Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1079/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti R. P., t. č. Věznice Plzeň, zastoupeného Mgr. Michaelem Strakou, advokátem se sídlem Plotní 332/73, Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 19. prosince 2022, č. j. -99 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. ledna 2023, č. j. -113, za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v a d (dále jen " ").

2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatel byl trestním příkazem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 12. 5. 2018, č. j. -35 uznán vinným přečinem krádeže podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců s podmíněným odkladem výkonu na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.

3. Usnesením městského soudu ze dne 23. 1. 2019, č. j. -53, bylo rozhodnuto o ponechání uloženého podmíněného odsouzení v platnosti za současného prodloužení zkušební doby o 2 roky, i přes to, že stěžovatel zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu, když se v průběhu zkušební doby dopustil ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. přečinu krádeže dle § 205 odst. 1 písm. a) a odst. 2 tr. zákoníku. Rozhodnutí městského soudu ze dne 23. 1. 2019 nabylo právní moci dne 5. 2. 2019.

4. Napadeným usnesením rozhodl městský soud dne 19. 12. 2022 tak, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jenž mu byl uložen trestním příkazem ze dne 12. 5. 2018, sp. zn. , přičemž pro výkon tohoto trestu odsouzeného zařadil do věznice s ostrahou.

5. Proti usnesení městského soudu ze dne 19. 12. 2022 podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 26. 1. 2023 zamítl s odkazem na § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád").

II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel namítá, že městský soud vydal napadené rozhodnutí za situace, kdy uplynula lhůta ve smyslu § 83 odst. 3 tr. zákoníku, kdy měl dle stěžovatele formou předběžné otázky nejprve zjišťovat, do jaké míry má na tomto uplynutí lhůty podíl jednání samotného stěžovatele, a teprve následně měl městský soud rozhodovat o případném vykonání zbytku trestu odnětí svobody. Uvádí, že jeho podíl viny na tom, že lhůta uplynula, nebyl rozhodující, a dodává, že za postup soudu nese odpovědnost stát. Stěžovatel dovozuje, že soud musí dříve, než rozhodne po této lhůtě, jako předběžnou otázku (§ 9 odst. 1 tr. řádu) vyřešit, zda na tom měl podmíněně odsouzený vinu. Namítá, že městský soud se touto otázkou nezabýval, a že pochybení má přímý dopad na ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces. Dle stěžovatele byla napadená rozhodnutí vydána po uplynutí stanovené lhůty, a že tedy platí, že se stěžovatel v důsledku uplynutí lhůty dle § 83 odst. 3 tr. zákoníku fikcí osvědčil.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 , a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv zákonnosti ( y). Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y není zásadně povolán k přezkumu aplikace podústavního práva, přičemž tak může činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody. Vzhledem k tomu, že námitky stěžovatele směřují výhradně proti nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, musí k tomu Ústavní soud předně poznamenat, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 24. 4. 2008 vydané v obdobné věci a dostupné na http://nalus.usoud.cz), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné ( y, y). Tento přístup je třeba vztahovat i k rozhodování o dalším výkonu trestu. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí.

9. Ústavními stížnostmi, v nichž stěžovatelé namítali nesprávný výklad či aplikaci § 83 odst. 3 tr. zákoníku, resp. § 60 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, se Ústavní soud zabýval již několikrát.

10. V usnesení

sp. zn.

ze dne 28. 5. 2019 Ústavní soud akceptoval, že odsouzený má vinu na tom, že soudy nerozhodly do jednoho roku od skončení zkušební doby, pokud tomu bylo proto, že vyčkávaly na pravomocné skončení jeho trestního stíhání. Podobný postoj zaujal Ústavní soud i v usnesení

sp. zn.

ze dne 2. 11. 2021. V něm nejdříve potvrdil, že fikce osvědčení nenastane, pokud soud musí vyčkávat na pravomocné odsouzení v jiném probíhajícím řízení. K obdobnému závěru dospěl Ústavní soud i v usnesení

sp. zn.

ze dne 2. 8. 2022.

11. Ústavní soud z odůvodnění napadených rozhodnutí zjistil, že obecné soudy ve stěžovatelově věci zkoumaly otázku, zda lze v jeho věci uplatnit fikci osvědčení ve smyslu § 83 odst. 3 tr. zákoníku.

12. Nelze tak přisvědčit námitce stěžovatele, který uvádí, že se fikcí osvědčení ve smyslu tr. zákoníku městský soud vůbec nezabýval, když se této otázce věnuje městský soud v bodě 10 napadeného usnesení, který uvedl, že "v projednávané věci nelze uplatnit fikci osvědčení se ve smyslu , neboť v daném případě jednoroční lhůta marně uplynula s ohledem na probíhající trestní stíhání odsouzeného pro trestný čin, který spáchal ve zkušební době podmíněného odsouzení." Městský soud v bodě 5 napadeného usnesení uvedl, jaké okolnosti zjistil k trestnímu řízení vedenému proti stěžovateli pod sp. zn. . Pokud městský soud odkázal na stěžovatelovu opakovanou trestnou činnost, když uvedl, že se stěžovatel znovu dopustil úmyslné trestné činnosti, přečinu výtržnictví dle tr. zákoníku a zvlášť závažného zločinu ublížení na zdraví dle tr. zákoníku, a dovodil, že stěžovatelovým přičiněním nebylo možné rozhodnout o fikci osvědčení ve smyslu tr. zákoníku, není na jeho závěrech nic, co by vyžadovalo kasační zásah Ústavního soudu.

V nyní posuzované věci se i krajský soud otázkou možné fikce osvědčení zabýval, přičemž přesvědčivě vysvětlil, že tato fikce nemohla nastat, neboť městský soud vyčkával na výsledek probíhajícího trestního řízení, a popsal, proč dospěl závěru, že ve věci nedošlo k průtahům v řízení. Naopak dospěl k závěru, že skutečnost, že městský soud nemohl rozhodnout dle § 83 odst. 1 tr. zákoníku po uplynutí jednoho roku od konce zkušební doby, nebyla způsobena překážkou na straně orgánů činných v trestním řízení, nýbrž tím, že odsouzený ve zkušební době, a to v prodloužené zkušební době podmíněného odsouzení, spáchal další trestnou činnost, o níž bylo třeba nejdříve rozhodnout. Z tohoto důvodu nemohlo dle krajského soudu po marném uplynutí jednoroční lhůty od konce zkušební doby podmíněného odsouzení dojít k fikci dle ustanovení § 83 odst. 3 tr. zákoníku, neboť překážku, že soud ve lhůtě nemohl rozhodnout, spatřuje stížnostní soud na straně stěžovatele (odsouzeného). Tento závěr plně odpovídá i výše citované judikatuře Ústavního soudu, je i v souladu s příslušnou judikaturou Nejvyššího soudu, dle které fikce, že se pachatel osvědčil, nemůže v takovém případě nastat, protože pachatel tím, že spáchal ve zkušební době další trestný čin, o němž je třeba nejdříve rozhodnout, zavinil, že soud nemůže rozhodnout podle trestního zákona [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001 sp. zn. 4/2001 (R 26/2002)]. Lze tak uzavřít, že závěry, k nimž městský a krajský soud dospěly, a které vyjádřily v odůvodnění napadených rozhodnutí, jsou přesvědčivé a logické, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolné či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe či judikatury Ústavního soudu (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 27. 3. 2019 či usnesení

sp. zn.

ze dne 2. 8. 2022).

13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. května 2023

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu