Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2276/2019

28 Cdo 2276/2019-713

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) J. S., nar. XY, a b) J. S., nar. XY, obou bytem XY, zastoupených JUDr. Janou Kutmonovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Na Vyhlídce 386/3, proti žalovaným 1. L. S., nar. XY, a 2. E. S., nar. XY, oběma bytem XY, o 80.486 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. května 2018, č. j. -602, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 14. 7. 2016, č. j. -404, zamítl žalobu, kterou se žalobci po žalovaných domáhali zaplacení částky 80.486 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení i státu (výroky II. a III.). Soud vzal za prokázané, že účastníci řízení jsou vlastníky sousedících pozemků v katastrálním území XY. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 9. 9. 2003, č. j. -238, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2004, č. j. -274, bylo žalovaným uloženo odstranit plot s podezdívkou vybudovaný v roce 1990 údajně na pozemku žalobců (tento rozsudek byl exekučně vynucen). Právě zmíněná rozhodnutí se opírala o posudek znalce Jaroslava Peška. Žalobci se nyní domáhají vydání bezdůvodného obohacení, které mělo žalovaným vzniknout tím, že v letech 1994 až 2008 užívali část pozemku žalobců v rozsahu odpovídajícím výpočtům uvedeného znalce. Soud ovšem na základě dalších znaleckých posudků, jimiž byl proveden důkaz v nynější při, shledal závěry znalce Peška nesprávnými, poněvadž se řečený (odstraněný) plot ve skutečnosti nacházel s drobnými odchylkami na samé hranici pozemků, a nebylo tudíž prokázáno, že by žalovaní užívali nemovitost žalobců. Soudu tedy nezbylo než žalobu v plném rozsahu zamítnout.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 5. 2018, č. j. -602, rozsudek soudního stupně k odvolání všech účastníků změnil ve výroku II., pokud jde o výši přiznané náhrady nákladů řízení, zatímco ve zbylé části tohoto výroku i ve výrocích I. a III. jej potvrdil (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení před odvolacím soudem (výroky II. a III.). Odvolací soud předně reagoval na námitku podjatosti, kterou vůči jeho soudcům žalobci vznesli v průběhu odvolacího řízení. Tuto námitku nepředkládal nadřízenému soudu, neboť ji nepokládal za důvodnou a protože byla žalobci uplatněna před jednáním odvolacího soudu. Se skutkovými zjištěními i právním posouzením věci samé se pak odvolací soud plně ztotožnil. Tvrdili-li žalobci, že žalovaní v roce 1990 zřídili plot na jejich pozemku a od té doby neoprávněně užívali asi 30 m2 nemovitosti náležející žalobcům, podotkl odvolací soud, že podle znaleckého dokazování provedeného v nynějším řízení byl vzpomínaný plot zřízen na hranici pozemků účastníků, a nebylo tedy doloženo, že by žalovaní protiprávně užívali část pozemku žalobců. Posouzení předběžné otázky umístění hranice pozemků v řízení vedeném u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. není pro soudy rozhodující nynější spor jakkoli závazné. Pro odlišné zhodnocení dotčeného aspektu jsou přitom pádné důvody, jelikož vyšlo najevo, že geometrický plán, ze kterého vycházely soudy ve věci sp. zn. , obsahoval chybný údaj. Soud prvního stupně tudíž žalobu zamítl po právu.

Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, ve kterém vyjadřují názor, že se odvolací soud „opakovaně při řešení otázek hmotného i procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, a dovolání je proto přípustné podle , (dále jen „ “). Konkrétně pak namítají, že odvolací soud pochybil, pakliže nepředložil jimi vznesenou námitku podjatosti k posouzení nadřízenému soudu (tento postup označují za zřejmý exces, v jehož důsledku bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces). Dále uvádějí, že odvolací soud nezákonně ignoroval pravomocné rozsudky vydané v řízení vedeném u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. (přestože je závěr o umístění sporného plotu na pozemku žalobců nejen v odůvodnění, ale též ve výroku rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 9. 9. 2003) a že nesprávně hodnotil znalecké posudky, účastnické i svědecké výpovědi a další důkazy. Nesouhlasí též s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení a navrhují, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými ve smyslu , zabýval jeho projednatelností.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V souladu s musí být v dovolání vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Vymezení předpokladů přípustnosti dovolání je obligatorní náležitostí dovolání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. , ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. , a ze dne 17. 9. 2018, sp. zn. ), jejíž nedostatek znemožňuje v dovolacím řízení pokračovat (viz mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. , ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. , či ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. ). Má-li být přitom dovolání přípustné proto, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, je nezbytné, aby dovolatel tuto právní otázku jednoznačně identifikoval a upřesnil též rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, kterou podle jeho názoru odvolací soud nerespektoval (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. , ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. , či ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. ).

Tomuto požadavku žalobci zjevně nedostáli, neboť sice vyjádřili přesvědčení, že je přípustnost jejich dovolání založena odchýlením se krajského soudu od judikatury soudu dovolacího při řešení otázek hmotného i procesního práva, řečené otázky však nikterak nespecifikovali, a Nejvyššímu soudu tím znemožnili, aby jejich dovolání zhodnotil po věcné stránce.

Ani námitka porušení ústavně zaručených práv (v daném případně práva na spravedlivý proces) přípustnost dovolání nezakládá, není-li provázána s vymezením otázky hmotného či procesního práva odpovídající požadavkům (srovnej stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , bod 58, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. , bod 12), což se v aktuálně posuzovaném dovolání nestalo.

Již s ohledem na své vady, které se uplynutím dovolací lhůty staly neodstranitelnými ( ), muselo být dovolání žalobců odmítnuto ( ).

Nad rámec nezbytného Nejvyšší soud podotýká, že poukazy dovolatelů na nesprávný postup odvolacího soudu po vznesení námitky podjatosti z jejich strany představují výtky vad řízení, k nimž ovšem dovolací soud přihlíží toliko v případě přípustného dovolání ( ) a jež přípustnost dovolání nezakládají (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. , a ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. ). K samotnému prověření, zda ve věci nerozhodovali vyloučení soudci, pak slouží primárně žaloba pro zmatečnost, nikoli dovolání [srovnej , , větu druhou, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. ]. Rovněž námitky neprovedení důkazů navrhovaných žalobci a nedostatečného vypořádání jimi vznesených odvolacích námitek představují poukazy na údajné procesní vady (srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. , ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. , či ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. , jakož i usnesení téhož soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. , a ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. ).

K problematice vázanosti soudů v nynějším sporu závěry vyslovenými v souvisejícím řízení vedeném mezi týmiž účastníky (zde se dovolatelé nejvíce přiblížili formulaci právní otázky ve smyslu ) lze dále uvést, že rozsudek odvolacího soudu je v tomto směru plně konformní s ustálenou judikaturou dovolací instance, dle níž se účinek závaznosti soudního rozhodnutí ve smyslu a 4 vztahuje pouze na právní následek vyslovený v jeho výroku; naopak řešení předběžných otázek závaznosti nenabývá [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. , či usnesení téhož soudu ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. , a ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. , srovnej též Lavický, P. In: Lavický, P. a kol. ( až 250l). Zákon o rozhodování některých kompetenčních sporů. Praha: Wolters Kluwer, 2016. s. 665–666].

Výroky rozhodnutí vydaných v řízení vedeném u Okresního soud Praha-západ pod sp. zn. byla řešena existence povinnosti žalovaných odstranit specifikované oplocení, zatímco problém přesného situování hranice mezi pozemky žalobců a žalovaných byl soudy v onom sporu zkoumán toliko jako otázka prejudiciální, zodpovídaná v odůvodnění coby předpoklad pro konstatování povinnosti žalovaných zmíněný plot, nacházející se údajně na pozemku žalobců, odstranit. Na právě uvedeném závěru ničeho nemění skutečnost, že je plot ve výroku dotčených rozhodnutí identifikován svým putativním umístěním na pozemku žalobců, neboť se jedná o pouhý způsob označení vzpomínaného zařízení, jímž není problém hranice mezi pozemky účastníků povýšen na předmět daného sporu. Je tudíž správný úsudek, že v nynější kauze, v níž se žalobci domáhají stanovení povinnosti žalovaných vydat peněžitou náhradu za užívání nemovitosti žalobců a v níž problém rozhraničení pozemků procesních stran rovněž figuruje jako pouhé prejudicium, nejsou závěry ohledně umístění dotčené hranice dovozené soudy v dřívějším sporu účastníků závazné.

Uvádí-li se pak v judikatuře, že ani nevázanost soudu předchozím pravomocným soudním rozhodnutím ve smyslu neopodstatňuje celkové ignorování závěrů v něm obsažených, je tím míněno pouze tolik, že soud se v navazujícím sporu musí vypořádat se zásadními skutkovými zjištěními a právními závěry, v jejichž hodnocení se od dříve vydaného pravomocného soudního rozhodnutí hodlá odchýlit (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. , a ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. , případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. ). Právě zmíněnému požadavku přitom odvolací soud v řešené věci nepochybně dostál, poněvadž identifikoval omyl ve skutkových zjištěních soudů v předešlé kauze. Tím, že mechanicky nepřejal vývody obsažené v rozsudcích vydaných ve věci vedené u Okresního soud Praha-západ pod sp. zn. , nýbrž je podrobil kritické reflexi, se pak jen sotva mohl dopustit pochybení.

Zbývající polemické úvahy dovolatelů, jež se týkají merita věci, směřují proti hodnocení důkazů (zejména znaleckých posudků) a skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, která ovšem podle účinné procesní úpravy dovolacímu přezkumu, zacílenému výhradně na otázky právní ( , věta první, ), nepodléhají (obdobně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. , ze dne 18. 2. 2019, sp. zn. , a ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. ).

Konečně v rozsahu, v němž dovolatelé napadají výroky rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, je dovolání nejen neprojednatelné, ale navíc též objektivně nepřípustné podle

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle , věty první, odst. l, , části věty před středníkem, a s tím, že žalovaným v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. 2. 2020

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu