Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 4315/18

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele I. S., zastoupeného Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph.D., advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2007 sp. zn. a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. března 2007 sp. zn. , za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatel byl nadepsaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákon"), za který byl odsouzen za použití § 57 odst. 1, odst. 2 tr. zákona k samostatnému trestu vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou.

3. Proti uvedenému rozsudku obvodního soudu podali stěžovatel a státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 v neprospěch stěžovatele odvolání. K posléze uvedenému odvolání Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově stěžovateli uložil podle § 235 odst. 2 tr. zákona trest odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon jej zařadil podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona do věznice s ostrahou. Podle § 57 odst. 1, odst. 2 tr. zákona stěžovateli dále uložil trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Odvolání stěžovatele městský soud podle § 256 tr. řádu zamítl.

4. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 10. 2018 sp. zn. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.

II.

Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že trestnou činnost kladenou mu za vinu nespáchal, obžaloba nepředložila takové důkazy, které by mohly v souladu s primární zásadou trestního řízení in dubio pro reo vést k jeho odsouzení, jednání popsané ve skutkové větě výrokové části rozsudku obvodního soudu nenaplňuje znaky trestného činu, pro který byl odsouzen, a městský soud radikálně změnil výměru trestu odnětí svobody, přičemž mu uložil trest zcela nepřiměřený.

III.

Procesní předpoklady projednání návrhu

6. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené .

7. Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; podle zde odkazovaného je takovým prostředkem i dovolání.

8. Při posuzování ústavní stížnosti je Ústavní soud zásadně vázán jejím petitem, nikoliv odůvodněním. Protože se však snaží vyvarovat přílišného formalismu, vychází ve své rozhodovací činnosti [srov. např. nález ze dne 29. 4. 2014

sp. zn.

(N 74/73 SbNU 333), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] a ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (srov. zejména rozsudek ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena v. Česká republika, stížnost č. 57567/00) ze zásady, že je třeba dovozovat vlastní návrh účastníka řízení z celého textu podání, tedy z obsahu ústavní stížnosti včetně jejího odůvodnění, nikoliv úzce jen z petitu (návrhového žádání, návrhu v užším smyslu). Je-li tedy z odůvodnění ústavní stížnosti zřetelný i nesouhlas s posledním rozhodnutím (obecného) soudu (byť jej stěžovatel posléze v petitu neuvede), Ústavní soud zásadně podrobuje přezkumu i toto poslední rozhodnutí, aniž by považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění ústavní stížnosti nebo k odstranění vad podání.

9. V nyní posuzovaném případě však ani z obsahu odůvodnění podané ústavní stížnosti není patrno, že stěžovatel navrhuje zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání. Jak totiž plyne z ústavní stížnosti, jejím petitem stěžovatel navrhl zrušení toliko rozsudků obvodního soudu a městského soudu a pouze tyto soudy označil za účastníky řízení (podle , jsou účastníky řízení stěžovatel a státní orgán nebo jiný orgán veřejné moci, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje; Nejvyšší soud nebyl označen jako účastník řízení, neboť jeho rozhodnutí napadeno nebylo).

10. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud vyzval stěžovatele přípisem, doručeným jeho zástupci dne 22. 3. 2019, ke sdělení, zda požaduje zrušení výhradně rozsudku obvodního soudu a rozsudku městského soudu. Stěžovatel (prostřednictvím svého advokáta) v odpovědi ze dne 28. 3. 2019 uvedl, že požaduje zrušení výhradně těchto rozsudků.

11. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 ; jde však o návrh nepřípustný.

12. Podle je fyzická osoba, která tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda, oprávněna podat ústavní stížnost. Podle téhož zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

13. Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. (č. 40/2014 Sb.) uvedl, že "z dikce ustanovení , ve znění účinném od 1. 1. 2013, jednoznačně vyplývá povinnost stěžovatelů vyčerpat všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje - tedy i mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání v trestních věcech, pokud je dovolání v dané věci přípustné. Pokud je v ustanovení stanovena povinnost vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, tím spíše musí stěžovatelé vyčerpat mimořádný opravný prostředek v případě, kdy je tento přípustný ( tr. řádu). Ústavní stížnost je prostředkem ochrany práv, který je subsidiární ke standardním "neústavním" institutům. Především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li dosaženo nápravy v rámci režimu obecného soudnictví, může se v rozsahu omezeném hledisky ústavnosti uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu. Ústavní soud tak nemůže sám posuzovat splnění podmínek, které otevírají prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu, tato role mu nepřísluší. Otázku, zda námitky stěžovatele naplňují některý z dovolacích důvodů, musí posuzovat Nejvyšší soud, neboť kdyby tak Ústavní soud učinil bez tohoto posouzení, nepřípustně by zasahoval do činnosti Nejvyššího soudu a potažmo i obecné justice."

14. V nyní posuzovaném případě proto stěžovatel mohl podat (a ostatně i skutečně podal) dovolání k Nejvyššímu soudu, o čemž byl i řádně poučen městským soudem. Právě rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání tak je třeba považovat za rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně stěžovatelových práv. Toto rozhodnutí však stěžovatel ústavní stížností nenapadl a petit nerozšířil ani v reakci na citovanou výzvu Ústavního soudu.

15. Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatele. K této nápravě však nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, pročež v případech, kdy rozhodnutí o posledním dostupném opravném prostředku napadeno není, Ústavní soud považuje návrh za nepřípustný [srov. usnesení ze dne 19. 8. 1996

sp. zn.

(U 18/6 SbNU 563) a usnesení ze dne 24. 11. 2011

sp. zn.

]. Rozhodnutí o ústavní stížnosti směřující (toliko) proti rozhodnutím nalézacího soudu a odvolacího soudu by totiž vedlo k tomu, že by jím zůstalo nedotčeno rozhodnutí soudu dovolacího, což by nepochybně bylo v rozporu s principem právní jistoty (srov. judikaturu Ústavního soudu představovanou např. usneseními ze dne 15. 1. 1997

sp. zn.

, ze dne 15. 1. 2004

sp. zn.

, ze dne 13. 5. 2003

sp. zn.

, ze dne 23. 11. 2006

sp. zn.

, ze dne 23. 7. 2008

sp. zn.

, ze dne 11. 3. 2009

sp. zn.

, ze dne 30. 6. 2009

sp. zn.

, ze dne 19. 8. 2010

sp. zn.

, ze dne 13. 2. 2009

sp. zn.

, ze dne 25. 8. 2009

sp. zn.

, ze dne 4. 11. 2010 sp. zn. , ze dne 24. 1. 2013

sp. zn.

, ze dne 28. 3. 2013

sp. zn.

, ze dne 10. 11. 2014

sp. zn.

, ze dne 13. 1. 2015

sp. zn.

, ze dne 31. 3. 2016

sp. zn.

či ze dne 10. 10. 2016

sp. zn.

).

16. Za dané situace je Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatel nedostál požadavku přípustnosti (vycházející ze zásady subsidiarity) ústavní stížnosti v materiálním slova smyslu, jelikož nenapadl rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který mu právní řád poskytuje k ochraně jeho práv. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [ ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. června 2019

Josef Fiala v. r.

soudce zpravodaj