Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 412/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Jaroslava Vadimského, zastoupeného Mgr. Annou Gottliebovou, advokátkou se sídlem Thomayerova 25/3, Děčín IV, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2017 č. j. -349, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2014 č. j. -239, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2014 č. j. -247, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 10. 2013 č. j. -200, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí civilních soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle a d (dále jen " "). K tomu mělo podle stěžovatele dojít v důsledku nesprávného postupu soudů, které mu nepřiznaly náhradu majetkové újmy (byť v ústavní stížnosti hovoří i o újmě nemajetkové) podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen " ").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal po žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) poskytnutí náhrady škody ve výši 3 721 950 Kč s úrokem z prodlení ve výši 6,5 % ročně od 1. 7. 2002 do zaplacení, která mu měla vzniknout v důsledku novely , o konkursu a vyrovnání (dále jen " "), provedené Zmíněná novela umožnila pronajímateli jako úpadci podle , resp. jeho správci konkursní podstaty vypovědět nájemní smlouvy, které stěžovatel s obchodní společností uzavřel na dobu určitou 49 let dne 1. 4., resp. dne 2. 5. 1997 a za které zároveň uhradil na počátku celé nájemné (celkem 4 000 000 Kč). Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu stěžovatele jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl, neboť nebyly splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za majetkovou újmu podle Městský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Dovolání Nejvyšší soud odmítl.

Stěžovatel zdůrazňuje, že on sám žádnou smluvní povinnost neporušil a změnu považuje za nepřípustně retroaktivní, rozpornou se základními právními zásadami České republiky ( a y) a narušující ústavně garantovanou ochranu vlastnického práva ( y). Stát podle stěžovatele narušil jeho oprávněné očekávání, že dodržování jím uzavřených smluv bude státem chráněno a on bude moci užívat předmět nájmu po celou ujednanou dobu. Stát tak nedokázal ochránit investici stěžovatele.

Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje především v tom, že soudy I. ani II. stupně ho řádně nepoučily ve smyslu , v čem má doplnit svá tvrzení a k čemu má označit důkazy, pokud v řízení o náhradě škody způsobené státem hrozilo, že neuspěje. Dále se stěžovatel ohrazuje proti tomu, že soudy nepřihlédly k faktu, že mu bylo až po 9 letech oznámeno, že jeho pohledávka nebude v konkursním řízení uspokojena kvůli opožděnému podání přihlášky. V důsledku tohoto pochybení si stěžovatel vzal v mezidobí další půjčky od soukromých osob. Vznikly mu tak další pohledávky s příslušenstvím, které ale nebyl schopen splácet a v exekučním řízení přišel o značnou část svého majetku. Dále stěžovatel napadá postup Nejvyššího soudu, který se jeho případem meritorně nezabýval a věc odmítl, ačkoli ve věci stěžovatele má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka (podřaditelnost zákonodárné činnosti pod úřední postup podle ) posouzena jinak ( in fine) a tudíž bylo jeho dovolání důvodné.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle , o Ústavním soudu (dále jen " ") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním otázkám.

Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví, jak správně poukazuje i stěžovatel ve své ústavní stížnosti. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován či odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního poměru či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález

sp. zn.

).

Ústavní soud se ve své judikatorní praxi opakovaně zabývá rozhodováním civilních soudů o nárocích plynoucích ze , přičemž pravidelně konstatuje, že plně respektuje pravomoc soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. nálezy

sp. zn.

,

,

nebo

).

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí a konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, neshledal. Ústavní soud ověřil, že civilní soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v ě, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Civilní soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly, z jakých důvodů nevyhověly žalobě stěžovatele o náhradu škody. Svá rozhodnutí řádně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily, a které předpisy aplikovaly.

Pokud jde o tvrzený zásah do vlastnického práva podle y, Ústavní soud připomíná, že nezbytnou podmínkou k úspěšnému uplatnění nároku na náhradu újmy podle je buď existence nezákonného rozhodnutí, nebo nesprávného úředního postupu ( ), které jsou v přímé souvislosti se vznikem majetkové, potažmo nemajetkové újmy. Práva na náhradu újmy podle y je totiž možné se domáhat jen v mezích zákona, kterým je v daném případě (srov. y, resp. usnesení

sp. zn.

nebo

). Lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu k otázce náhrad škod způsobených legislativní činností zákonodárce sp. zn. , který je na tento případ obdobně aplikovatelný a se kterým se Ústavní soud plně ztotožňuje. Samotný proces přijímání zákonů v Parlamentu České republiky nelze podřazovat pod žádnou z výše uvedených dvou odpovědnostních kategorií, a to na rozdíl od situace, kdy dojde k nesprávnému úřednímu postupu při vyhlašování zákona (srov. nález

sp. zn.

). Posuzování správnosti výsledku hlasování v Parlamentu České republiky soudem by odporovalo principu ústavní suverenity moci zákonodárné.

Ve vztahu k argumentu nepřípustnou retroaktivitou odkazuje Ústavní soud především na svůj nález

sp. zn.

, zejména na jeho část IV., kde je problematika podrobně rozebrána. V případě stěžovatele jde o případ přípustné nepravé retroaktivity, což jasně vyplývá z dikce bodu 1 věty druhé článku II. Novela zasahuje do nájemních vztahů, vzniklých před účinností , avšak až ode dne účinnosti tohoto zákona, přičemž samotný vznik těchto vztahů a nároků z nich vzniklých (před 1. 5. 2000) se nedotýká. K posuzování ústavní konformity nepravé zpětné účinnosti konkrétně v návaznosti na již v minulosti došlo. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. ze dne 30. 9. 2005 konstatoval, že "stupeň intenzity veřejného zájmu na dosažení úpravou ZKV sledovaného cíle" (snaha předejít znehodnocování konkursní podstaty ze strany dlužníků) "odůvodňoval užití nepravé zpětné účinnosti (tzv. retroaktivity)". Před Ústavním soudem byla tato otázka řešena v usnesení

sp. zn.

, který akceptoval závěry Nejvyššího soudu.

Jak již bylo naznačeno výše, nespatřuje Ústavní soud v postupu civilních soudů ani porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces ( y). Poučení podle slouží k tomu, aby účastníka řízení ochránilo před prohrou ve sporu jen proto, že neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní, aniž věděl, že taková břemena jej stíhají (např. nález

sp. zn.

) a jeho absence může být důvodem porušení pravidel řádného procesu. Současně je ale třeba dodat, že k tomuto poučení nemusí soud přistoupit vždycky, ale jen tehdy, pokud skutkový stav věci není již dostatečně objasněn na základě předložených důkazů a rozložení břemen je pro rozhodnutí klíčové (srov. SVOBODA, K. a kol., : komentář, Praha: C. H. Beck 2013, s. 415). V posuzovaném případě si soudy učinily dostatečný závěr o skutkovém stavu již na základě provedených důkazů, tudíž svoji poučovací povinnost podle splnit nemusely. Tento závěr vychází z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (např. usnesení sp. zn. ) a Ústavní soud jej shledává ústavně konformním.

Pokud jde o námitku, že soudy pominuly posouzení tvrzené škody vzniklé v souvislosti s pozdním oznámením faktu, že stěžovatel nebyl oprávněným věřitelem v konkursním řízení, Ústavní soud poukázuje na to, že byl stěžovatel včas a řádně vyrozuměn o nařízení prvního přezkumného jednání, když usnesení o něm bylo vyvěšeno na úřední desce dne 7. 3. 2000 (jednání se konalo 9. 5. 2000). Soud ho jako věřitele nemusel informovat přímou obsílkou (srov. , ve znění od 1. 6. 1996), bylo na stěžovateli, aby se v souladu s obecným pravidlem vigilantibus iura scripta sunt zajímal o průběh konkursního řízení, když byl na majetek pronajímatele prohlášen konkurs již dne 6. 7. 1998. Podle , ve znění účinném od 1. 5. 2000, se k pohledávkám, které byly přihlášeny později než 2 měsíce od prvního přezkumného jednání v konkurzním řízení nepřihlíželo. byl řádně vyhlášen ve Sbírce zákonů ke dni 25. 4. 2000 (částka 32), tudíž se s ním měl stěžovatel dostatek času seznámit a v souladu s pravidlem, že neznalost práva jeho adresáta neomlouvá, tak mohl a měl vědět, že když svoji pohledávku přihlásil až 24. 8. 2000, nesplnil zákonné podmínky pro její uspokojení, a tudíž se k jeho pohledávce nebude ex lege přihlížet. Přitom není rozhodné, jestli mu někdo tuto skutečnost výslovně sdělil, porušení povinnosti správce konkursní podstaty vyrozumět věřitele o následcích pozdního přihlášení pohledávky nebrání nástupu právních důsledků ustanovení a stejně tak rozhodnutí soudu v této otázce z roku 2009 má pouze deklaratorní povahu. Víra věřitele, že dojde k uspokojení jeho pohledávky, navíc v plné výši, nebyla tak nijak podložena. Rozhodnutí zapůjčit si postupně od soukromých osob další peněžní prostředky představovalo svobodný projev vůle stěžovatele, který jednal na vlastní odpovědnost. Náklady spojené s uspokojováním takto vzniklých pohledávek není možné považovat za újmu ve smyslu

V posuzovaném případě se jedná o situaci, která již byla Nejvyšším soudem v minulosti řešena, a Ústavní soud akceptoval závěr, že není dán důvod, aby se odchýlil od svojí dosavadní rozhodovací praxe. Postup, kdy ve věci Nejvyšší soud meritorně nerozhodoval a věc odmítl, je plně v souladu se zákonnými požadavky na přípustnost dovolání v Ani v tomto tak není možné spatřovat porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle y.

Závěrem Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. dubna 2018

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu