Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1733/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti T. R., zastoupeného Mgr. Václavem Hebkým, advokátem, sídlem Sokolská 1802/32, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2019 č. j. -43, -189 a rozhodnutím vydaným v předcházejících řízeních vedených u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. a Městského soudu v Praze pod sp. zn. , za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. 5. 2019, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, vyslovení porušení jeho práva na zákonného soudce podle d (dále jen " ") jak tímto usnesením, tak dalšími v záhlaví uvedenými rozhodnutími, a nakonec vyslovení neústavnosti a nezákonnosti přidělení věci stěžovatele šesti soudcům Nejvyššího soudu, kteří se měli podílet na přijetí těchto rozhodnutí.

II.

Shrnutí řízení před obecnými soudy

2. Před Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") je pod sp. zn. vedeno insolvenční řízení ve věci stěžovatele jako dlužníka. V rámci tohoto řízení byl na jeho majetek prohlášen konkurs.

3. Dne 6. 3. 2018 podal stěžovatel u městského soudu podání opatřené spisovými značkami 192 ICm 4708/2017 ( ), a a označené jako "doplnění žaloby pro zmatečnost, na obnovu řízení ze dne 27. 6. 2017, na základě výzvy soudu ze dne 21. 2. 2018". V podání stěžovatel uvedl, že jde též o novou žalobu pro zmatečnost a na obnovu řízení proti rozhodnutím Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 23. 11. 2017 sp. zn. a ze dne 1. 12. 2017 sp. zn. a , vydaným v jeho insolvenční věci. Podle stěžovatele výše uvedená řízení trpí neodstranitelnými zmatečnostními vadami, neboť nerozhodoval zákonný soudce, senát byl nesprávně obsazen a rozhodoval vyloučený soudce. Stěžovatel opakovaně podával námitky podjatosti proti všem soudcům, kteří ve výše uvedených věcech rozhodují a proti předsedovi vrchního soudu.

4. Dále ve svém podání stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení bezplatného právního zástupce k doplnění žaloby pro zmatečnost a na obnovu řízení, protože jako právní laik toho není schopen. Usnesením městského soudu ze dne 17. 5. 2018 č. j. -9, 192 ICm 837/2018-41 bylo rozhodnuto, že se stěžovatel neosvobozuje od zaplacení soudních poplatků a že se mu neustanovuje zástupce z řad advokátů. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, načež podáním ze dne 27. 11. 2018 navrhl, aby byla věc odňata vrchnímu soudu a přikázána Vrchnímu soudu v Olomouci. Vrchní soud, u něhož bylo odvolací řízení vedeno pod sp. zn. , vyzval stěžovatele k doplnění návrhu na přikázání věci jinému odvolacímu soudu a současně ho poučil o tom, jak má návrh doplnit. Podáním datovaným dne 7. 1. 2019 stěžovatel doplnil důvody, pro které má za to, že soudci vrchního soudu jsou vyloučeni z rozhodování označené věci. Tyto důvody měly spočívat stručně řečeno v postupu soudců vrchního soudu, respektive jeho senátů INS, v některých jiných věcech stěžovatele. Následně vrchní soud podáním datovaným dnem 17. 1. 2019 věc předložil Nejvyššímu soudu k rozhodnutí.

5. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019 č. j. -43, -189 bylo rozhodnuto, že věc vedená u vrchního soudu pod sp. zn. se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Vrchnímu soudu v Olomouci. Ve vztahu k návrhu na delegaci nutnou Nejvyšší soud uvedl, že v poměrech projednávané věci nebylo pochyb o tom, že stěžovatelem tvrzené skutečnosti ohledně "podjatosti všech soudců INS úseku" vrchního soudu nejsou těmi důvody, které by mohly vést k postupu předvídanému . V tomto ohledu Nejvyšší soud odkázal na svá usnesení ze dne 25. 8. 2016 sp. zn. a ze dne 29. 8. 2017 sp. zn. . Pokud jde o návrh na delegaci vhodnou, důvod vhodnosti pro přikázání věci jinému soudu téhož stupně podle představují takové okolnosti, které umožní hospodárnější, rychlejší nebo zejména po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným než příslušným soudem. Přitom je třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má podle zákona věc projednat, je základní zásadou, a že případná delegace této příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je nutno vykládat restriktivně. Žádné natolik významné důvody, aby odůvodňovaly odnětí věci zákonnému soudci a její přikázání jinému soudu, Nejvyšší soud neshledal.

III.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud, vrchní soud i městský soud postupovaly v rozporu s . Podle tohoto ustanovení jsou z projednávání a rozhodnutí žaloby pro zmatečnost vyloučeni soudci, kteří žalobou napadené rozhodnutí vydali nebo věc projednávali. Dochází tak k porušování základního práva stěžovatele na zákonného soudce podle y. Nejvyšší soud tím, že vydal usnesení ze dne 9. 5. 2019 sp. zn. , opakovaně ignoroval námitku stěžovatele, podle níž v rozporu se zákonem a zcela nepřípustně selektuje rozhodnutí napadlá v čase v jednotlivých věcech stěžovatele a obchází tak ustanovení . Ačkoli mu věc vedená pod sp. zn. napadla až dne 19. 1. 2019, byla jím vyřízena, respektive rozhodnuta dříve, než věc, která mu napadla dne 28. 11. 2018 a byla vedena pod sp. zn. . Tímto nezákonným postupem se měl senát Nejvyššího soudu vyhnout povinnosti předložit věc jinému senátu podle rozvrhu práce, který by v ní mohl nezávisle a nestranně rozhodnout. Je tomu tak z toho důvodu, že v řízení vedeném pod sp. zn. jde o věc týkající se totožných majetkových práv účastníků. Podle stěžovatele přitom nelze přisvědčit tvrzení Nejvyššího soudu, že námitku podjatosti nelze odůvodnit skutečnostmi a postupem soudce v jiném řízení, a to zejména za situace, kdy dosud na všech stupních soudů nebylo postaveno najisto, zda byly věci přiděleny v souladu s rozvrhem práce.

7. Jako neústavní spatřuje stěžovatel i postup, kdy si předseda senátu vybírá soudce, kteří s ním budou rozhodovat v senátu. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2019

sp. zn.

(všechna v tomto usnesení uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz), který takovýto postup vylučuje. Obdobně nezákonně postupuje Nejvyšší soud i v jiných věcech stěžovatele. Ten své výhrady směřuje i vůči postupu vrchního soudu, který v případě rejstříků Nco a UL neeviduje datum a čas nápadu, pročež nelze přezkoumat přidělování jednotlivých věcí zákonnému senátu u vrchního soudu. Nejvyšší soud měl pochybit také tím, že nepostupoval v souladu s , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění účinném do 31. 5. 2019. Podle tohoto ustanovení měl v případě nejasného, nesrozumitelného či jinak vadného podání vyzvat účastníka řízení k jeho doplnění a poskytnout mu k tomu přiměřenou lhůtu, zejména s ohledem na prokázanou nemajetnost stěžovatele.

IV.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Podle písm. d) y (dále jen " ") rozhoduje Ústavní soud o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. V nyní posuzované věci směřuje ústavní stížnost proti rozhodnutím. Za této situace je Ústavní soud v souladu s a odst. 3 písm. a) , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), oprávněn (případným) nálezem vyslovit, které ústavně zaručené právo nebo svoboda a jaké ustanovení ústavního zákona bylo tímto rozhodnutím porušeno a toto rozhodnutí zrušit. Nemá naopak pravomoc rozhodnout jiným výrokem, kterým by toliko vyslovil nezákonnost přidělení věci konkrétním soudcům. V části, kde se stěžovatel domáhá právě takovéhoto rozhodnutí, tudíž navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl způsobem, k němuž není příslušný.

9. Ústavní soud je nicméně příslušný k projednání ostatních částí návrhu. V případě napadeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na přikázání věci jinému soudu téhož stupně z důvodů podle a 2 , jde o rozhodnutí, jež v dalším řízení před obecnými soudy ve věci stěžovatele nemůže být předmětem přezkumu. Podmínka přípustnosti ústavní stížnosti podle , že stěžovatel neměl k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva, je tak v případě uvedeného usnesení splněna. Dále je třeba dodat, že tento závěr nelze vztáhnout i na zbylá, v petitu ústavní stížnosti blíže nespecifikovaná rozhodnutí vydaná v předcházejícím řízení vedeném u vrchního soudu pod sp. zn. a u městského soudu pod sp. zn. . Toto řízení totiž pořád není skončeno a - jak vyplývá z veřejně přístupného insolvenčního spisu ve věci vedené pod sp. zn. v něm nebylo vydáno ani žádné nemeritorní rozhodnutí, ve vztahu k němuž by ústavní stížnost splňovala podmínku přípustnosti, tedy které by bylo způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a kterým by končila určitá samostatná uzavřená část řízení [např. nález ze dne 12. 1. 2015

sp. zn.

(N 6/36 SbNU 53)].

10. V rozsahu, v němž byla ústavní stížnost shledána přípustnou, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem ( až 31 ).

V.

Vlastní posouzení

11. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, jakož i obsahem relevantních částí příslušného insolvenčního spisu, zhodnotil, že ústavní stížnost je v části, ve které byla shledána přípustnou, zjevně neopodstatněná.

12. V řízení o ústavních stížnostech [ písm. d) y, a násl. ] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

13. Ústavní soud podotýká, že otázkou opodstatněnosti ústavní stížnosti se mohl zabývat jen ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo rozhodnuto, že se věc stěžovatele vedená u vrchního soudu nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Vrchnímu soudu v Olomouci, a to z důvodů nesplnění podmínek pro takovýto postup podle a 2 . Vypořádal se proto jen s těmi námitkami stěžovatele, které obsahově směřovaly právě proti tomuto usnesení.

14. Stěžovatel má za to, že napadeným usnesením bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce podle y. Ústavní soud konstatuje, že uvedené právo, které se vztahuje na příslušnost soudu i konkrétní osobu soudce, představuje neopomenutelnou podmínku řádného výkonu soudní moci. Nejenže upevňuje soudcovskou nezávislost, nýbrž současně chrání účastníky řízení před libovolným či účelovým obsazením soudu [např. nález ze dne 17. 12. 1998

sp. zn.

(N 155/12 SbNU 423)]. Jedním z předpokladů naplnění tohoto práva je respektování zákonem stanovené věcné, funkční a místní příslušnosti soudu.

15. Podle nemůže-li příslušný soud o věci jednat, protože jeho soudci jsou vyloučeni ( , a ), musí být věc přikázána jinému soudu téhož stupně. Toto ustanovení stanoví zákonnou výjimku z obecné místní příslušnosti soudu, která je opodstatněná tím, že soudci místně příslušného soudu nemohou ve věci rozhodnout, aniž by tím byl nepřípustně dotčen požadavek nestrannosti soudu. V tomto případě je přikázání věci jinému soudu téhož stupně svou povahou obdobně nezbytným opatřením, jako určení jiného soudce podle rozvrhu práce místo vyloučeného soudce.

16. Ustanovení stanoví, že věc může být jinému soudu téhož stupně přikázána také z důvodu vhodnosti. I v tomto případě jde o zákonnou výjimku z obecné místní příslušnosti soudu. Tato výjimka umožňuje, aby byla věc přikázána jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti. Podle ustáleného výkladu lze tento důvod spatřovat v okolnostech, jež umožňují hospodárnější a rychlejší projednání věci. Jako výjimku ovšem nutno toto ustanovení vykládat restriktivně [např. nález ze dne 15. 11. 2001

sp. zn.

(N 172/24 SbNU 281) nebo nález ze dne 2. 11. 2010

sp. zn.

(N 218/59 SbNU 159)]. Obzvlášť v případě absence souhlasu některého z účastníků řízení musí být důvody pro přikázání věci mimořádné a vážné povahy [srov. nález ze dne 12. 3. 2009

sp. zn.

(N 55/52 SbNU 549)].

17. V obou případech platí, že nebudou-li splněny zákonem stanovené podmínky, pak bude mít přikázání věci jinému soudu téhož stupně za následek porušení práva účastníka řízení na zákonného soudce [např. nález ze dne 7. 10. 1996

sp. zn.

(N 97/6 SbNU 201)]. Pokud k přikázání věci nedojde, právo na zákonného soudce zůstává nedotčeno. Rozhodnutí soudu však může mít za následek porušení jiných zásad spravedlivého procesu vyplývajících zejména z y, ať už jde o právo na nestranný soud nebo zákaz svévole, respektive požadavek náležitého odůvodnění.

18. V dané věci Nejvyšší soud posoudil návrh stěžovatele na přikázání věci a dospěl k závěru, že pro jeho vyhovění nejsou dány zákonné důvody. Návrhem se řádně zabýval a své závěry - s ohledem na stěžovatelem uplatněnou argumentaci - v dostatečném rozsahu odůvodnil. Nelze v nich spatřovat žádné kvalifikované pochybení, s nímž by bylo lze spojovat závěr o porušení základního práva stěžovatele.

19. Ústavní soud zároveň dodává, že neshledal relevantními ani ostatní námitky stěžovatele. Pokud stěžovatel naznačuje existenci praxe Nejvyššího soudu, podle níž závisí složení senátu na "výběru" soudců ze strany předsedy senátu, v daném případě k takovémuto postupu zcela zjevně nedošlo. Složení senátu Nejvyššího soudu, který rozhodoval o návrhu na přikázání věci, bylo určeno jednoznačným pravidlem vyplývajícím z veřejně dostupného rozvrhu práce Nejvyššího soudu na období od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019. K porušení základního práva stěžovatele nemohlo dojít ani tím, že Nejvyšší soud rozhodl o návrhu na přikázání věci předtím, než rozhodl v jiné věci navrhovatele, byť tato jiná věc mu napadla dříve.

20. Z těchto důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele v části, ve které směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu, podle jako zjevně neopodstatněnou. Ve zbytku tak učinil zčásti podle , neboť k projednání návrhu nebyl příslušný, a zčásti podle , neboť ústavní stížnost nebyla přípustná.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. června 2019

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu