuje stěžovatelka odkaz Nejvyššího správního soudu na jeho další rozsudek ze dne 26. 1. 2011 č. j. -57, který toliko ukládá krajskému soudu po zrušujícím rozsudku vydat novou výzvu podle ustanovení a nespokojit se se souhlasem účastníka řízení o rozhodnutí věci bez nařízení ústního jednání, který je vznesen v řízení před vydáním prvého rozsudku v řadě. Podle názoru stěžovatelky nelze tento rozsudek aplikovat k tíži stěžovatelky a vykládat jej tak, že zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu je způsobilý anulovat výslovný projev vůle účastníka řízení na nařízení ústního jednání, který je obsažen v žalobě. Ve vztahu k namítanému porušení svého základního práva stěžovatelka odkazuje též na nálezovou judikaturu Ústavního soudu (nálezy ze dne 15. 5. 1995

sp. zn.

, ze dne 3. 2. 1998

sp. zn.

, ze dne 24. 4. 2003

sp. zn.

, ze dne 22. 10. 2007

sp. zn.

, a ze dne 19. 6. 2008

sp. zn.

).

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y, dále jen "Ústava"), není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Ze své pozice by mohl Ústavní soud zasáhnout mj. tehdy, pokud by shledal, že obecné soudy při své činnosti vykročily z mezí hlavy páté y a došlo by k porušení některého ze základních práv stěžovatelky. Podmínky k takovému zásahu však v daném případě Ústavní soud neshledal.

10. Těžiště argumentace stěžovatelky spočívá v tvrzení, že postupem správních soudů v její věci mělo dojít k porušení y, neboť po rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jímž bylo zrušeno (první) rozhodnutí správního soudu prvního stupně v této věci pro nepřezkoumatelnost, nebylo nařízeno ústní jednání, a to i přes skutečnost, že stěžovatelka v žalobě o nařízení jednání výslovně požádala.

11. Z vyžádané spisové dokumentace se podává, že k projednání žaloby stěžovatelky bylo v řízení před Městským soudem v Praze nařízeno jednání a posléze vydán (první) rozsudek tohoto soudu ve věci, jímž byla žaloba stěžovatelky zamítnuta. Ke kasační stížnosti stěžovatelky Nejvyšší správní soud tento rozsudek Městského soudu v Praze zrušil pro nepřezkoumatelnost a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud v Praze poté v přípisu ze dne 27. 8. 2012 stěžovatelku podle ustanovení vyzval, aby se vyjádřila, zda souhlasí s tím, aby soud rozhodl o věci samé bez jednání. Zároveň byla stěžovatelka poučena o tom, že nevyjádří-li ve stanovené lhůtě (dva týdny) svůj nesouhlas, platí, že souhlas udělila. Tato výzva byla doručena právnímu zástupci stěžovatelky dne 2. 9. 2013, stěžovatelka na tuto výzvu (ve stanovené lhůtě ani poté) nijak nereagoval. Městský soud v Praze následně vydal napadené rozhodnutí, aniž by ve věci nařídil jednání.

12. Ústavní soud se ve své judikatuře již věnoval právu na veřejné (ústní) projednání věci, při zdůraznění požadavku na restriktivní výklad výjimek z pravidla takové jednání před rozhodnutím ve věci nařizovat (viz též stěžovatelkou uváděná nálezová judikatura Ústavního soudu, dále též např. usnesení ze dne 6. 12. 2005

sp. zn.

či ze dne 23. 6. 2009

sp. zn.

, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Po posouzení postupu správních soudů v daném případě má však Ústavní soud za to, že k porušení práva stěžovatelky na projednání věci v její přítomnosti, resp. zásady ústnosti, nedošlo. Pokud stěžovatelka vyjevila svůj požadavek na nařízení jednání ve věci v žalobě, k jehož naplnění následně došlo, nelze jej vnímat jako generální nesouhlas s rozhodováním ve věci bez jednání i pro další řízení ve věci (tj. po rozhodnutí Nejvyšším správním soudem) za předpokladu, je-li dodržen postup dle (shodně též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009 č. j. -129), tj. byla-li stěžovatelka k uplatnění tohoto práva bezvýsledně vyzvána. Po rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se totiž - z hlediska procesního - řízení nachází ve zcela jiné poloze, a je proto nutné znovu ověřit stěžovatelčinu vůli v otázce ústního jednání ve věci, jak to učinil městský soud.

13. Přihlédnout je možné (byť nikoli rozhodující) v dané věci též k důvodu, jenž vedl ke zrušení prvního rozsudku městského soudu ve věci, a sice pro nepřezkoumatelnost jeho závěru stran hodnocení konkrétně uvedených důkazů. Nařízení jednání ve věci (k čemuž by v případě nesouhlasu stěžovatelky s rozhodnutím věci bez jednání, pokud by jej ovšem k výzvě soudu dle uplatnila, muselo dojít) by se zjevně, jak lze dovodit z napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neprojevilo v hmotněprávním postavení stěžovatelky. Stěžovatelka ostatně ani neuvádí (s výjimkou obecného tvrzení, že zde byl "nepochybně rozsáhlý prostor pro další řízení, kterého chtěl využít"), jakým způsobem či z jakého důvodu by nařízení jednání ve věci ve fázi po rozhodnutí Nejvyššího správního soudu mohlo ke změně tohoto jejího postavení přispět.

14. Stěžovatelka dále namítá, že neobdržela výzvu předsedy senátu ve smyslu , neboť jejímu právnímu zástupci byl doručen pouze obecný přípis městského soudu ze dne 27. 8. 2012 č. j. -86, který nevydal předseda senátu, nýbrž asistent soudce Mgr. Vladimír Gabriel Navrátil. Přestože tuto námitku stěžovatelka poprvé uplatnila až v ústavní stížnosti, Ústavní soud považuje za vhodné se k ní stručně vyjádřit. Podle , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů se v rozsahu stanoveném zvláštním právním předpisem na rozhodovací a jiné činnosti soudů podílejí justiční čekatelé, asistenti soudců, vyšší soudní úředníci, soudní tajemníci a soudní vykonavatelé (viz y). Podle tohoto zákona asistent soudce vykonává jednotlivé úkony soudního řízení z pověření soudce, pokud tak stanoví zvláštní zákon nebo rozvrh práce, a podle odst. 5 tohoto ustanovení je asistent soudce oprávněn podílet se na rozhodovací činnosti soudu v rozsahu stanoveném zvláštním právním předpisem pro vyšší soudní úředníky. Ze , o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů jsou pak bezpochyby vyšší soudní úředníci (tedy i asistenti soudce) oprávněni k provádění úkonů v podobě výzvy a poučení podle (viz ). Jak vyplývá ze spisového materiálu, k vyhotovení této výzvy (jinak splňující všechny náležitosti výzvy dle ) byl asistent soudce písemně pověřen předsedou rozhodujícího senátu (viz přípis na č. l. 85). Nejedná se přitom ani o úkon, který by překračoval pomocnou roli asistenta soudce při výkonu soudnictví (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2013

sp. zn.

, č. 224/2013 Sb.).

15. Lze shrnout, že stěžovatelka nebyla jakkoli zkrácena na možnosti využít svého práva a vyjádřit nesouhlas s rozhodnutím věci v dalším řízení bez jednání, čehož nevyužila. K namítanému porušení y tudíž zjevně nedošlo. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení . Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu