Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 3988/2019

26 Cdo 3988/2019-341

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce A. T., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Adamem Zlámalem, advokátem se sídlem v Praze 9, Freyova 983/25, proti žalované S. T., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Ladislavem Tichým, advokátem se sídlem v Poděbradech, Studentská 331/59, o určení neoprávněnosti ukončení nájmu bytu a zaplacení 143 332 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2018, č. j. -193, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 1. února 2018, č. j. -146, zastavil řízení o určení neoprávněnosti ukončení nájmu tam specifikovaného bytu (výrok I.) a o zaplacení 1 310 Kč (výrok II.), zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobci 32 522 Kč a 100 000 Kč (výrok III.), 8 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok IV.), uložil žalované zaplatit žalobci 1 500 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok V.) a rozhodl o nákladech řízení státu (výrok VI.) a o nákladech řízení účastníků (výrok VII.).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. září 2018, č. j. -193, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o věci samé III. a IV. potvrdil a změnil jej ve výrocích o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud projednal a rozhodl o něm podle , , dále jen „ “ Shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení, z části však není přípustné a z části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením , avšak podle není dovolání přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

V projednávané věci bylo rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o několika samostatných nárocích se samostatným skutkovým základem – o nároku na náhradu škody na movitých věcech ve výši 32 522 Kč, náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč a vrácení peněžité jistoty ve výši 8 000 Kč. Dovolací soud posuzoval u každého z těchto nároků přípustnost dovolání samostatně, a to bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem [srov. usnesení Nejvyššího soudu z 15. 6. 1999, sp. zn. , uveřejněné pod č. 9/2000 časopisu Soudní judikatura, ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. , ze dne 1. 6. 2018, sp. zn. , či ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. , jejichž závěry jsou použitelné i po změně provedené s účinností od 30. 9. 2017 ]. Protože nároky na náhradu škody na movitých věcech a na vrácení peněžité jistoty nepřevyšují 50 000 Kč (k příslušenství pohledávky se nepřihlíží), nelze v této části přípustnost dovolání opřít o ustanovení , neboť ustanovení to výslovně vylučuje.

Dovolání žalobce, jímž napadá rozsudek odvolacího soudu v té části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 100 000 Kč (jakožto nároku na náhradu nemajetkové újmy), pak neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením , přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatel včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil ( ).

K projednání dovolání totiž nepostačuje pouhá citace ustanovení , resp. jeho části, jak to učinil dovolatel v úvodu dovolání konstatováním, že „přípustnost dovolání shledává v ustanovení , neboť napadený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu řešeny, resp. při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Má-li být dovolání přípustné podle citovaného ustanovení proto, že – jak avizoval – napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny nebo při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání především patrno, které otázky hmotného práva má za dosud nevyřešené dovolacím soudem, případně, při řešení kterých otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe" se řešení těchto právní otázek odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Takový údaj se však z obsahu dovolání nepodává.

Dovolatel především zpochybnil správnost (úplnost) zjištěného skutkového stavu, resp. způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění rozhodná pro závěr, že dohoda o ukončení nájemního vztahu, již účastníci uzavřeli dne 11. 4. 2016, je platným právním jednáním (s odkazem na ve spojení s a , ). V této souvislosti nelze přehlédnout, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1999, sp. zn. , uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou – vzhledem k následnému chování stran (opuštění bytu a odevzdání klíčů) – natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných d; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, neboť i takovýto výklad je zde možný (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. , uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).

Nezpůsobilý dovolací důvod (v podobě vady řízení) uplatnil dovolatel rovněž výtkou, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jeho námitkami uplatněnými v řízení. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné ( -238a ); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle ) nezakládají.

Dovolatel tak prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu, tj. nesprávného právního posouzení věci (srov. ), nevymezil žádnou právní otázku, na jejímž řešení bylo napadené rozhodnutí založeno.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení věty první odmítl.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. větu druhou ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 1. 2020

JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu