Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 3955/2019

32 Cdo 3955/2019-415

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně CP Inkaso s.r.o., se sídlem v Praze 1, Nové Město, Opletalova 1603/57, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 29027241, zastoupené Mgr. Vladimírem Šteklem, advokátem se sídlem v Brně, Štěpánská 317/3, proti žalovanému J. C., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Pavlou Hasmanovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Tusarova 1235/32, o zaplacení 62 917,33 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2018, č. j. -254, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalovaný podal dovolání proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Krajský soud v Ostravě potvrdil usnesení ze dne 13. 7. 2018, č. j. -210, kterým Okresní soud v Ostravě doplnil usnesení téhož soudu ze dne 14. 5. 2018, č. j. -158, o výrok VI., jímž byl zamítnut návrh žalovaného ze dne 9. 5. 2018 na prominutí zmeškané lhůty.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „ “).

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z uvedených ustanovení i z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, představuje obligatorní náležitost dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu či jeho části (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení téhož soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. dne 27. 8. 2013, sen. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a dále například usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. , ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , a ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. , která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu). Ústavní soud pak ve své rozhodovací praxi shledává takovýto požadavek ústavně konformním (srov. například již usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. , dostupné na webových stránkách Ústavního soudu a zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů).

Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. již shora citovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , a dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. , ze dne 17. 6. 2014, sen. zn. , ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. , či ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. ).

Těmto zákonným požadavkům na vymezení přípustnosti dovolatel nedostál již z toho důvodu, že v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání, kterou spatřuje v tom, že „má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, příslušné judikatorní závěry Nejvyššího soudu, od nichž by se měl dovolací soud v souzené věci při posuzování důvodů pro prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání odchýlit, nijak neoznačil. Argumentaci, která by splňovala kritéria stanovená v , nelze přitom nalézt ani v ostatním obsahu dovolání. Navíc pro úplnost dovolací soud poznamenává, že v argumentaci dovolatele neshledává žádný důvod (ani v případě řádně vymezené přípustnosti dovolání) řešit otázku omluvitelnosti důvodu pro zmeškání lhůty k podání odvolání odchylně od judikatury, na niž odvolací soud odkázal v napadeném rozhodnutí.

Vytýkaný nedostatek dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. větu první ), dovolateli uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání podle pro vady odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. , jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 1. 2020

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu