Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2976/08

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti 1) J. A. a 2) H. A., obou zastoupených JUDr. Radkem Bechyně, advokátem, AK se sídlem Benešova 245, 280 02 Kolín II, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne ze dne 12. 10. 2006 čj. -57 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé s tvrzením o porušení svých práv zakotvených v d napadli shora označený rozsudek Krajského soudu v Praze, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 12. 4. 2006 čj. -39, vydaný v řízení o vyklizení nemovitostí. Stěžovatelé, kteří v řízení před obecnými soudy vystupovali na straně žalované, tvrdili, že odvolací soud zcela pominul skutečnosti, které se ukázaly být v řízení před nalézacím soudem nespornými, pochybil při hodnocení provedených důkazů a z nesprávně zjištěného skutkového stavu vyvodil nesprávná právní hodnocení. Tato pochybení v jejich souhrnu stěžovatelé vnímají jako porušení principu rovnosti účastníků řízení a z tohoto důvodu navrhli, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen.

Ze spisu Okresního soudu v Mělníku sp. zn. , který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že proti rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým byl změněn rozsudek nalézacího soudu tak, že žalovaní jsou povinni vyklidit nemovitosti ve výroku rozsudku blíže specifikované a vyklizené je předat žalobci, stěžovatelé podali dovolání. Nejvyšší soud věc meritorně pojednal, neboť dovolání stěžovatelů bylo přípustné ve smyslu ustanovení , a poté je rozsudkem ze dne 14. 8. 2008 čj. -97 zamítl. Rozsudek Nejvyššího soudu byl doručen tehdejšímu právnímu zástupci stěžovatelů, JUDr. P. Z., dne 3. 10. 2008 a téhož dne nabyl právní moci.

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [ písm. d) y]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Jak ze shora uvedeného vyplývá, ústavní stížnost vychází z principu subsidiarity, je tedy nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, pokud by k tomu shledal zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl účastníkem využit. Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatele; k této nápravě by však nemohlo dojít, pokud by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku (srov. např. usnesení

sp. zn.

, publ. in Sb. n. u., sv. 7, str. 331 a další, podrobněji též Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V., , Komentář, 2. vydání, Praha, C. H. Beck, 2007, str. 573).

Stěžovatelé sice odvíjejí zachování 60denní zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti od doručení rozsudku dovolacího soudu o zamítnutí dovolání, předmětný rozsudek však ústavní stížností podle jejího petitu nenapadli. Ústavní soud zkoumal ústavní stížnost i podle jejího obsahu (srov. závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena v. Česká republika, publ. in Přehled rozsudků ESLP č. 3/2004, str. 125), avšak ani z obsahu ústavní stížnosti nelze dovodit vůli stěžovatelů zahrnout do ústavního přezkumu i rozsudek Nejvyššího soudu; tomuto závěru nasvědčuje i skutečnost, že stěžovatelé přiložili k ústavní stížnosti kopii rozsudku soudů I. a II. stupně, kopii rozsudku Nejvyššího soudu však nepřipojili ( ).

Ve věci stěžovatelů byl přípustný mimořádný opravný prostředek řádně podán a příslušný orgán, Nejvyšší soud, o něm před podáním ústavní stížnosti věcně rozhodl. Proto bylo nezbytné i toto konečné rozhodnutí napadnout ústavní stížností; to se však v projednávané věci nestalo. Uvedené opomenutí představuje deficit, od kterého Ústavní soud nemůže odhlédnout, neboť rozhodl-li by o ústavní stížnosti směřující jen proti rozsudku odvolacího soudu, přičemž konečné rozhodnutí - rozsudek Nejvyššího soudu - by zůstalo nedotčeno, nastal by zjevný rozpor s principem právní jistoty.

Ústavní soud nepředpokládá, že by vyložená subtilní zákoutí procesních předpisů nutně musela být známa samotným stěžovatelům. Leč právě proto požaduje povinné zastoupení stěžovatelů advokátem, jenž by - jako znalec práva - měl v souladu se svými právními povinnostmi (vyplývajícími především ze zákona o advokacii) i etikou advokátního stavu formulovat za své klienty návrh obracející se na Ústavní soud způsobem, jenž přezkum napadených rozhodnutí Ústavním soudem nevyloučí. Zdá se, že v projednávané věci právě k takovému pochybení právního zástupce stěžovatelů došlo. Ústavní soud však není oprávněn případné vady naznačeného typu napravovat, neboť je podle y vázán.

S ohledem na citovaná ustanovení a výše učiněná zjištění Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 13. února 2009

Miloslav Výborný

soudce zpravodaj