Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2753/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti stěžovatelky M+M+C - AK s. r. o., se sídlem Sokolská 1605/66, 120 00 Praha 2, IČO 29115701, zastoupené Mgr. Janem Švarcem, advokátem, se sídlem Vodičkova 695/24, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. -300 ze dne 29. 5. 2019, usnesení Městského soudu v Praze č. j. -280 ze dne 20. 12. 2018 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. -274 ze dne 26. 11. 2018, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "soud prvního stupně") ústavní stížností napadeným usnesením zastavil řízení o stěžovatelčině odvolání podle , o soudních poplatcích, v platném znění, jež směřovalo proti rozsudku téhož soudu ze dne 1. 8. 2018, č. j. -257, neboť stěžovatelka nezaplatila soudní poplatek z tohoto odvolání, a to ve lhůtě stanovené usnesením soudu prvního stupně ze dne 31. 10. 2018, č. j. -266, jež jí bylo doručeno dne 1. 11. 2018. Dále soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesení soudu prvního stupně svým napadeným usnesením potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení odvolacího řízení.

Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné a právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal žádnému z účastníků.

Proti rozhodnutím obvodního, městského soudu a Nejvyššího soudu stěžovatelka brojí ústavní stížností, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní a jinou právní ochranu podle d (dále jen " ") a princip rovnosti podle y.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s , o Ústavním soudu (dále jen " "), a je přípustná podle téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.

Podstatu ústavní stížnosti představuje nesouhlas stěžovatelky se závěrem obecných soudů, které aplikovaly přechodné ustanovení , konkrétně jeho čl. VI, v její věci tak, že včasnost zaplacení soudního poplatku za předmětné odvolání posoudily podle zákona o soudních poplatcích ve znění účinném po 30. 9. 2017, kdy nabyl účinnosti , a řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavily. Stěžovatelka nesouhlasí s výkladem čl. VI, kdy podle jejího názoru výrazem "řízení" uvedeném v tomto článku musel mít zákonodárce na mysli řízení jako celek, tedy dobu od podání žaloby do pravomocného skončení věci, nikoliv tedy zvlášť "řízení" před nalézacím soudem a zvlášť "řízení" před soudem odvolacím. A proto dle stěžovatelky i při zaplacení soudního poplatku sice po stanovené lhůtě, ale před vydáním usnesení o zastavení řízení, měly soudy postupovat podle znění zákona o soudních poplatcích před novelou, a v řízení pokračovat.

Stěžovatelkou zastávaný výklad neobstojí. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi považuje za ústavně konformní výklad obecných soudů opírající se o § 4 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, který zakládá vznik poplatkové povinnosti a který je interpretován tak, že za řízení je považováno "řízení o žalobě", "řízení o odvolání" či "řízení o dovolání". Pojmově je zde "řízení" vnímáno odlišně od předpisů procesního práva, což autonomní úprava soudních poplatků umožňuje; citované ustanovení diferencuje vznik poplatkové povinnosti zvlášť při podání žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení [písm. a)] a zvlášť při podání odvolání nebo dovolání [písm. b) - c)]. Z uvedeného vyplývá, že návrhy na zahájení řízení o opravných prostředcích zákonná právní úprava pod pojem "návrh na zahájení řízení" nepodřazuje, což je patrné i z jiných ustanovení zákona o soudních poplatcích (např. § 6a odst. 3, § 7 odst. 2, § 9 odst. 1, § 10 odst. 3). I podle Ústavního soudu je z kontextu citovaných ustanovení zřejmý úmysl zákonodárce rozlišit mezi návrhem na zahájení řízení (jímž se začíná řízení u soudu prvního stupně) a opravnými prostředky (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 21. 4. 2015, usnesení

sp. zn.

ze dne 22. 10. 2015, usnesení

sp. zn.

ze dne 18. 9. 2018, usnesení

sp. zn.

ze dne 29. 1. 2019).

Výklad pojmu "řízení" v přechodném ustanovení je tak třeba interpretovat v souladu s výkladem téhož pojmu v zákona o soudních poplatcích. A proto jinými slovy vyjádřeno, na procesní úkon stěžovatelky (odvolání), jehož právní účinek nastal po účinnosti , bylo třeba vztáhnout nově zavedenou poplatkovou povinnost.

Stěžovatelčina argumentace je jen pokračováním nesouhlasné polemiky s právními závěry obecných soudů, které Ústavní soud i přes odkazovaná ustanovení d nemohl přisvědčit. Napadená rozhodnutí neporušila žádná z ústavně zaručených práv stěžovatelky, neboť obecné soudy aplikovaly a interpretovaly příslušná ustanovení podústavního práva způsobem, který Ústavní soud nepovažoval za vybočující z jeho znění a smyslu, a tedy - ve svých důsledcích - ani za neústavní.

Pro výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle jako zjevně neopodstatněnou; podle téhož zákona obsahuje usnesení jen stručné odůvodnění.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. října 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu