Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 207/05

Usnesení

Ústavního soudu - soudce zpravodaje - Jiřího Nykodýma - ze dne 31. května 2005

sp. zn.

ve věci ústavní stížnosti S. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. o zamítnutí stěžovatelova odvolání a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. , kterým byl stěžovatel uznán vinným jako spolupachatel trestného činu loupeže a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody.

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě 6. 4. 2005 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. , kterým byl uznán vinným jako spolupachatel trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 a 2 písm. a) a b) trestního zákona (dále n "tr. z.") a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 8 roků se zařazením do věznice s ostrahou, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. , kterým bylo jeho odvolání zamítnuto. Stěžovatel tvrdí, že těmito rozsudky bylo porušeno jeho základní právo podle d.

Předtím, než bylo rozhodnuto o vině a trestu stěžovatele v této věci, byl stěžovateli rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let a rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. v trvání čtyř let. Stěžovatel namítá, že ke dni vynesení rozsudku soudu prvního stupně neměl vykonánu část trestu uloženého rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. v délce 4 roků, neboť výkon tohoto trestu nebyl nikdy nařízen a uvedenou dobu strávil v daném řízení ve vazbě. Proto měly soudy obou stupňů správně dovodit, že z uvedeného rozsudku nemá vykonán celý trest odnětí svobody v délce deseti let. S ohledem na tuto skutečnost a s ohledem na dosud nevykonanou část trestu uloženého rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. mu tedy s ohledem na § 36 a 39 tr. z. mohl být uložen trest odnětí svobody maximálně v trvání čtyř roků, tří měsíců a dvaceti šesti dnů, a nikoliv trest odnětí svobody v trvání osmi let, který mu byl uložen. Podle stěžovatele přitom tuto vadu nelze napravit podáním dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu (dále jen "tr. ř.").

Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Praze sp. zn. a vyzval všechny účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.

Vrchní soud v Praze uvedl, že všechny argumenty, o které stěžovatel opřel ústavní stížnost, uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně, který se s nimi vypořádal, a odvolací soud jeho závěry shledal správnými. Pro aplikaci § 36 tr. z. přitom není rozhodné, že stěžovatel vykonával dříve uložený trest či vazbu, která byla do později uloženého trestu započtena, pod jménem S. S. O identitě stěžovatele totiž nejsou žádné pochybnosti. Proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Krajský soud v Praze navrhl odmítnout ústavní stížnost. Odkázal přitom na odůvodnění svého rozsudku a dodal, že z § 38 odst. 1 tr. z. plyne obligatorní povinnost započíst do uloženého trestu celou dobu strávenou v tomto řízení ve vazbě.

Vrchní státní zastupitelství v Praze a Krajské státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejších účastníků řízení vzdala.

Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, se jím může zabývat také věcně. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze tedy podat pouze tehdy, když byly před jejím podáním vyčerpány všechny prostředky, které k ochraně práva poskytuje. Takovým prostředkem se podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "") rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná podle zákona.

V daném případě je podstatou ústavní stížnosti námitka, že stěžovateli byl uložen další trest v takové výměře, kterou v tomto konkrétním případě neumožňuje. Podle tr. ř. je možné podat dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu, že byl obviněnému uložen takový druh trestu, který nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Teorie i praxe obecných soudů přitom dovodila, že tento dovolací důvod se vztahuje i na případy uložení takového druhu trestu, který obecně připouští, avšak pro jeho uložení v konkrétním případě nebyly splněny podmínky (viz Hrachovec, P.: Dovolání v trestních věcech třetím rokem, Bulletin advokacie 2004, 11-12: 23). Může tedy jít i o případy překročení horní hranice trestní sazby při ukládání dalšího trestu podle § 36 tr. z. (viz Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F.: Trestní řád. Komentář. II. díl. 4 vydání. Praha: C. H. Beck 2002. str. 1645). Kritériem dovolacího důvodu tu totiž není přiměřenost uloženého druhu trestu, ale jeho přípustnost vzhledem k zvláštním zákonným podmínkám (viz též usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. in Sb.NS 2003, 4: 255).

Ústavní soud má tedy na rozdíl od stěžovatele za to, že námitka proti rozsudkům obecných soudů, kterou uplatnil v řízení o ústavní stížnosti, je dovolacím důvodem podle tr. ř. Pokud se za této situace stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nedomáhal svého práva u dovolacího soudu, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu k ochraně jeho práva poskytuje, a jeho ústavní stížnost je tedy nepřípustná podle zákona.

Jako obiter dictum lze uvést, že stěžovatel uvedené pochybení nenamítal ani v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.

Z takto vyloženého důvodu byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona.