Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2292/19

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. A., t. č. ve Věznici Kynšperk nad Ohří, P.O.BOX 10, právně zastoupeného Mgr. Robertem Šupem, advokátem se sídlem Klíčová 199, Mariánské Lázně, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019 sp. zn. , rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 3. 2018 sp. zn. , a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 8. 2017 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho práva garantovaná , a d (dále jen " ").

2. Z ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí vyplývá, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl stěžovatel (společně s dalšími spoluobviněnými) uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku dílem dokonaného a dílem ve stádiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku. Za toto jednání (viz skutková věta napadeného rozsudku krajského soudu) mu krajský soud uložil trest odnětí svobody ve výměře 6 let, dále peněžitý trest v celkové výměře 200 000 Kč a náhradní trest odnětí svobody pro případ řádného nevykonání peněžitého trestu ve výměře 5 měsíců. Na základě odvolání státní zástupkyně v neprospěch stěžovatele Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině zrušil celý výrok o trestu a znovu rozhodl tak, že se stěžovatel odsuzuje k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře 7 roků. Peněžitý trest stěžovateli uložen nebyl. Následné dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v řízení o odvolání vystupoval jako předseda odvolacího senátu I. E., který je v současné době trestně stíhán pro trestnou činnost související s jeho rozhodovací činností. Tomuto soudci je kladeno za vinu, že zneužil svého postavení soudce k ovlivnění výsledků odvolacích řízení v několika drogových kauzách vietnamských státních příslušníků, kdy měl ovlivňovat odvolací řízení jak ve prospěch odvolatelů, tak v některých případech také v jejich neprospěch. Z tohoto stěžovatel dovozuje souvislost i s jeho kauzou, neboť stěžovatel je stíhán pro drogovou trestnou činnost a je stíhán spolu s občany vietnamské státní příslušnosti a národnosti a on sám je Mongol. Stěžovatel dále namítá, že v jeho případě došlo k zásadním a fatálním pochybením orgánů činných v trestním řízení a obecných soudů při aplikaci trestněprávních norem, a že to zasáhlo do jeho ústavně garantovaných práv. Namítá, že tzv. předstíraný převod metamfetaminu za 400 tis. Kč byl proveden v rozporu se zákonem a nelze tak přihlížet k důkazům a jednáním, odvíjejícím se od tohoto předstíraného převodu.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

5. Na tomto místě je vhodné zopakovat a připomenout, že úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995,

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález ze dne 30. 11. 1995,

sp. zn.

(N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení ze dne 14. 1. 2004,

sp. zn.

(U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.

6. V nyní projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že totožné námitky, jaké stěžovatel uplatnil v nyní projednávané ústavní stížnosti, vznesl již v podaném dovolání a Nejvyšší soud se s nimi náležitě vypořádal, jakož i s námitkami ostatních spoluobviněných. Nalézací soud velice precizně hodnotil provedené důkazy a na základě tohoto hodnocení dospěl k závěru o vině stěžovatele, přičemž tyto závěry nebyly zvráceny ani odvolacím, ani dovolacím soudem.

7. Ústavní soud k tomu dále zdůrazňuje, že plně respektuje princip nezávislosti nalézacího, resp. odvolacího soudu v souladu s y, jejichž úkolem je hodnotit úplnost, věrohodnost a pravdivost důkazů ve smyslu ustanovení , 6 tr. řádu. Ústavnímu soudu náleží posoudit toliko soulad stěžovatelem kritizovaného postupu obecných soudů s ústavními principy spravedlivého procesu. Z ustálené judikatury dále vyplývá, že právu na spravedlivý proces odpovídá mimo jiné povinnost obecných soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Lze tak uzavřít, že z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle.

8. Jak se nicméně podává ze shora uvedeného, žádné takové pochybení nebylo zjištěno. Stěžovatel totiž ve skutečnosti nepoukazuje na pochybení obecných soudů v důkazním řízení, resp. na tzv. extrémní nesoulad mezi provedeným skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými, nýbrž polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však samozřejmě nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.

9. K námitce vyjadřující stěžovatelovy obavy ohledně toho, že v jeho věci v odvolacím řízení snad nerozhodoval nezávislý a nestranný soudce, lze uvést, že tato stěžovatelova námitka není podložena žádnými konkrétními tvrzeními či důkazy vztahujícími se k jeho věci. Pouhý odkaz na mediální informace je naprosto nedostačující. Ostatně s touto námitkou se řádně vypořádal již Nejvyšší soud, který především zdůraznil, že i v případě trestního stíhání soudce je třeba plně respektovat zásadu presumpce neviny. Nadto stěžovatel neuvedl jediný konkrétní zákonný důvod předvídaný § 30 odst. 1 tr. řádu, pro který by měl být v jeho věci soudce E. z projednávání věci vyloučen. Stěžovatel ani nevznesl jedinou námitku a neuvedl jedinou okolnost, pro kterou by bylo možné byť jen pochybovat o nezávislosti soudce. Za takovou námitku přitom nelze považovat pouhé zpřísnění trestu pro stěžovatele, učiněné v rámci pravomoci soudu.

10. Jak je navíc zdejšímu soudu známo z jeho úřední činnosti, námitku podjatosti soudce E. po zahájení jeho trestního stíhání nyní vznáší řada obviněných v tzv. drogových kauzách a jedná se o nový fenomén, prostřednictvím kterého se obžalovaní snaží zvrátit pro ně nepříznivé výsledky trestního řízení, a to přestože se jedná o kauzy, se kterými vznesená obvinění soudce E. nijak nesouvisejí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. ).

11. K námitce stěžovatele, týkající se tzv. předstíraného převodu, se již podrobně vyjádřily všechny soudy včetně soudu Nejvyššího, přičemž nebyly shledány žádné procesní vady tohoto úkonu, jež by jej vylučovaly z okruhu důkazů, na jejichž základě byl stěžovatel uznán vinným z předmětného zločinu. Ústavní soud akceptuje řádné odůvodnění stěžovatelem nastolené otázky zákonnosti úkonu jak odvolacím, tak dovolacím soudem a nevidí ani rozpor s jeho již ustálenou judikaturou k této problematice.

12. Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Stěžovatel měl možnost obecným soudům předložit svůj náhled na věc a přesvědčit je. Skutečnost, že je nepřesvědčil, porušení jeho práv podle y nepředstavuje - neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení

sp. zn.

ze dne 27. 10.1994 (U 18/2 SbNU 241)].

13. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu