Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 3595/2019

22 Cdo 3595/2019-97

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně D. H., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 4, Bohuslava Martinů 1051/2, proti žalované obci Zvole, IČO 00241890, se sídlem Zvole, Hlavní 33, zastoupené Mgr. Jiřím Slavíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Zborovská 619/49, o obnovu řízení, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2019, č. j. -76, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala povolení obnovy řízení skončeného rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 13. 4. 2015, č. j. -196, který nabyl právní moci dne 25. 4. 2016. Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemku v rozhodnutí uvedeného. Za nové důkazy, které bez své viny nemohla použít v původním řízení, považovala smlouvu trhovou ze dne 23. 11. 1897 a situační nákres ze dne 24. 5.1901.

Okresní soud Praha - západ (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 1. 11. 2018, č. j. -50, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 6. 2019, č. j. -80, žalobu na povolení obnovy řízení vedeného u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. zamítl a rozhodl o nákladech řízení

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 14. 5. 2019, č. j. -76, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Žalobkyně se domáhala povolení obnovy řízení s odůvodněním, že 11. 7. 2017 získala u katastrálního úřadu y, které nemohla použít v původním řízení, a to smlouvu trhovou ze dne 23. 11. 1897 a situační nákres ze dne 24. 5.1901.

Soud prvního stupně poukázal na to, že předmětné y byly uloženy u katastrálního úřadu. Jestliže si žalobkyně opatřila v původním řízení jen y z let 1936 a 1939, týkající se nabytí vlastnického práva k pozemku jejími právními předchůdci, mohla předpokládat, že v katastru nemovitostí jsou založeny i další y věci se týkající, které si měla opatřit. Je architektka a v řízení byla zastoupena advokátem; i z toho se podává, že je s existencí katastru nemovitostí a s jeho obsahem obeznámena. Dospěl k závěru, že y nejsou nové důkazy, které žalobkyně nemohla bez své viny v původním řízení řízení použít, a že důvod k povolení obnovy podle není dán.

Odvolací soud pak provedl důkaz výpisem z pozemkové knihy vložky č. XY pro obec XY, předloženým žalobkyní v původním řízení (č. l. 85 původního spisu, kterým byl proveden důkaz v původním řízení při jednání 12. 1. 2015). Zjistil, že pod č. 1 ze dne 2. 5. 1902 je zapsán vklad stavební parcely č. XY s domem č. p. XY podle smlouvy trhové z 23. 11. 1897 a připojeného polohopisného plánku, pod č. 5 zápis z 16. 2. 1939 týkající se nově připsaného pozemku o výměře 4 m2. Běžná č. 2 a 4 odkazují na opravy zobrazení hranice pozemku parc. č. XY.

Odvolací soud proto uzavřel, že existence listin – trhové smlouvy z 23. 11. 1897 a situačního nákresu byla jednoznačně patrná již v původním řízení. y v době původního nalézacího řízení existovaly, žalobkyně o nich měla povědomost (výpis z pozemkové knihy, který sama předložila, se o nich zmiňoval) a nic jí nebránilo, aby smlouvu a situační náčrt, pokud je považovala za potřebné důkazy, od katastrálního úřadu vyžádala. Jestliže měla dvě smlouvy, týkající se vlastnictví pozemku parc. č. XY, pak při patřičné aktivitě mohla soudu předložit i první smlouvu z roku 1897. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že obnovu řízení podle nelze povolit.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud se odchýlil od judikatury dovolacího soudu, a to rozsudku ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. , a ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. . Odvolací soud provedl důkaz výpisem z pozemkové knihy, nikoli však listinami, na které výpis odkazoval. Není tak zřejmé, jak mohl dospět ke skutkovému zjištění, že existuje vědomost žalobkyně o těchto listinách jen na základě výpisu z pozemkové knihy. Z ve spojení s plyne, že důkaz má být proveden při jednání odvolacího soudu a účastníci mají právo se k němu vyjádřit. Dovolatelka opakuje, že odvolací soud hodnotí trhovou smlouvu a náčrt, aniž jimi provedl důkaz. Důkaz u je třeba provést tak, že se přečte nebo sdělí její obsah. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. , mají účastníci v soudním řízení právo skutkově a právně argumentovat a navrhovat důkazy a soud se pak s nimi musí vypořádat. Odvolací soud však nevysvětlil, proč neprovedl navržené důkazy. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Dovolání není přípustné.

Podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první – dále jen „ “), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle – 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. (dostupné na www.nsoud.cz)]. Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. (dostupná na www.nsoud.cz)].

Dovolací soud ještě odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. , v němž uvedl: „Na otázku, v jakém případě se „dovolatel mohl při aktivitě, kterou lze očekávat od účastníka řízení při uplatňování jeho práv, dozvědět o tom, kde se důkazní prostředek nachází“, resp. zda mohl skutečnosti, rozhodnutí či důkazy použít „bez své viny“ pak nelze dát obecnou odpověď; záleží vždy na úvaze soudu v nalézacím řízení, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená. Nicméně právě proto, že tu jde o vyvolání mimořádného zásahu do právní moci soudního rozhodnutí [k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. (dostupné na www.nsoud.cz)], je třeba při posuzování „viny“ žalobce ve smyslu používat „měřítka spíše přísnějšího než blahovolného“ (viz např. Rubeš, J. a kol.: . Komentář. Orbis Praha, 1970, díl II., str. 131).

Žalobkyně v dovolání vznáší námitky proti skutkovému zjištění odvolacího soudu, které však nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Odkazuje sice na judikaturu týkající se hodnocení důkazů, nicméně ani případný rozpor s touto judikaturou (pochybení při hodnocení důkazů) by podle konstantní judikatury přípustnost dovolání nezaložil.

Soudy v dané věci posuzovaly jen otázku, zda žalobkyně bez své viny nemohla použít nově navržené důkazy v původním řízení; pokud tomu tak nebylo, nebyly splněny podmínky pro povolení obnovy bez ohledu na to, zda tyto důkazy mohly přivodit pro ni příznivější rozhodnutí ve věci.

Dovolatelka klade otázku: „Odvolací soud ve svém usnesení č. j. -76 v bodě 29 až 32 hodnotí důkaz smlouvou trhovou ze dne 23. 11. 1897 včetně situačního nákresu (polohopopisného plánu) z roku 1901. U těchto listin odvolací soud dokonce zjišťuje, že jsou evidovány pod stejným č. d. XY v pozemkové knize (viz. odvolacím soudem provedený důkaz výpisem z pozemkové vložky č. XY pro katastrální území XY), avšak odvolací soud, resp. žádný soud (ani soud I. stupně a pochopitelně ani nalézací soudy) tyto y, tj. smlouvu trhovou ze dne 23. 11. 1897 ani situační nákres (polohopopisný plánu) z roku 1901 vůbec neprovedl“. Tato argumentace však vychází ze zjevného omylu: Odvolací soud – oproti tvrzení dovolatelky - vůbec nehodnotil tyto y, ale jen důkaz u předloženou žalobkyni v původním řízení – výpisem z pozemkové knihy – ze kterého byla zjevná existence listin, které žalobkyně uplatňuje jako důvod obnovy (viz bod 30. rozhodnutí odvolacího soudu). Proto se celá další argumentace dovolatelky a její odkazy na údajné porušení jejích základních práv míjí s podstatou věci.

Žalobkyně sama předložila v původním řízení výpis z pozemkové knihy, týkající se jí zakoupených nemovitostí, v němž byl uveden vklad práva podle smlouvy z roku 1897 a připojeného plánku. Odvolací soud provedl důkaz tímto výpisem z pozemkové knihy. y, která žalobkyně v řízení o obnově označuje jako nové, byly v tomto výpisu označeny, a tak o nich (o tom, že existují) musela vědět. Pak nebylo třeba provést důkaz listinami samotnými; ten by k tomu, zda je žalobkyně mohla uplatnit již v původním řízení, nic nepřinesl. Úvahu soudů obou stupňů ohledně toho, že nemůže jít o důkazy, které nemohla bez své viny v původním řízení použít, proto nelze považovat za zjevně nepřiměřenou.

Dovolací soud tak dospěl k závěru, že dovolání není podle písm. a) přípustné, a podle je odmítl.

V souladu s větou druhou neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 12. 2019

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu