Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 539/19

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o návrhu stěžovatelky Václavy Kölblové, právně zastoupené JUDr. Ing. Evou Radovou, advokátkou se sídlem Na Příkopě 31, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018 č. j. -264, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 2. 2019, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že v důsledku jeho vydání došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, práva na řádné projednání věci, práva na předvídatelnost soudního rozhodování, dále zákazu odepření spravedlnosti a zákazu libovůle.

2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala k Městskému soudu v Praze žalobu na ochranu osobnosti (zásah do práva stěžovatelky na ochranu osobnosti měl spočívat v provedené lékařského zákroku non lege artis). Tato žaloba však byla zamítnuta a stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit žalovaným náklady řízení. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") prvostupňové rozhodnutí potvrdil a uložil stěžovatelce povinnost nahradit žalovaným náklady odvolacího řízení. Stěžovatelka tudíž podala dovolání k Nejvyššímu soudu a současně podala návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku vrchního soudu ze dne 23. 1. 2018 č. j. -219.

3. Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 5. 12. 2018 č. j. -264 Nejvyšší soud zamítl návrh stěžovatelky na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku vrchního soudu, neboť neměl za to, že by stěžovatelce neprodleným výkonem rozhodnutí hrozila závažná újma na jejích právech [ ]. Nejvyšší soud v této souvislosti uvedl, že z obsahu dovolání ani soudního spisu se nepodává reálná hrozba závažné újmy stěžovatelce, neboť tato v návrhu neuvádí takové skutečnosti o svých majetkových poměrech, ze kterých by bylo možno dovodit hrozbu závažné újmy v případě výkonu rozhodnutí.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vysvětluje, z jakých důvodů považuje napadené usnesení Nejvyššího soudu za vadné. Podrobně popisuje svou údajně nepříznivou finanční situaci a vyslovuje svůj nesouhlas s tím, že Nejvyšší soud tuto skutečnost nevzal v potaz a nerozhodl o tom, že vykonatelnost dovoláním napadeného rozsudku vrchního soudu se odkládá. Z toho dovozuje, že došlo k porušení zákazu denegatio iustituae, zákazu svévole a libovůle, dále k porušení jejího práva na řádné odůvodnění rozhodnutí soudu a předvídatelnost soudního rozhodování, jakož i k opomenutí důkazů soudem.

5. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené . K takovému závěru nicméně nedospěl, neboť nyní posuzovaná ústavní stížnost je nepřípustným návrhem ve smyslu ve spojení s , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "),

6. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip subsidiarity plyne již z y, dle něhož je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv pouze Ústavního soudu. Na zákonné úrovni je pak tento princip vyjádřen v , podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Toto pravidlo interpretuje ustálená judikatura Ústavního soudu tak, že ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá závěr, že zákon má na mysli zejména procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím [srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 20. 12. 2017; usnesení

sp. zn.

ze dne 22. 9. 2009; usnesení

sp. zn.

ze dne 31. 10. 2006; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Jinými slovy, tam, kde dosud nebylo vydáno meritorní rozhodnutí a nejde tak o nenapravitelný zásah do základních práv, podřizuje Ústavní soud rozsah své přezkumné a rozhodovací činnosti zásadám zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci.

7. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu, jímž byl zamítnut stěžovatelčin návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí nižších soudů, je toliko procesním rozhodnutím zatímní povahy, nikoli rozhodnutím ve věci samé [srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 28. 11. 2017], přičemž řízení před Nejvyšším soudem doposud nebylo ukončeno. Dále je vhodné připomenout, že jelikož v meritu věci byla stěžovatelčina žaloba zamítnuta, stěžovatelka požadovala, resp. mohla požadovat odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí pouze ve vztahu k nákladovým výrokům. Se stěžovatelkou lze souhlasit v tom, že proti napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu nejsou přípustné žádné další řádné nebo mimořádné opravné prostředky. Pro účely posouzení přípustnosti nyní posuzované ústavní stížnosti je nicméně podstatné, že v souladu s judikaturou Ústavního soudu je za poslední procesní prostředek k ochraně stěžovatelčina práva ve smyslu nutno pokládat i projednání a rozhodnutí o věci samé Nejvyšším soudem (tj. nejen možnost podat další řádný nebo mimořádný opravný prostředek). Jelikož ve věci samé nebylo doposud Nejvyššího soudem rozhodnuto a ústavní stížnost směřuje toliko proti dílčímu procesnímu rozhodnutí o zamítnutí návrhu na odklad vykonatelnosti ( ), je nezbytné pokládat ji za zásadně nepřípustnou ve smyslu ve spojení s .

8. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že ve své judikatuře učinil v minulosti z tohoto pravidla několik výjimek, neboť i rozhodnutí o odkladném účinku dovolání může výjimečně - podobně jako usnesení o nařízení předběžného opatření - zasáhnout do ústavně zaručených práv jednotlivců [srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 28. 11. 2017]. Ústavní soud v takových výjimečných případech zkoumal, zda bylo o odkladu vykonatelnosti rozhodnuto a) na základě zákonného podkladu, b) příslušným orgánem a c) zda rozhodnutí nebylo projevem svévole. Z ústavní stížností napadeného usnesení se jednoznačně podává, že Nejvyšší soud rozhodoval na základě zákonného podkladu [ ] a byl příslušný k vydání takového rozhodnutí. Ústavní soud nemá ani za to, že by napadené rozhodnutí bylo projevem svévole nebo libovůle. Neshledal proto důvod k tomu, aby se odklonil od své ustálené judikatury, jak byla vyložena výše.

9. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelka bude mít v řízení před obecnými soudy možnost hájit svá práva a nelze vyloučit, že Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodne v její prospěch. Rozhodnutí Nejvyššího soudu o návrhu na odklad vykonatelnosti totiž nikterak nepředjímá rozhodnutí jmenovaného soudu ve věci samé. Jakýkoliv (kasační) zásah ze strany Ústavního soudu by v této fázi řízení byl v rozporu se zásadou minimalizace jeho zásahů do činnosti obecných soudů.

10. Stěžovatelce pochopitelně zůstane i nadále zachována možnost podat ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, bude-li mít za to, že v důsledku vydání tohoto rozhodnutí došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod.

11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost stěžovatele pro nepřípustnost podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. dubna 2019

Ludvík David, v. r.

soudce zpravodaj