Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 107/23

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P. A., zastoupený JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 22. 9. 2022, č. j. -341, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2022, č. j. -359, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 10. 1. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po formální stránce a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. , odsouzen k trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem výkonu trestu se zkušební dobou za současného vyslovení dohledu. Ve zkušební době se dopustil dalšího trestného činu, z jehož spáchání byl shledán vinným rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 6. 2021, sp. zn. . Okresní soud v Kladně následně usnesením ze dne 22. 9. 2022, č. j. -341, rozhodl, že se stěžovatel ve zkušební době neosvědčil a uložený trest odnětí svobody se vykoná. Stěžovatel proti rozhodnutí podal stížnost, kterou Krajský soud v Praze zamítl usnesením ze dne 31. 10. 2022, č. j. -359. Podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se má za to, že podmíněně odsouzený se osvědčil, nerozhodl-li soud o jeho neosvědčení se do jednoho roku od uplynutí zkušební doby, aniž na tom měl podmíněně odsouzený vinu. Obecné soudy o neosvědčení se stěžovatele rozhodly až po uplynutí uvedené lhůty. Dle obecných soudů však fikce osvědčení nenastala, neboť spácháním dalšího trestného činu, o němž bylo třeba nejdříve rozhodnout, stěžovatel zavinil, že soud ve stanovené lhůtě nemohl rozhodnout. Tento závěr je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. ), dle které je soud před rozhodnutím o neosvědčení se podmíněně odsouzeného povinen vyčkat ukončení trestního stíhání, pokud nejsou splněny jiné důvody pro rozhodnutí, že se trest odnětí svobody vykoná.

Stěžovatel se domnívá, že uvedenými soudními rozhodnutími byla porušena jeho práva zakotvená v , , a d. Pochybení obecných soudů spatřuje ve výše uváděném výkladu . Dle jeho názoru nastala fikce, že se osvědčil. Zároveň žádá o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí dle zákona o Ústavní soudu.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelovy námitky směřují výhradně proti výkladu . Dle jeho názoru měly obecné soudy v zákonné lhůtě v souladu se zásadou presumpce neviny vydat rozhodnutí, že se osvědčil. Pokud tak neučinily, nastala dle jeho názoru fikce, že se osvědčil. Ústavní soud v napadených rozhodnutích tvrzený zásah do ústavně garantovaných práv stěžovatele neshledal. Závěry obecných soudů jsou v souladu s dřívější judikaturou Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. ) i Ústavního soudu (z nedávné doby např. usnesení ze dne 27. 3. 2019,

sp. zn.

; ze dne 28. 5. 2019,

sp. zn.

; ze dne 20. 7. 2020,

sp. zn.

; ze dne 30. 11. 2020,

sp. zn.

; ze dne 9. 8. 2022,

sp. zn.

). Ústavní soud opakovaně akceptoval závěr, že odsouzený má vinu na tom, že soudy nerozhodly do jednoho roku od skončení zkušební doby, pokud tomu bylo proto, že vyčkávaly na pravomocné skončení jeho trestního stíhání. Smyslem § 86 odst. 2 a 3 je především ochrana odsouzeného, jenž se ve zkušební době osvědčil, před nečinností soudu. Tato ochrana však nemůže negovat samu podstatu podmíněného trestu odnětí svobody spočívající v odkladu výkonu trestu odnětí svobody na vymezenou dobu, ve které odsouzený - nemá-li vykonat uložený trest odnětí svobody - musí vést řádný život (srov. také usnesení ze dne 24. 4. 2008,

sp. zn.

). Ústavní stížnost neobsahuje žádnou argumentaci, která by byla způsobilá dřívější závěry zvrátit, proto Ústavní soud konstatuje, že ani v nyní posuzovaném případě v uvedeném výkladu neshledal porušení ústavně garantovaných práv.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle jako návrh zjevně neopodstatněný. Z týchž důvodů nevyhověl návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, o němž s ohledem na přednostní projednání věci nerozhodoval samostatným usnesením.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. března 2023

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu