Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3888/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. C., zastoupeného JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem, sídlem Tovačovského 3161/13, Kroměříž, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. října 2018 č. j. -274, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka, řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v a d.

2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Kroměříži (dále jen "okresní soud") sp. zn. se podává, že usnesením okresního soudu bylo podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zákoník") za použití § 330 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodnuto, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání tří měsíců z rozsudku okresního soudu ze dne 8. 12. 2014 č. j. -82 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 4. 2015 č. j. -115. Uvedenými rozhodnutími byl stěžovatel uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu osmnácti měsíců a dále k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na jeden rok. Podmínky spojené s odkladem výkonu trestu ve zkušební době však neplnil.

3. Stížnost stěžovatele krajský soud napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel tvrdí, že o přeměně podmíněného trestu odnětí svobody na trest nepodmíněný bylo rozhodnuto až po uplynutí lhůty jednoho roku po skončení zkušební doby, čímž bylo porušeno jeho právo na osobní svobodu a právo na soudní ochranu. Popírá, že by měl vinu na tom, že soud do jednoho roku neučinil rozhodnutí, a že měl způsobovat průtahy, přičemž má za to, že soud nemusel vyčkávat na vydání dalšího pravomocného odsuzujícího rozsudku ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. . Tvrdí, že po celou dobu trestního řízení uváděl jednu adresu pro účely doručování (X1), která je řádně zaevidována v centrální evidenci, a nemůže mu jít k tíži, že soudy a další orgány činné v trestním řízení doručovaly na nesprávné adresy. Sám krajský soud v napadeném usnesení přiznal, že nesprávné doručení vyrozumění o konání veřejného zasedání na adresu X2, způsobilo časovou prodlevu. Ta byla tedy zaviněna soudem a nemůže být přičítána k jeho tíži. Nadto nejde o ojedinělé pochybení soudu, neboť mu byly písemnosti určené do vlastních rukou doručovány na nesprávné adresy.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( ).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Není součástí soustavy soudů (y), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995

sp. zn.

(N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

7. Ústavní soud v minulosti mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití běžných zákonů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní, tedy zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995

sp. zn.

(N 79/4 SbNU 255) nebo ze dne 30. 6. 2004

sp. zn.

(N 91/33 SbNU 377)].

8. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že námitky obsažené v ústavní stížnosti neobstojí.

9. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že okresní soud rozhodl o výkonu původně podmíněného odsouzení až po uplynutí lhůty jednoho roku od skončení zkušební doby. Současně je však nutno uvést, že soudy nevybočily z ústavněprávně konformního výkladu § 81 odst. 1 a 3 tr. zákoníku, dovodily-li, že na tom měl stěžovatel zcela nepochybně vinu, když proti němu bylo vedeno další trestní řízení pro trestnou činnost v dopravě a okresní soud musel vyčkat pravomocného skončení tohoto jeho trestního stíhání. Z vydání pravomocného odsuzujícího rozsudku pro trestnou činnost, kterou stěžovatel spáchal ve zkušební době podmíněného odsouzení, je tedy zřejmé, že v této době nevedl řádný život, a že tedy výchovná funkce uloženého podmíněného trestu nesplnila svůj účel.

10. Závěry soudů jsou v souladu s příslušnou komentářovou judikaturou [Púry, František: , Rozhodnutí o podmíněném odsouzení. In: Šámal, Pavel a kol.: (EVK). 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 1036], podle které platí, že vede-li se proti podmíněně odsouzenému trestní stíhání pro skutek spáchaný ve zkušební době a není-li toto nové trestní stíhání v době rozhodování o osvědčení pravomocně skončeno, vyčká soud rozhodující o osvědčení na skončení tohoto stíhání, nejsou-li tu ještě jiné důvody vyžadující nařízení výkonu trestu (srov. R 7/1987). Nevyvratitelná právní domněnka, že se pachatel osvědčil podle tr. zákoníku, nemůže v takovém případě nastat, protože pachatel tím, že spáchal ve zkušební době další trestný čin, o němž je třeba nejdříve rozhodnout, zavinil, že soud nemůže rozhodnout podle tr. zákoníku (srov. R 26/2002 a NS 3/2001-T 77).

11. Namítá-li stěžovatel, že trestní řízení vedené okresním soudem pod sp. zn. bylo zatíženo průtahy přičitatelnými soudu, k tomuto argumentu se dostatečně vyjádřil v napadeném usnesení krajský soud, který mu přisvědčil pouze ve věci doručování vyrozumění o konání veřejného zasedání krajského soudu na den 22. 11. 2017, kdy došlo k chybnému obeslání na adresu X2, namísto správné adresy X1. Jak však dále krajský soud konstatoval, šlo o ojedinělé pochybení, nesrovnatelné s jednáním a samotným přístupem stěžovatele k trestnímu řízení ve věci vedené pod sp. zn. . Byť stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje přesvědčení, že sám žádné průtahy nezavinil, a že uváděl pouze jednu adresu pro doručování, obsah spisu okresního soudu sp. zn. , který si Ústavní soud vyžádal, dokládá opak. Je z něj zřejmé, že v průběhu řízení stěžovatel označoval různé adresy svého skutečného pobytu, na něž se však soudům nedařilo zásilky doručit a ani policejní orgán nebyl mnohdy úspěšný. Při výslechu dne 30. 3. 2016 uvedl, že se přechodně zdržuje na adrese X2, v písemné omluvě z 20. 6. 2016 uvedl adresu pro doručování X1, zásilky si však dále vyzvedával na adrese X2, kde byl také opakovaně zastižen policejním orgánem, zatímco na adrese X1, si je nevyzvedával. U hlavního líčení dne 13. 9. 2016 uvedl, že se zdržuje na adrese trvalého bydliště X3. Rozsudek ze dne 4. 4. 2017 se však nepodařilo doručit na žádnou z jím uváděných adres, ale stalo se tak až poté, co byl na základě vydaného příkazu dne 30. 8. 2017 zatčen.

12. Lze tak uzavřít, že závěry, k nimž krajský soud dospěl a které vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí, jsou přesvědčivé a logické, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolné či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe či judikatury Ústavního soudu (srov. usnesení ze dne 27. 3. 2019

sp. zn.

, vydané v obdobné věci a dostupné na http://nalus.usoud.cz).

13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena tvrzená ústavní práva stěžovatele. Postupoval proto podle a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. května 2019

Josef Fiala v. r.

předseda senátu