Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1710/10

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Janem Žateckým, advokátem, se sídlem v Praze, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. ze dne 23. září 2009, a rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. ze dne 4. června 2009, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze a 2) Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Vrchního státního zastupitelství v Praze a 2) Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 11. června 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným z přípravy trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 a 2 písm. h) trestního zákona a za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let se zařazením do věznice s ostrahou a trestu propadnutí dvou pistolí a jednoho tlumiče. Rozsudkem odvolacího soudu byl mimo jiné k jeho odvolání zrušen rozsudek soudu prvního stupně a nově byl stěžovatel uznán vinným z přípravy trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že proto, aby se zbavil dluhů, společně se spoluobžalovaným M. S. objednal za úplatu u J. H. vraždu Ing. F. H. K jejímu provedení předal stěžovatel J. H. zbraně a střelivo a instruoval jej o době a způsobu provedení vraždy a o způsobu vzájemné komunikace, a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let se zařazením do věznice s ostrahou. Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho základního práva podle d.

2. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální náležitosti ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti, se jím může také zabývat věcně.

3. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto procesního prostředku ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Podle tohoto principu se lze u Ústavního soudu domáhat ochrany ústavnosti v konkrétní věci jen tehdy, pokud byly vyčerpány veškeré procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Ony procesní prostředky k ochraně práva jsou a mají být právě k tomu, aby došlo ke zrušení či nápravě rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci. Z toho mimo jiné vyplývá, že se ústavní stížností nelze domáhat zrušení rozhodnutí, které bylo v důsledku jiného procesní prostředku již zrušeno v řízení před obecnými soudy. Takové rozhodnutí totiž nemůže z podstaty věci zasahovat do ústavně zaručených práv a svobod.

4. V posuzovaném případě je vedle rozhodnutí odvolacího soudu napadán i rozsudek soudu prvého stupně. Ten byl v důsledku podaného odvolání zcela zrušen. Proto je ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí soudu prvého stupně nepřípustná, a jako taková byla v této části odmítnuta.

5. Dále byla k ústavní stížnosti mimo jiné přiložena kopie usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 29. března 2010, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele (proti shora označenému rozsudku odvolacího soudu), coby podané z jiného než zákonem uvedeného důvodu. Stěžovatel ani nenavrhl zrušení tohoto rozhodnutí, ani vůči němu nijak ústavněprávně neargumentoval, a nebylo tedy zcela zřejmé, jaký procesní postoj ve vztahu k tomuto rozhodnutí zaujímá, tj. zda je či není předmětem ústavní stížnosti. Proto byl stěžovatel vyzván k odstranění této nejasnosti ústavní stížnosti.

6. Podáním ze dne 11. srpna 2010 stěžovatel prostřednictvím svého zástupce sdělil, že uvedený rozsudek (správně usnesení) Nejvyššího soudu nenapadá a naopak jej respektuje. Uvedené rozhodnutí bylo připojeno k ústavní stížnosti proto, aby bylo zřejmé, že lhůta k podání ústavní stížnosti byla zachována.

7. Ze shora uvedeného principu subsidiarity mimo jiné dále vyplývá, že ústavní stížnost musí až na výjimku uvedenou v , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), směřovat proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který k ochraně práva poskytuje. Dovolací řízení se přitom nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu, a proto zákonné vymezení dovolacích důvodů je třeba vykládat tak, že i Nejvyšší soud je povolán k ochraně základních práv a svobod (srov.

sp. zn.

, N 114/34 SbNU 187, aj.).

8. Toho si ostatně byl vědom i stěžovatel, když s odkazem na nález

sp. zn.

(N 215/39 SbNU 281) uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu co do podstaty shodné námitky s těmi, které nyní uplatňuje v ústavní stížnosti.

9. Lze tedy uzavřít, že v důsledku volby procesního postupu stěžovatele bylo jeho posledním procesním prostředkem k ochraně jeho práva dovolání, a tudíž proti rozhodnutí o něm měla směřovat ústavní stížnost. Jen tak by ostatně bylo možné, aby lhůta k podání ústavní stížnosti byla zachována, když jinak proti napadeným rozhodnutím lhůta k podání ústavní stížnosti uplynula již v pondělí 11. ledna 2010, protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo stěžovateli doručeno dne 12. listopadu 2009. Nejedná se přitom o případ upravený v ustanovení zákona, protože v trestních věcech nemá dovolací soud oprávnění odmítnout dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení, na rozdíl od civilního řízení (srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: o Ústavním soudu s komentářem. Praha: Aspi, 2007. s. 341 - bod 66; Filip, J., Hollander, P, Šimíček, V.: o Ústavním soudu. Komentář. 2. přepracované a rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2007. s. 506-507 - bod 37).

10. Ze shora vyložených důvodů byla tedy ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako nepřípustná, podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. srpna 2010

Jiří Nykodým

soudce zpravodaj