Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2188/14

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Vinohradská správcovská, s.r.o., se sídlem Praha 2, Vinohrady, Anny Letenské 34/7, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem Vinohradská 30, Praha 2, proti usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 19. 8. 2013, č. j. -237, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2014, č. j. -244, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.II. Náhrada nákladů řízení o ústavní stížnosti se stěžovatelce nepřiznává.

Odůvodnění:

I.

1. Dne 26. 6. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu písm. d) y (dále jen " ") a ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatelka v ní uvádí, že v záhlaví citovaným usnesením krajského soudu bylo potvrzeno jako věcně správné napadené usnesení okresního soudu, jímž bylo rozhodnuto tak, že se stěžovatelce nevrací jí uhrazený soudní poplatek za dovolání ve výši 10.000,- Kč. Tímto svým rozhodnutím okresní a krajský soud podle stěžovatelky porušily její právo na zákonný postup orgánů uplatňujících státní moc [ y a d (dále jen " ")], a to zejména ve vazbě na ústavní povinnost soudů rozhodovat spory a jiné právní věci v souladu se zákonem podle y. Obecné soudy rovněž údajně porušily její právo na ochranu vlastnického práva podle y, jakož i podle y základních práv Evropské unie, když toto právo souvisí s právem na legitimní očekávání nabytí majetku dle Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatelka namítá, že nesouhlasí s právním názorem obecných soudů, že soudní poplatek za dovolání ve výši 10.000,- Kč lze vrátit dovolateli pouze tehdy, pokud jeho dovolání bylo odmítnuto z důvodu vad podání (dovolání), které nebyly odstraněny. Pro uvedený zužující výklad ustanovení , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 549/991 Sb.") prý totiž nelze nalézt v citovaném předpise právní oporu. Stěžovatelka naopak toto své právo ze zmíněného zákonného ustanovení dovozuje, a to s ohledem na to, že dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, č. j. -224, odmítnuto jako nepřípustné. V citovaném ustanovení zákona se totiž podle stěžovatelky nikterak neřeší, z jakého důvodu byl návrh na zahájení dovolacího řízení odmítnut. Pokud by chtěl zákonodárce vázat vrácení soudního poplatku výlučně na případ, který ve věci stěžovatelky prezentují oba soudy, bezpochyby by tak učinil výslovně. Obecné soudy proto v nyní projednávané věci narušily právní jistotu stěžovatelky (popř. její legitimní očekávání), neboť je nutné, aby každý účastník občanského soudního řízení, který podá dovolání, znal v době jeho podání nejen výši soudního poplatku za dovolání, nýbrž i veškeré podmínky, při jejichž splnění dosáhne vrácení soudního poplatku. Soudní poplatek je totiž majetkovou hodnotou a pojem majetku je třeba vykládat s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (viz např. rozsudek ze dne 22. června 2004 Broniowski proti Polsku, stížnost č. 31443/96). Nadto - s ohledem na hodnoty demokratického právního státu - má jednotlivec ve vztahu ke státní moci nárok, aby stát svými akty zachovával jeho postavení a aby se jednotlivec na tuto ochranu mohl spolehnout. Taková důvěra stěžovatelky ve stát však v právě projednávaném případě nebyla naplněna.

3. Lze tedy podle stěžovatelky spolehlivě konstatovat, že adresátům zákona o soudních poplatcích se dostalo ze strany státní moci nanejvýš významného ujištění, že mohou očekávat nabytí majetku v podobě úplného vrácení jimi uhrazeného soudního poplatku za dovolání, pokud jejich dovolání bude odmítnuto. Toto legitimní očekávání však bylo v případě stěžovatelky ústavní stížností napadenými usneseními zmařeno.

II.

4. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Hodoníně, sp. zn. , se podává, že tento soud usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností rozhodl tak, že se návrh stěžovatelky na vrácení soudního poplatku z dovolání zamítá. Při tom vycházel z ustanovení in fine , podle něhož "[b]yl-li návrh na zahájení řízení před prvním jednáním odmítnut, soud vrátí z účtu soudu zaplacený poplatek." Okresní soud totiž dovodil, že toto ustanovení "neslouží k vrácení soudního poplatku za situace, kdy dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto nikoliv pro neprojednatelnost (tj. pro vady podání, které nebyly odstraněny), ale z důvodu, že dovolání není přípustné. Dovolání mělo všechny zákonem stanovené náležitosti včetně povinného zastoupení, avšak bylo dovolacím soudem dle věty první a odmítnuto."

5. K odvolání stěžovatelky bylo následně usnesení soudu prvního stupně potvrzeno napadeným usnesením Krajského soudu v Brně, který v něm mimo jiné uvedl, že předpoklad pro vrácení soudního poplatku ve smyslu ustanovení in fine nebyl v daném případě naplněn, "neboť možnost vrácení soudního poplatku v případě odmítnutí návrhu je vázán na situaci, došlo-li k ní před prvním jednáním a nelze ji tedy aplikovat v předmětné věci v případě požadavku žalobce na vrácení poplatku z dovolání, když z obsahu spisu je zřejmo, že o dovolání žalobce bylo dovolacím soudem rozhodnuto bez jednání".

III.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal a k věci uvádí následující.

8. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení (které tvoří i soudní poplatky) a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

, dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako všechna další rozhodnutí zde citovaná).

9. V nyní projednávané věci je třeba uvést, že ačkoliv je argumentace stěžovatelky poměrně rozsáhlá, ne zcela reflektuje podstatu problému a pohybuje se převážně v abstraktní rovině, aniž by se však přitom stěžovatelka pokusila svá východiska dostatečně aplikovat na podústavní právo na tuto věc dopadající. Nad rámec toho, co již uvedly oba soudy v ústavní stížností napadených usneseních, proto Ústavní soud odkazuje především na samotné ustanovení , které je však třeba číst v celém jeho kontextu a nikoliv toliko jeho poslední větu.

10. Odkazovaný odstavec totiž již ve své první větě definuje podmínky, za nichž soud vrátí soudní poplatek splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti. Stěžovatelkou odkazovaná poslední věta téhož odstavce přitom ale vrácení soudního poplatku výslovně spojuje jen s odmítnutím návrhu na zahájení řízení. Oba soudy se ve svých rozhodnutích dostatečně vypořádaly s nutností diferencovat mezi jednotlivými důvody vedoucími k odmítnutí toho kterého podání - a Ústavní soud na jejich závěry odkazuje - ovšem výklad ústavní stížností předestřeného problému lze vést i v tom směru, že sám zákonodárce zcela zřetelně odlišuje mezi návrhem na zahájení řízení a opravnými prostředky. Návrhem na zahájení řízení je tak nutno rozumět podání, jímž se celé řízení u soudu prvního stupně začíná, nikoliv tedy například pouze dovolání jako v případě stěžovatelky [srov. k tomu přiměřeně výklad k ust. § 6a odst. 4 citovaného zákona: Waltr, Robert. Zákon o soudních poplatcích a předpisy související: komentář. 2. vyd. Praha: C.H. Beck, 2012, s. 21, kde je mimo jiné uvedeno, že by bylo "protismyslné motivovat účastníky k podávání subjektivně a objektivně nepřípustných či opožděných návrhů, aniž by je stíhala povinnost zaplatit i za ně soudní poplatek."].

11. Lze tak souhrnně konstatovat, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími nebyla porušena žádná ze základních práv (svobod) stěžovatelky, neboť obecné soudy vykládaly toliko ustanovení podústavního práva a způsob, jakým tak s ohledem na konkrétní okolnosti nyní projednávané věci učinily, Ústavní soud nepovažuje za vybočující z jeho znění a smyslu, a tedy - ve svých důsledcích - ani za protiústavní.

12. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

13. Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatelky na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, neboť již sám výsledek řízení postup dle ustanovení neumožňuje.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. dubna 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu