Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 721/2007

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 9. 11. 2005, č. j. -83, zamítl žalobu na zaplacení 2.782.506,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Neshledal důvodným nárok na náhradu škody, která měla žalobci vzniknout v důsledku sdělení obvinění pro trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele, přijímání úplatků a pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě a v důsledku vzetí do vazby; škoda sestávala z poštovních nákladů (912,- Kč), cestovních nákladů (24.094,- Kč), amortizace žalobcových věcí zadržených vyšetřovatelem (8.174,- Kč), z nákladů na koupi kancelářských potřeb (7.000,- Kč), náhrady za ztracený čas (286.120,- Kč), z majetkové újmy za ztrátu zaměstnání, omezení v možnosti podnikání a za nemožnost vykonávat správcovství konkursní podstaty (399.452,- Kč) a z nemajetkové újmy (2.000.000,- Kč). Soud vyšel ze zjištění, že žalobci bylo dne 3. 11. 1995 sděleno obvinění pro podezření ze spáchání shora uvedených trestných činů, dne 5. 11. 1995 byl na základě usnesení Okresního soudu v Chebu, sp. zn. , vzat do vazby, z níž byl dne 10. 4. 1996 propuštěn; rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 19. 10. 1999, sp. zn. , ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 4. 2000, sp. zn. , byl obžaloby pravomocně zproštěn. Žalobce dne 31. 1. 1995 uzavřel dohodu o rozvázání pracovního poměru u U. b., a. s., dne 31. 8. 1995 dohodu o rozvázání pracovního poměru u P. S., dne 7. 11. 1995 byl odvolán z funkce ředitele odboru privatizace Ministerstva zdravotnictví ČR a dne 23. 11. 1995 zproštěn funkce správce konkursní podstaty ve věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. . Soud prvního stupně věc posuzoval podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, a dospěl k závěru, že ačkoli jsou sdělení obvinění a usnesení o vzetí do vazby rozhodnutími nezákonnými, žalobce neprokázal, že by mu v příčinné souvislosti s nimi vznikla tvrzená škoda. Ohledně nároku na náhradu imateriální újmy uvedl, že žalobce se v průběhu řízení nijak konkrétně nevyjádřil, jaká psychická újma mu uvedenými rozhodnutími vznikla a nenabídl ani relevantní důkazy; stejně tak u všech ostatních nároků neprokázal, že mu tato škoda vznikla v souvislosti s trestním stíháním či pobytem ve vazbě.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 9. 2006, č. j. -120, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Po doplnění dokazování zjistil, že pracovní poměr u Ministerstva zdravotnictví ČR žalobce rozvázal dohodou ke dni 30. 6. 1996 a že souhlas s podnikáním či s výkonem funkce správce konkursní podstaty mu nebyl zaměstnavatelem udělen. Odvolací soud proto přisvědčil soudu prvního stupně, že žalobce škodu neprokázal, a uvedl, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu bylo do českého právního řádu inkorporováno teprve , v rozsahu 1.000.000,- Kč nebyl tento nárok ani předmětem obligatorního předběžného projednání. Všechny ostatní nároky rovněž nemají oporu v zákoně č. ve spojení s a 2 obč. zák. v „tehdy platném znění“, byť jsou sdělení obvinění ze dne 3. 11. 1995 a usnesení o vzetí do vazby ze dne 5. 11. 1995 rozhodnutími nezákonnými.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z Namítá, že soudy obou stupňů nepoučily žalobce o možném jiném právním posouzení věci podle Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o neopodstatněnosti nároku na náhradu imateriální újmy z důvodu absence v zákoně a s odkazem na nálezy Ústavního soudu ČR ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. , a ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. , tvrdí, že od samého počátku řízení žádal náhradu nemajetkové újmy podle obč. zák., přesto se soudy obou stupňů z tohoto pohledu žalobou nezabývaly. Jelikož „již před 16. 3. 2006 existovala zákonná možnost újmu, která byla žalobci způsobena nezákonným rozhodnutím státního orgánu v rozsahu, které požadoval ve své žalobě, odškodnit“, navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Podle ustanovení , ve znění účinném od 23. 1. 2009 (část první, čl. II, bod 12, část věty za středníkem , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), obsahuje odůvodnění pouze stručný výklad důvodů, pro které je dovolání nepřípustné.

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby. Ačkoliv odvolací soud rozhodl o uplatněné částce jedním výrokem, je zřejmé, že se skládá z několika samostatných nároků majících odlišný skutkový základ (částka 912,- Kč představuje náhradu poštovného, částka 24.094,- náhradu cestovních výdajů, částka 7.000,- Kč náhradu nákladů vynaložených na kancelářské potřeby, částku 8.174,- Kč považuje žalobce za amortizaci zadržených věcí, částku 286.120,- Kč za odškodnění ztraceného času, částku 399.452,- Kč za majetkovou újmu za ztrátu zaměstnání, omezení v možnosti podnikání a nemožnost vykonávat správcovství konkurzní podstaty a částka 2.000.000,- Kč představuje imateriální újmu); rozhodnutí odvolacího soudu má proto ohledně každého z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je též třeba zkoumat samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Za situace, kdy u čtyř z dovoláním dotčených nároků, tj. vyjma nároku na náhradu za ztracený čas, majetkové újmy za ztrátu zaměstnání, omezení v možnosti podnikání a za nemožnost vykonávat správcovství konkurzní podstaty a újmy nemajetkové, bylo rozhodnuto pokaždé o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením Dovolání tak v této části směřuje proti rozsudku, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti části výroku odvolacího soudu podle , věty první a odmítl.

Ve zbývajícím rozsahu neshledal dovolací soud napadené potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo žádné rozhodnutí zrušovací [nejde tak o přípustnost dovolání podle , b) ], zásadně právně významným za situace, kdy dovolání může být podle přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. To současně znamená, že dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle , kterým soudům obou stupňů vytýká vadu řízení (že nebyl v nalézacím řízení poučen podle ), je důvodem nezpůsobilým; k námitkám v něm uplatněným Nejvyšší soud při zkoumání přípustnosti dovolání přihlédnout nemůže (srov. věty druhé ). Dále platí, že dovolací soud je vázán dovolacími důvody i jejich obsahovým vymezením. Dovolatel sice dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, napadá však obsahově pouze jeho závěr o nedůvodnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy, aniž by současně vymezil v tomto směru konkrétní právní otázku, jež by činila rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.

Otázka, zda má poškozený v případě odpovědnosti státu za škodu vzniklou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem podle nárok na náhradu nematkové újmy, byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena se závěrem, že tento zákon nárok na odškodnění nemajetkové (imateriální) újmy, který byl založen až , účinným od 27. 4. 2006, nepřiznával; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. , publikovaný pod č. 41 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. , odmítl jako zjevně neopodstatněnou), nebo též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. , vztahující se na právní stav podle pozdějšího předpisu - , ve znění před účinností ; rozhodnutí bylo publikováno pod C 4469 v Souboru civilních rozhodnutí NS ČR, C. H. BECK, a ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. , odmítl. Odvolací soud tak v souladu s hmotným právem i s rozhodovací praxí dovolacího soudu dospěl k závěru, že neumožňuje uhradit nemajetkovou újmu sestávající z morální či psychické újmy, byť by jinak byly splněny podmínky odpovědnosti za škodu způsobenou sdělením obvinění a rozhodnutím o vzetí do vazby. Ostatně samotný výslovně počítá s odškodněním imateriální újmy vzniklé před nabytím své účinnosti pouze v jediném případě, a to u tzv. průtahů v řízení, jak vyplývá z přechodného ustanovení čl. II. tohoto zákona. Na tom nic nemění ani poukaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. , který se týká případu s odlišným skutkovým základem (šlo o odškodnění za trest vykonaný na základě později zrušeného odsuzujícího rozsudku) a který se zároveň odchyluje od závěrů uvedených ve shora citovaných rozhodnutích téhož soudu.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první,  , a za situace, kdy žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch, avšak žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. května 2009

JUDr. Petr  Vojtek, v. r.

předseda senátu