Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 152/05

Ústavní soud rozhodl dne 24. srpna 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem v Praze 9, Mansfeldova 792/3, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. ledna 2005, sp. zn. , rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2003, sp. zn. , a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. srpna 2003, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i jinak byla podána v souladu se , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ), napadl stěžovatel rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. ledna 2005 (-49), rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2003 (-38) a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. srpna 2003 (-27) a tvrdil, že jimi byl porušen a d a , a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. vyplývá, že stěžovatel (v procesní pozici žalobce v řízení před obecnými soudy) se domáhal na Ministerstvu spravedlnosti částky ve výši 260 000,- Kč z titulu morální a citové újmy za dobu strávenou ve výkonu trestu odnětí svobody (14 měsíců). Stěžovatel byl dvakrát odsouzen pro trestný čin vyhýbání se výkonu civilní služby podle § 272d odst. 3 tr. zák. Uvedené odsouzení bylo proto shledáno nezákonným. Stěžovateli byla vyplacena částka 58 282,- Kč jako náhrada za ušlý výdělek a částka 23 365,80 Kč jako odškodnění za náklady trestního řízení, náklady právního zastoupení a úroky z prodlení. Obecné soudy všech tří stupňů dospěly v ústavní stížností napadených rozhodnutích k závěru, že nárok stěžovatele z titulu morální a citové újmy je nedůvodný, neboť práva podle Úmluvy o ochraně lidských práv základních svobod se lze domáhat na vnitrostátní úrovni na základě , nyní

V ústavní stížnosti stěžovatel s tímto názorem obecných soudů nesouhlasí. Tvrdí, že 1. 11. 1990 začal vykonávat civilní službu, ale časem dospěl k závěru, že jde o službu, která je přímo odvozena od služby vojenské. Nesouhlasí s názorem obecných soudů, že a v jeho návaznosti neumožňují vyplácet jako náhradu spravedlivé zadostiučinění za nemateriální újmu. Přitom až obč. zák. uvedené připouští. I v opačném případě to umožňuje Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Jinak dochází k porušení této Úmluvy a práva na spravedlivý proces ve smyslu jejího a d. Na podporu své argumentace stěžovatel odkazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Tsirlis a Koulumpas proti Řecku. Stěžovatel proto navrhl zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.

Ústavní soud, vycházeje z obsahu jím vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. a obsahu ústavní stížnosti, konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.

Rovněž tak odůvodnění napadených rozhodnutí odpovídá požadavkům zákona a obecné soudy (Obvodní soud pro Prahu 2, Městský soud v Praze a Nejvyšší soud ČR) se v nich ústavně konformním způsobem vypořádaly s tvrzeními stěžovatele, která tento uplatnil v podstatě shodně jako v ústavní stížnosti ( ). Z hlediska ochrany ústavnosti (y ČR) nelze proto těmto obecným soudům nic vytknout.

Nejvyšší soud ČR v napadeném rozsudku uvedl, že podle se nemateriální újma neodškodňuje - s jedinou výjimkou, kterou je odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění ( obč. zák.). Nárok na odškodnění imateriální újmy za odsouzení a výkon trestu odnětí svobody nezakládá ani , který je ve vztahu k zákonem speciálním a nelze z něj dovodit, že by soud mohl svým rozhodnutím konstituovat nějaké další nároky, kromě nároků v zákoně uvedených. Dále se dovolací sod řádně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele v dovolání, které následně v podstatě ve stejném rozsahu uplatnil v ústavní stížnosti, včetně nepřípadnosti jeho odkazů na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Tsirlis a Koulumpas proti Řecku ze dne 29. 5. 1997, č. 54/1996 a na Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V daných souvislostech nelze dovolacímu soudu z hlediska pravomoci Ústavního soudu nic vytknout.

Z uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by v dané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je pak dána povahou vývodů ústavní stížnosti a konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.

Z důvodů shora rozvedených Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl [ ], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. srpna 2005

Jiří Mucha

předseda senátu