Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 607/06

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. K., zastoupeného JUDr. Ladislavem Sedlákem, advokátem se sídlem Humpolec, Nerudova 185, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 2. 2004, čj. - 34, Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2004, čj. - 47, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2006, čj. :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR - na zaplacení 15 000 000,-- Kč. Dále požadoval zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2004, čj. - 47, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a konečně i zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2006, čj. - 61, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze.

Stěžovatel si v ústavní stížnosti, sepsané advokátem, vymínil, že musí obsahovat jím předložený text. V něm vypsal své výhrady proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů. Poukázal na neústavní postup České republiky v oblasti odškodňování porušování lidských práv, protože do platnosti byla ustanovení v rozporu s d (dále jen " "). Nyní, po mnoha letech porušování lidských práv, novela tohoto zákona ( ) přináší takové promlčecí lhůty, které téměř vylučují možnost domoci se odškodného. Zároveň přechodná ustanovení znemožňují odškodnění stěžovatele, neboť pamatují pouze na případy, kdy již byla podána stížnost k "Mezinárodnímu soudnímu dvoru" do Štrasburku. Proto navrhl, aby ustanovení o promlčecích lhůtách, stejně jako přechodná ustanovení, uvedená v zákoně č. , byla zrušena pro rozpor s y a s u ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatel má další tři "projednání" morální újmy, způsobené průtahy v řízení podle , stanovení šestiměsíční lhůty mu znemožní uplatnit odškodné i v těchto dalších případech porušování lidských práv na soudní ochranu. Ze stejných důvodů navrhl zrušení dvouměsíční lhůty omezující přístup k Ústavnímu soudu s ústavní stížností a zrušení povinného zastupování advokátem při podání dovolání a ústavní stížnosti.

Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená základní práva, uvedená v y a dále práva zakotvená v y ČR.

Ústavní soud si v souladu s ustanovením , o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření obecných soudů, jako účastníků řízení.

Obvodní soud pro Prahu 2 i Městský soud v Praze plně odkázaly na odůvodnění svých rozsudků. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje argumentaci k y, uplatněnou již v řízení před dovolacím soudem, se kterou se ve svém rozhodnutí vypořádal. Proto i on odkázal na odůvodnění svého usnesení. Možnosti podat k uvedeným vyjádření repliku stěžovatel nevyužil.

Z označeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 Ústavní soud zjistil, že jím byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti - na zaplacení 15 000 000,-- Kč. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že stěžovatel podal, dne 1. 2. 1993, u téhož soudu žalobu proti České republice - Ministerstvu zdravotnictví a Ministerstvu obchodu a cestovního ruchu na náhradu škody, způsobenou nesprávným úředním postupem. Věc byla vedena pod sp. zn. . Stěžovatel podal rovněž žalobu k Okresnímu soudu v Pelhřimově (sp. zn. ) proti Stavebnímu bytovému družstvu o uložení povinnosti převést do jeho vlastnictví družstevní byt. Řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2, proti Ministerstvu zdravotnictví, probíhalo více než 6 roků a došlo v něm k zaviněným průtahům, trvajícím tři roky. Řízení u Okresního soudu v Pelhřimově, později Krajského soudu v Českých Budějovicích, trvá od roku 1996 dosud a v tomto řízení k neodůvodněným průtahům nedošlo. U Obvodního soudu pro Prahu 2 tedy došlo k nečinnosti trvající tři roky, kterou lze charakterizovat jako nesprávný úřední postup. Pro přiznání náhrady škody z tohoto nesprávného úředního postupu by muselo být prokázáno, že právě v důsledku tohoto postupu vznikla stěžovateli škoda. K tomu nedošlo.

Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. K odvolacím námitkám stěžovatele mj. uvedl, že stěžovatel požadoval náhradu škody v souvislosti s tím, že v řízeních, jichž byl účastníkem, došlo k neodůvodněným průtahům. Pokud soud zjistil, že v jednom řízení došlo k nečinnosti soudu po dobu tří let, lze takovýto postup považovat za nesprávný, který by mohl, za splnění stanovených podmínek, zakládat nárok na náhradu škody. Vzhledem k tomu, že sám neupravuje rozsah náhrady škody a odkazuje na příslušná ustanovení , je třeba vycházet z ustanovení (dále jen " "). Uvedené ustanovení škodou míní újmu, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná v penězích. Kromě náhrady škody, jak ji upravuje , neobsahují předpisy o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem žádný zvláštní způsob odškodnění za případný nesprávný úřední postup, spočívající v neodůvodněných průtazích řízení. Ani jiný platný předpis našeho právního řádu nezakládá možnost odškodnění, které by znamenalo určitou satisfakci, pokud bylo prokázáno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Zde odvolací soud odkázal na nález Ústavního soudu

sp. zn.

.

Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2006, čj. - 61, bylo zjištěno, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto pro nepřípustnost, neboť směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné, a nejedná se o posouzení otázky zásadního právního významu podle . Soudy obou stupňů správně věc posoudily z hlediska odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci podle a V souladu s hmotným právem platným v době rozhodování odvolacího soudu (tj. v době před účinností , kterým byl změněn ) i k němu se vážící judikaturou, odvolací soud dospěl k závěru, že zákon neumožňuje uhradit nemateriální újmu, byť by byl zjištěn nesprávný úřední postup spočívající v průtazích řízení. Nelze tedy přisvědčit námitce stěžovatele, že mu (bez ohledu na to, zda je upravena zákonem) náhrada nemateriální újmy náleží podle y. Vzhledem k odstavci 4 téhož článku, nárok nevyplývá přímo z y, ale ze , který zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu založil až citovanou novelou, účinnou od 27. 4. 2006, tedy po rozhodnutí odvolacího soudu a za podmínek uvedených v . K této později účinné úpravě dovolací soud přihlížet nemůže, neboť přezkoumává rozsudek odvolacího soudu ke dni jeho vydání. Odvolacímu soudu nelze vytýkat, že nepředjímal nároky, které byly novelou zákona založeny teprve po vydání jeho rozhodnutí a ani dovolací soud není v rámci dovolacího přezkumu oprávněn posuzovat uplatněný nárok z hlediska nyní účinného ustanovení

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů a v podstatě opakuje námitky, které uvedl již v předchozím řízení. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší, s ohledem na ustanovení y ČR. Podle uvedeného článku je úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Skutečnost, že soudy v napadeném rozsudku vyslovily právní názor, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.

Posláním Ústavního soudu je především zkoumat, zda nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Po prostudování spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že v řízení před obecnými soudy nebyla základní práva stěžovatele porušena. Obecné soudy postupovaly v souladu se zákonem, postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo plně respektováno, správně zjistily skutkový stav věci a z něho vyvodily právní závěry, které náležitě odůvodnily. Rozhodnutí obecných soudů jsou, podle názoru Ústavního soudu, v souladu s obecným právem, v daném případě s ustanoveními zákona č. 82/2998 Sb., účinnými v době jejich rozhodování. Ve skutečnosti, že soudy posoudily věc v souladu s dříve platnou právní úpravou, kterou stěžovatel považuje za neústavní, nelze spatřovat porušení d a a y ČR.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením návrh odmítl. V důsledku toho, v souladu s ustanovením , odmítl i návrh stěžovatele na zrušení právních předpisů, aniž považoval za nutné vyzvat jej k upřesnění návrhu v tom, která ustanovení navrhuje výslovně zrušit a proč.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. února 2007

Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu