Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3813/17

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele immigon portfolioabbau ag., se sídlem Peregringasse 2, 1010 Vídeň, Rakouská republika, zastoupeného Mgr. Richardem Hořejším, advokátem, se sídlem Revoluční 655/1, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2017, č. j. -213, spojené se žádostí o přednostní projednání věci, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu a 2 d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. října 2017, č. j. -213, k návrhu žalované (insolvenční správkyně dlužníka CLANROY, a. s.) vtělenému do jejího dovolání odložil podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), právní moc rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. ledna 2017, č. j. 193 Icm 2398/2014, -146 ( ), jímž byly na základě žaloby podané stěžovatelem vyloučeny ze soupisu majetkové podstaty dlužníka finanční prostředky ve výši 36 194 846,50 Kč, a to až do právní moci rozhodnutí o dovolání žalované. Důvodem pro odložení právní moci rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo závažné ohrožení majetkové podstaty dlužníka s ohledem na důsledky spojené s vyloučením sporné majetkové hodnoty z majetkové podstaty.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti uvedenému rozhodnutí, přičemž namítá, že napadené rozhodnutí nebylo odůvodněno, že jím bylo rozhodnuto nad rámec žaloby (ultra petitum) a že stěžovatel neměl možnost vyjádřit se k návrhu žalované. Nejvyšší soud tím podle stěžovatele vybočil z limitů uplatňování státní moci a zasáhl i do práva vlastnit majetek ve smyslu y. K ústavní stížnosti byla rovněž připojena žádost o přednostní projednání věci.

4. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.

5. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip subsidiarity plyne již z y (dále jen " "), podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu; konkrétně je pak vyjádřen v , podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Toto pravidlo interpretuje ustálená judikatura Ústavního soudu tak, že "ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá závěr, že zákon má na mysli zejména procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím" [srov. např. nález ze dne 12. ledna 2005

sp. zn.

(N 6/36 SbNU 53); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Jinými slovy, tam, kde dosud nebylo vydáno meritorní rozhodnutí a nejde tak o nereparovatelný zásah do základních práv, podřizuje Ústavní soud rozsah své přezkumné a rozhodovací činnosti zásadám zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Ústavní soud zasahuje v těchto případech výjimečně jen proti rozhodnutím, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 12. ledna 2005 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna sp. zn. ze dne 23. dubna 2013 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.), odst. 2], přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo, přičemž pozdější zásah Ústavního soudu by již nebyl s to odstranit porušení základních práv stěžovatelů. V posuzovaném případě Ústavní soud naplnění shora zmiňovaných podmínek stanovujících výjimku z nepřípustnosti ústavní stížnosti neshledal.

6. V dané věci stěžovatel brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž byla odložena právní moc rozsudku Vrchního soudu v Praze, proti němuž bylo protistranou podáno dovolání. Jakkoliv může být ústavní stížností napadené rozhodnutí pravomocné, samotné incidenční řízení ve věci samé dosud nebylo skončeno (v důsledku vydaného rozhodnutí dokonce ani pravomocně), a proto z důvodu subsidiarity ústavní stížnosti není její uplatnění možné. Stěžovatel bude mít v řízení před obecnými soudy možnost hájit svá práva (bude-li mít vůbec důvod, neboť rozhodnutím o odkladu právní moci se nikterak nepředjímá rozhodnutí o samotném dovolání a eventuálně na ně navazující další řízení) a jakýkoliv zásah ze strany Ústavního soudu by byl nyní v rozporu se zásadou minimalizace jeho zásahů do činnosti obecných soudů.

7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost stěžovatele pro nepřípustnost podle . Vzhledem k tomu, že Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti v nejkratším možném termínu, nebylo třeba rozhodovat samostatným usnesením o žádosti stěžovatele o projednání věci mimo pořadí ( ).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 20. prosince 2017

Jiří Zemánek, v. r.

soudce zpravodaj