Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1732/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti T. R., zastoupeného Mgr. Václavem Hebkým, advokátem se sídlem Sokolská 1802/32, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -427 ze dne 9. 5. 2019 a proti rozhodnutím vydaným v předcházejícím řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení , a d.

Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud zjistil, že před Městským soudem v Praze je pod sp. zn. vedeno insolvenční řízení ve věci stěžovatele jako dlužníka. V rámci tohoto řízení byl na jeho majetek prohlášen konkurs. V daném řízení stěžovatel podal návrh na přikázání věci Krajskému soudu v Brně z důvodu nutnosti i vhodnosti. O tomto návrhu posléze rozhodl Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením tak, že věc vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Brně.

Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu a blíže nespecifikovaným "předchozím" rozhodnutím vydaným v insolvenčním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod shora uvedenou spisovou značkou brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo stiženo vadami, resp. zmatečností, když jednak byl senát nesprávně obsazen, jednak rozhodli vyloučení soudci. Za neústavní pokládá stěžovatel i postup, kdy si předseda senátu vybírá soudce, kteří s ním budou rozhodovat v senátu. Tímto nedostatkem trpí dle jeho názoru nejen napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, nýbrž i rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze. Stěžovatel se v té spojitosti rovněž ústavní stížností domáhá vyslovení neústavnosti a nezákonnosti přidělení jeho věci šesti soudcům Nejvyššího soudu, kteří se měli podílet na přijetí napadeného rozhodnutí tohoto soudu. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a dospěl k následujícím závěrům.

Ústavní soud předně uvádí, že nemá pravomoc rozhodnout výrokem, jímž by toliko vyslovil nezákonnost přidělení věci konkrétním soudcům. V této části tedy představuje ústavní stížnost návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Vyslovení stejného výroku se stěžovatel již domáhal ve věci ústavní stížnosti vedené pod

sp. zn.

, přičemž Ústavní soud v odmítavém usnesení ze dne 18. 6. 2019 stěžovateli vyložil, proč v tomto případě není příslušnost Ústavního soudu dána. V podrobnostech Ústavní soud na své tehdejší závěry (viz bod 8 cit. usnesení) plně odkazuje.

Věcného přezkumu však není ústavní stížnost způsobilá ani v té části, v níž se stěžovatel domáhá zrušení v petitu ústavní stížnosti blíže nekonkretizovaných rozhodnutí vydaných ve vzpomínaném insolvenčním řízení. Toto řízení totiž stále není skončeno a, jak vyplývá z veřejně přístupného insolvenčního spisu ve věci vedené pod sp. zn. , nebylo v něm vydáno ani žádné nemeritorní rozhodnutí, ve vztahu k němuž by ústavní stížnost splňovala podmínku přípustnosti, tedy které by bylo způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a kterým by končila určitá samostatná uzavřená část řízení (opět shodně viz závěry Ústavního soudu vyslovené v usnesení

sp. zn.

ze dne 18. 6. 2019, bod 9).

Konečně proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížnost splňuje všechny podmínky pro její věcné projednání, nicméně Ústavní soud shledal, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Nejvyšší soud věcně posoudil návrh stěžovatele na přikázání věci a dospěl k závěru, že pro jeho vyhovění nejsou dány zákonné důvody. Návrhem se přitom řádně zabýval a své závěry vyložil s přihlédnutím k stěžovatelem uplatněné argumentaci. V napadeném rozhodnutí nelze spatřovat žádné kvalifikované pochybení, s nímž by bylo možno spojovat závěr o porušení základního práva stěžovatele. Současně nelze přisvědčit stěžovateli ani v tom, že by naříkané rozhodnutí dovolacího soudu bylo zatíženo vadou (zmatečností) v podobě nesprávně obsazeného senátu či rozhodování vyloučených soudců. Předně je tu třeba zmínit, že Nejvyšší soud ponechal stěžovatelem vznesenou námitku podjatosti soudců soudního oddělení 29 bez odezvy, poněvadž stěžovatel navzdory poučení o tom, že jeho podání neobsahuje řádné námitky podjatosti soudce a že v případě neodstranění vytčených nedostatků k němu nebude přihlíženo (srov. usnesení na č. l. B-422), vady svého podání neodstranil ani v reakci na toto poučení. V ní (č. l. B-423) totiž pouze zopakoval svoji dosavadní argumentaci, kterou ještě více rozvedl, ale již neodpověděl na otázku týkající se doby, kdy se měl dozvědět o důvodu pochybností o nepodjatosti soudců soudního oddělení č. 29 Nejvyššího soudu, ani na otázku uvedení konkrétních důkazů, jimiž mají být tato jeho tvrzení o podjatosti prokázána. Z těchto důvodů nemohl Ústavní soud dospět k závěru o porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.

K námitce "výběru" spolurozhodujících soudců předsedou senátu se Ústavní soud již vyjádřil ve shora uváděném usnesení

sp. zn.

ze dne 18. 6. 2019, bodu 19, na který tu pro stručnost budiž v plném rozsahu odkázáno.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu dle jako zjevně neopodstatněnou. Ve zbytku tak učinil zčásti podle , neboť k projednání návrhu nebyl příslušný, zčásti podle , neboť ústavní stížnost nebyla přípustná.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. července 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu