Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1631/22

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Kuklíka, zastoupeného Mgr. Danielem Bartošem, advokátem, sídlem Bílinská 1147/1, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2022 č. j. -251, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2021 č. j. -218, rozsudku téhož soudu ze dne 13. 12. 2019 č. j. -170, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 11. 2020 č. j. -208 a rozsudku téhož soudu ze dne 16. 1. 2018 č. j. -81, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 21. 6. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s d.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Stěžovatel se domáhal žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 náhrady majetkové a nemajetkové újmy, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem soudního exekutora. O žalobě stěžovatele bylo rozhodnuto Obvodním soudem pro Prahu 2 tak, že ji ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 16. 1. 2018 č. j. -81 zamítl, přičemž k odvolání stěžovatele Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 13. 12. 2019 č. j. -170 rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Proti shora uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel prostřednictvím soudu prvního stupně dovolání.

V souvislosti s dovolacím řízením byl stěžovatel usnesením soudu prvního stupně ze dne 24. 3. 2020 vyzván k zaplacení soudního poplatku ve výši 14 000 Kč. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel námitky, o nichž bylo rozhodnuto usnesením nalézacího soudu ze dne 28. 4. 2020, a to tak, že jim nebylo vyhověno.

Vzhledem k tomu, že soudní poplatek spojený s podáním dovolání zaplacen nebyl, nalézací soud dovolací řízení svým usnesením ze dne 11. 11. 2020 č. j. -208 zastavil. K podanému odvolání Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 17. 2. 2021 č. j. -218 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu bylo stěžovatelem podáno dovolání, přičemž Nejvyšší soud dovolací řízení svým usnesením ze dne 12. 4. 2022 č. j. -251 zastavil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jak Obvodní soudu pro Prahu 2, tak následně odvolací soud nepostupovaly v souladu s platnou a účinnou zákonnou úpravou. Při vyměřování soudního poplatku za podané dovolání došlo k chybné aplikaci relevantních zákonných ustanovení. Z toho důvodu měl být soudní poplatek vyměřen v nesprávné výši, resp. neměl být vyměřen vůbec. Ve věci tak nebyl dán důvod pro zastavení původního dovolacího řízení. Obecné soudy vycházely při stanovování poplatku z položky 23 odst. 1 písm. d) , o soudních poplatcích. Stěžovatel je toho názoru, že při stanovení výše poplatku obecné soudy nezohlednily čl. VI. , který stanoví, že na řízení zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije , ve znění účinném před dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Novelizující nabyl účinnosti 30. 9. 2017. Řízení ve věci samé bylo přitom zahájeno před účinností této novely. Z toho důvodu měly obecné soudy postupovat podle zákona o soudních poplatcích ve znění účinném ke dni zahájení řízení a v souladu s ustanovením tohoto zákona, kdy platilo, že řízení ve věcech náhrady škody při výkonu veřejné moci se od soudního poplatku osvobozují. Na dovolací řízení je pak třeba pohlížet jako na součást občanského soudního řízení, jelikož jde pořád o tutéž projednávanou věc. V souvislosti s uvedeným se stěžovatel dovolává nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatu ústavní stížnosti představuje nesouhlas stěžovatele se závěrem obecných soudů, které aplikovaly přechodné ustanovení , konkrétně jeho čl. VI, v jeho věci tak, že včasnost zaplacení soudního poplatku za předmětné dovolání posoudily podle zákona o soudních poplatcích ve znění účinném po 30. 9. 2017, kdy nabyl účinnosti , a řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavily. Stěžovatel nesouhlasí s výkladem čl. VI, kdy podle jeho názoru výrazem "řízení" uvedeném v tomto článku musel mít zákonodárce na mysli řízení jako celek, tedy dobu od podání žaloby do pravomocného skončení věci, nikoliv tedy zvlášť "řízení" před nalézacím soudem a zvlášť "řízení" před soudem odvolacím. Z toho důvodu měly obecné soudy postupovat v řízení podle znění zákona o soudních poplatcích před novelou.

Namítá-li stěžovatel nesprávnou aplikaci čl. VI. , nutno uvést, že výkladem tohoto ustanovení se v minulosti Ústavní soud opakovaně zabýval. Dospěl přitom k závěru, že shora uvedené ustanovení je třeba vykládat s ohledem na zákona o soudních poplatcích, upravující vznik poplatkové povinnosti. Za samostatné řízení je tak považováno "řízení o žalobě", "řízení o odvolání" či "řízení o dovolání". Pojmově je zde "řízení" vnímáno odlišně od předpisů procesního práva, což autonomní úprava soudních poplatků umožňuje; citované ustanovení diferencuje vznik poplatkové povinnosti zvlášť při podání žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení [písm. a)] a zvlášť při podání odvolání nebo dovolání [písm. b) a c)] (srov. např. usnesení

sp. zn.

dne 21. 4. 2015, usnesení

sp. zn.

ze dne 29. 1. 2019, usnesení

sp. zn.

ze dne 8. 10. 2019, usnesení

sp. zn.

ze dne 23. 6. 2020 nebo usnesení

sp. zn.

ze dne 26. 4. 2022).

Domáhá-li se stěžovatel dobrodiní nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

, nutno uvést, že v tomto byla řešena zcela odlišná situace, kdy zákon neupravoval výši soudního poplatku za odvolání u žalob na náhradu škody proti státu a obecné soudy jej stanovily ve výši téměř stonásobně vyšší oproti soudnímu poplatku za žalobu podanou u soudu prvního stupně. Takto stanovený poplatek pak byl s ohledem na předmět řízení považován za překážku k využití opravného prostředku - odvolání. Nyní projednávaná věc se od stěžovatelem odkazovaného případu navíc liší tím, že výše poplatku za dovolání byla zákonem stanovena, a to ve výši přiměřené využití mimořádného opravného prostředku.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle , mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. září 2022

David Uhlíř v. r.

předseda senátu