Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1827/18

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti společnosti PAMCO, spol. s r. o., Na Strži 28/241, Praha 4, zastoupené JUDr. Oldřichem Godyckim, advokátem se sídlem Mírové nám. 48, Louny, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, č. j. -181, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2015, č. j. -111, byla zamítnuta žaloba Ing. Lenky Veselé, kterou se domáhala na stěžovatelce peněžitého plnění, a to v souvislosti s úmrtím společníka Ing. Petra Veselého.

Vrchní soud v Praze k odvolání Ing. Veselé svým usnesením ze dne 23. 3. 2017, č. j. -149, shora uvedené usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, jež Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 28. 3. 2018, č. j. -181, odmítl.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizovala s právním názorem Nejvyššího soudu, přičemž měla za to, že napadeným usnesením došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod.

II.

Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou posuzované věci, je vždy povinen přezkoumat splnění podmínek řízení o ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, se jím totiž může zabývat také věcně. V nyní projednávaném případě nicméně Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( citovaného zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (ustanovení téhož zákona).

Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je totiž její subsidiarita. K subsidiaritě ústavní stížnosti Ústavní soud uvedl (usnesení

sp. zn.

), že "má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Na druhé straně jsou důvodem subsidiarity samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti ( y ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je proto třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů , v daném případě pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu přijetí."

Ústavní stížnost tak lze podat pouze tehdy, pokud byly před jejím podáním vyčerpány všechny prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, což znamená, že musí být nejen podány, nýbrž musí o nich být též rozhodnuto. Takovým prostředkem se podle ustanovení rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení [viz usnesení

sp. zn.

ze dne 31. 5. 2005 (U 12/37 SbNU 747); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz]. Povaze řízení o ústavní stížnosti by totiž odporovalo, pokud by s ním paralelně probíhalo ve stejné věci řízení před obecnými soudy.

V nyní projednávané věci Ústavní soud shledal, že napadené rozhodnutí je sice konečné v tom smyslu, že proti němu již účastníci řízení nemohou brojit žádným dalším opravným prostředkem, nicméně v jejich důsledku ještě nedochází k přímému zásahu do práv stěžovatelky, který by nebyl reparovatelný v systému obecného soudnictví. Usnesením odvolacího soudu bylo totiž "pouze" zrušeno předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně s tím, že řízení před ním bude probíhat dále. To znamená, že stěžovatelka bude moci v tomto řízení uplatnit všechny námitky, které uplatňuje nyní v ústavní stížnosti, a pouze nebude-li srozuměna s výsledkem řízení před obecnými soudy a bude mít za to, že jimi dojde k porušení jeho základních práv a svobod, může následně zvážit podání nové ústavní stížnosti, která již bude věcně projednatelná, jelikož se nebude protivit shora zmíněnému principu subsidiarity (podobně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2015,

sp. zn.

, usnesení ze dne 3. 5. 2016,

sp. zn.

, usnesení ze dne 19. 3. 2015,

sp. zn.

, anebo usnesení ze dne 29. 2. 2016,

sp. zn.

).

Proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání, stěžovatelka brojí v podstatě stejnými (meritorními) argumenty, o nichž bude dále veden spor v řízení před soudem prvního stupně, pročež lze stran přípustnosti ústavní stížnosti proti němu dospět ke stejným závěrům jako v případě usnesení odvolacího soudu.

Jiná situace by mohla nastat tehdy, pokud by stěžovatelka tvrdila, že se Nejvyšší soud dopustil odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) tím, že by její dovolání protiústavně odmítl. Za takového stavu by se otázka přístupu k dovolacímu soudu stala otázkou relativně samostatnou, kterou by bylo možno v řízení o ústavní stížnosti meritorně projednat. Taková situace, jak plyne ze shora uvedeného, však v nyní projednávané věci nenastala, neboť stěžovatelka rozporuje výslovně meritum věci, jež však ještě bude předmětem řízení před obecnými soudy.

Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel předložený návrh odmítnout podle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2018

Tomáš Lichovník v. r.

soudce zpravodaj