Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2713/2022

30 Cdo 2713/2022-68

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně Artia s. r. o., identifikační číslo osoby 06011721, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1417/25, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1215/32, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 100 608 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2022, č. j. -43, takto:

Dovolání se zamítá.

Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 100 608 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené v příčinné souvislosti s mimořádnými opatřeními Ministerstva zdravotnictví ze dne 10. 4. 2021, č. j. MZDR 14601/2021-2/MIN/KAN, ze dne 23. 4. 2021, č. j. MZDR 14601/2021-6/MIN/KAN, a ze dne 29. 4. 2021, č. j. MZDR 14601/2021-7/MIN/KAN, v jejichž důsledku jí bylo znemožněno v době od 12. 4. 2021 do 9. 5. 2021 podnikat ve svých třech provozovnách, přesto však byla povinna nést náklady spojené s jejich užíváním (nájemné, fixní služby, připojení k internetu). Uvedená mimořádná opatření byla následně zrušena rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2021, č. j. -48, ze dne 22. 6. 2021, č. j. -91, a ze dne 29. 6. 2021, č. j. -44.

2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 7. 2. 2022, č. j. -23, vyslovil svou místní nepříslušnost (výrok I) s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 jako soudu místně příslušnému (výrok II).

3. Soud prvního stupně posoudil nárok žalobkyně podle , 2 písm. b) a , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), a uzavřel, že není místně příslušný.

4. Soud prvního stupně uvedl, že žalobkyní označená mimořádná opatření byla soudem prohlášena za rozporná se zákonem (tedy nezákonná) buď v celém rozsahu, nebo v rozsahu jednotlivých ustanovení, což vede k závěru, že žalobkyně uplatňuje nárok na náhradu majetkové újmy způsobené nesprávným postupem podle , o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „ “), avšak správně měla postupovat podle , který je v tomto případě vůči zákonem speciálním. V řešené věci je tedy orgánem příslušným jednat za stát ve smyslu výše citovaných ustanovení Ministerstvo zdravotnictví, u nějž měl být taktéž uplatněn nárok na náhradu škody, nikoli Ministerstvo financí.

5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se místní nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 1 nevyslovuje.

6. Podle odvolacího soudu dovozuje žalobkyně svůj nárok s odkazem na z obecně závazných opatření správního úřadu. Základem žaloby tak nejsou, jak žalobkyně přiléhavě namítla, rozhodnutí o individuálních právech a povinnostech, vydaná v rámci soudního nebo správního řízení, jehož by mohla být žalobkyně účastnicí ve smyslu a OdpŠk. Podstata nároku žalobkyně podle spočívá v tvrzeném vzniku škody z opatření obecné povahy, aniž by bylo rozhodné, že byla následně zrušena či prohlášena za nezákonná. proto na nárok žalobkyně nedopadá a organizační složkou, příslušnou ve věci za stát jednat, je podle Ministerstvo financí, které má své sídlo v obvodu Prahy 1.

II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná (dále jen „dovolatelka“) dovoláním.

8. Dovolatelka považuje dovolání za přípustné pro řešení otázky vzájemného vztahu a , která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

9. Podle dovolatelky se odvolací soud nevypořádal s jí předestřenou judikaturou v obdobných (nikoli však výslovně k se vztahujících) věcech a bez ohledu na její argumentaci vyšel při posouzení vztahu a pouze z neexistence rozhodnutí o individuálních právech a povinnostech a neexistence řízení, jehož by žalobkyně mohla být účastnicí, a zkonstatoval, že podstata nároku žalobkyně podle spočívá v tvrzeném vzniku škody z opatření obecné povahy, aniž by bylo rozhodné, že byla následně zrušena či prohlášena za nezákonná. To vedlo odvolací soud k závěru, že na nárok žalobkyně nedopadá.

10. Uvedený závěr však nemá dle dovolatelky žádnou právní oporu, neboť ani jiné obecné právní úpravy, k nimž dovolatelka řadí též , neobsahují ustanovení výslovně vylučující jejich aplikaci v případech, kdy je dána přednost speciálnímu zákonu, zde např. vymezení, že by se neměl vztahovat na náhradu škody tam, kde je škoda právně opřena o nezákonná rozhodnutí či nesprávný úřední postup. Z absence takové výslovné úpravy, z níž odvolací soud zřejmě dovozuje, že není rozhodné, zda mimořádné opatření bylo zrušeno pro nezákonnost nebo byla jeho nezákonnost konstatována soudem, pak nelze dovodit výlučnou aplikovatelnost obecné právní normy a současně vyloučit aplikovatelnost speciální právní úpravy, kterou zcela jednoznačně je. Argumentace absencí individuálních rozhodnutí či řízení vedoucího k takovému rozhodnutí je také zcela lichá a nereflektuje rozsah právní úpravy , která je širší než odpovědnost za nezákonné rozhodnutí. V tomto směru považuje dovolatelka závěry odvolacího soudu za nepřezkoumatelné a neodpovídající řádnému zdůvodnění vzájemného vztahu mezi a a jejich aplikovatelnosti na daný případ. Odvolací soud se nijak nevypořádal s tím, zda vydávání mimořádných opatření je výkonem veřejné moci a jaký je vzájemný vztah a , přičemž skutečnost, že předmětná mimořádná opatření byla pro nezákonnost zrušena, byla v řízení prokázána a je jednoznačná. Dovolatelka má za to, že samotná nezákonnost mimořádného opatření je důvodem pro aplikaci jako zákona speciálního.

11. Podle dovolatelky je při posuzování vztahu k třeba vycházet z právního názoru, že pokud je činnost orgánů státu v souladu se zákonem, posuzují se případné nároky na náhradu škody dle , pokud je namítán nesprávný úřední postup nebo nezákonnost mimořádných opatření, pak je nárok na náhradu škody posuzován ve smyslu , který je zákonem speciálním a dopadá na případy, kdy stát jedná nesprávně či nezákonně. Dovolatelka považuje za stěžejní stanovení vzájemného vztahu a , nikoliv potencionální úspěšnost žalobkyně podle jednoho či druhého právního předpisu. Tato otázka již byla řešena v případě vztahu restitučních předpisů a tzv. Benešových dekretů mimo jiné i v případech, kdy žadateli o náhradu dle tzv. Benešových dekretů (soudy považovaných za obecné předpisy) nesvědčily právní tituly či postavení oprávněné osoby pro náhradu dle restitučních předpisů (soudy považovaných za předpisy speciální vůči tzv. Benešovým dekretům). V této souvislosti dovolatelka poukázala na rozsudek ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. , v němž Nejvyšší soud uvedl, že pro vztahy osobně a věcně vymezené , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, platí jeho zvláštní režim a v těchto případech se nelze proti státu domáhat uspokojení jiných či dalších nároků, než těch, které tento speciální zákon upravuje, a to bez ohledu na to, zda, popř. s jakým výsledkem byl restituční nárok oprávněnou osobou uplatněn. Uvedený názor opakovaně potvrdil i Ústavní soud. Domněnka žalobkyně, že v případě žaloby podle nemá aktivní legitimaci či jí nesvědčí právní titul pro přiznání náhrady, tedy není pro posouzení případu právně relevantní.

12. Dovolatelka považuje za zákon speciální vůči pro případy, kdy došlo k nesprávnému či nezákonnému jednání státu při výkonu veřejné moci, což je v tomto případě již jednoznačně a pravomocně konstatováno soudy, neboť předmětná mimořádná opatření byla zrušena pro jejich nezákonnost. Dovolatelka odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. , z nichž vyplývá, že ustanovení d (dále jen „ “) nezakládají přímý nárok na náhradu škody. Ustanovení y nestanoví přímé hmotněprávní nároky poškozeného proti odpovědnému subjektu a v tomto směru odst. 4 výslovně odkazuje na zákonnou úpravu, která ve zvláštním zákoně, jímž je v daném případě , stanoví předpoklady, za nichž má každý právo na náhradu škody. Nejsou-li tyto předpoklady splněny, nelze nad rámec tohoto zvláštního zákona odškodnění přiznat. Ostatně i v usnesení ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. , Ústavní soud vyslovil, že kromě nároků upravených ve zvláštním zákoně (tehdy ) soud nemůže nějaké další nároky konstituovat. Z uvedené judikatury dle dovolatelky vyplývá, že nárok žalobkyně spojený s nezákonnými mimořádnými opatřeními nelze účelově podřadit pod režim , a je třeba postupovat podle speciálního , zvláště pokud se žalobkyně na nezákonnost mimořádných opatření výslovně odvolává.

13. Pro úplnost dovolatelka uvedla, že v případě pochybení rozhodujícího orgánu spočívajícího v aplikaci nesprávného právního předpisu, nastalé konsekvence ovlivní práva a povinnosti účastníků řízení, jakož i řízení samotné, což může představovat vadu řízení, v jejímž důsledku bude rozhodnutí nezákonné. Dovolatelka dále upozornila, že jednání soudu s nesprávnou organizační složkou se považuje za vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. , nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. . Pokud by v řízení vystupovalo Ministerstvo financí, jakožto organizační složka, která není příslušná k jednání za stát v dané věci, pak by došlo k porušování práva státu na spravedlivý proces. Dovolatelka konečně namítá, že ani podle by nebyl vznesený nárok po právu, jak uvedla ve svém vyjádření ze dne 13. 1. 2022.

14. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.

15. Žalobkyně se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu, že upravuje náhradu škody pouze v případě, že škoda je způsobena rozhodnutím vydaným v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle nebo v řízení trestním nebo nesprávným úředním postupem. Žalobkyně však náhradu škody uplatňuje z důvodu vydání mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví dle , které nelze považovat za rozhodnutí, neboť neurčuje práva a povinnosti v individuálních případech, ani za nesprávný úřední postup. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2021, č. j. -48, označuje opatření Ministerstva zdravotnictví jako opatření obecné povahy, přičemž toto opatření bylo vydáno v souvislosti s pandemií COVID-19 dle až e) a písm. i) Jestliže je škoda způsobena v příčinné souvislosti s mimořádným opatřením, a to v tomto případě mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví, uplatňuje se tato škoda dle u Ministerstva financí. Pro povahu uplatněného nároku je tak zcela nepodstatné, že opatření bylo následně zrušeno jako nezákonné. na tento případ vůbec nedopadá a již z tohoto důvodu jej nelze považovat za lex specialis k

III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání

16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII ), dále jen „ “

17. Dovolání bylo podáno včas ( ), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky

18. Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

19. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

20. Dovolání je ve smyslu přípustné pro řešení otázky vzájemného vztahu a , která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

21. Dovolání není důvodné.

22. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

23. Podle OdpŠk Stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle nebo v řízení trestním.

24. Podle § 7 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda (odstavec 1). Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo (odstavec 2).

25. Podle § 8 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán (odstavec 1). Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce (odstavec 3).

26. Podle tento zákon upravuje opatření pro zvládání epidemie onemocnění COVID-19 způsobené novým koronavirem označovaným jako SARS CoV-2 (dále jen „ “) a jejích dopadů na území České republiky.

27. Podle je stát povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám (dále jen „ “) během stavu pandemické pohotovosti v příčinné souvislosti s a) mimořádnými opatřeními podle , nebo b) mimořádnými opatřeními podle zákona o ochraně veřejného zdraví, jejichž účelem je zvládání (odstavec 1). Podle odstavce 1 se hradí skutečná škoda. Za škodu se nepovažují náklady vzniklé v souvislosti s pořízením nebo používáním ochranných, mycích, čisticích nebo dezinfekčních prostředků. Škodu stát nehradí, prokáže-li, že si ji způsobil sám (odstavec 2). Nárok na náhradu škody podle odstavce 1 může uplatnit u Ministerstva financí, a to ve lhůtě do 12 měsíců od okamžiku, kdy se o škodě dozvěděl, nejdéle do 3 let od vzniku škody, jinak právo na náhradu škody zaniká. V žádosti se uvede totožnost poškozeného, důvody vzniku nároku a jeho výše a důkazy, které prokazují vznik nároku, příčinnou souvislost, výši nároku, včetně skutečností podle odstavce 4, a počátek plynutí doby, ve které právo zaniká (odstavec 3). Škoda se hradí v rozsahu, v němž prokáže, že jejímu vzniku nebylo možné předejít nebo zabránit. Výše náhrady škody se dále snižuje o výši dotací a jiných podpor, poskytnutých ke zmírnění dopadů , nebo dopadů mimořádných opatření uvedených v odstavci 1 (odstavec 4). Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Domáhat se náhrady škody u soudu může pouze tehdy, pokud do 6 měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen (odstavec 5). Je-li pro posouzení nároku na náhradu škody nezbytné zohlednit okolnosti, k nimž má v rámci své činnosti přístup jiný orgán veřejné moci, poskytne tento orgán veřejné moci Ministerstvu financí, popřípadě soudu nezbytnou součinnost (odstavec 6).

28. Ze srovnání právní úpravy odpovědnosti státu za škodu způsobenou výkonem veřejné moci podle a právní úpravy odpovědnosti státu za škodu podle vyplývá, že oba předpisy se částečně vztahují na stejný okruh právních vztahů. Zatímco ale se vztahuje na veškerou újmu (tj. náhradu skutečné škody, ušlého zisku i nemajetkové újmy) způsobenou veškerými rozhodnutími, včetně opatření obecné povahy, se vztahuje pouze na mimořádná opatření (opatření obecné povahy) uvedená v zákona a toliko na jimi způsobenou skutečnou škodu, a to ještě ne veškerou a ne nutně v plném rozsahu (srov. větu druhou a odst. 4 zákona). Okruh právních vztahů upravený je tedy užší. Naproti tomu ovšem stanoví výrazně mírnější předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou opatřením obecné povahy, jestliže oproti nevyžaduje jeho zrušení pro nezákonnost, účastenství poškozeného, ani využití opravných prostředků (srov. a OdpŠk). Z tohoto srovnání zároveň vyplývá, že nepřichází do úvahy, aby na stejné plnění měl nárok současně podle obou právních předpisů. Není-li mimořádné opatření pro nezákonnost zrušeno, nelze o vzniku nároku na náhradu škody podle vůbec uvažovat. Bude-li splněna tato základní podmínka a současně budou splněny i zbývající předpoklady vzniku odpovědnostního vztahu (účastenství, využití opravného prostředku), může podle požadovat náhradu těch újem, na které se nevztahuje. Z toho ale současně vyplývá, že pokud dojde k zániku nároku poškozeného na náhradu škody podle , např. z toho důvodu, že svůj důvodný nárok řádně neuplatnil v prekluzivní lhůtě u Ministerstva financí, nemůže se stejného nároku domáhat podle , byť by jinak podmínky pro jeho uplatnění podle tohoto zákona splňoval.

29. Z uvedeného srovnání je tak zřejmé, že institut odpovědnosti za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s mimořádným opatřením uvedeným v je speciální normou obsahující zvláštní skutkovou podstatu odpovědnosti státu za škodu, která se řídí právě tímto zákonem, nikoliv či obecným předpisem. Protože na rozdíl od nevyžaduje, aby škoda byla vyvolána nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, je pro vznik nároku na náhradu skutečné škody podle otázka případné nezákonnosti mimořádných opatření bez právního významu. Stát se může odpovědnosti zprostit pouze tehdy, prokáže-li (důkazní břemeno leží na něm), že si škodu způsobil sám.

30. Žalobkyně je adresátem právní úpravy odpovědnosti za škodu podle , byla-li adresátem mimořádného opatření uvedeného v zákona, což tvrdí a v řízení bude na ní, aby to prokázala. Okolnost, že stanoví širší odpovědnost státu za způsobené následky, tedy i ve vztahu k ušlému zisku či nemajetkové újmě, je v daném případě nerozhodná, neboť požaduje-li žalobkyně náhradu škody spočívající v nákladech spojených s užíváním svých provozoven (nájemné, fixní služby, připojení k internetu), domáhá se náhrady skutečné škody.

31. Pokud dovolatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. , z nějž má vyplývat specialita , pak právě z něj je naopak zřejmé, že v případech, na které dopadá restituční zákon, se nelze domáhat vydání věci obecnou reivindikační žalobou či žalobou na náhradu škody, ale pouze za podmínek a způsoby, které tento zvláštní předpis stanoví, a rovněž nelze nárok na peněžitou náhradu za věci, jež přešly na stát některým ze způsobů v této normě uvedených, posuzovat podle obecné právní úpravy , ani podle , neboť i ve vztahu k tomuto předpisu je restituční zákon zákonem speciálním. Pro vztahy osobně a věcně restitučním zákonem vymezené platí jeho zvláštní režim a v těchto případech se nelze proti státu domáhat uspokojení jiných či dalších nároků, než těch, které tento speciální zákon upravuje, a to bez ohledu na to, zda, popř. s jakým výsledkem byl restituční nárok oprávněnou osobou uplatněn.

32. Aplikaci nelze vyloučit ani poukazem na y, jak se dovolatelka mylně domnívá, neboť odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným výkonem veřejné moci představuje ústavně zakotvený institut a je s ní spojeno ústavně zaručené veřejné subjektivní právo podle y, zatímco odpovědnost za škodu způsobenou v příčinné souvislosti s mimořádným opatřením vydaným na základě nemá žádné výslovné zakotvení, a tedy se její ústavněprávní rozměr omezuje toliko obecně na garance, které poskytuje stát jednotlivcům pod svou mocí, vyplývající zejména z y.

33. Odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným výkonem veřejné moci je sice přirozeným, ale nežádoucím důsledkem lidské omylnosti, neboť jde o odpovědnost za protiprávní jednání a nechtěný výsledek selhání jednotlivce vykonávajícího veřejnou moc, jemuž stát usiluje předcházet a je povinen kompenzovat jeho negativní dopady ve sféře konkrétních jednotlivců. Tuto odlišnost reflektuje právě i odlišnost ústavněprávní odpovědnosti státu. Zatímco v případě nezákonného výkonu veřejné moci je stát dle y povinen škodu nahradit a této odpovědnosti se nemůže zprostit ani s poukazem na mimořádné okolnosti, veřejné subjektivní právo na náhradu škody či jiné újmy vzniklé v souvislosti s postupem secundum et intra constitutionem ac legem při ochraně života, zdraví či jiných ústavně chráněných hodnot při mimořádných událostech či déletrvajících krizových stavech ústavní pořádek výslovně nezaručuje. Je tak zásadně věcí zákonodárce, jakým způsobem a především jak velkoryse takové právo na kompenzaci upraví (viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. ).

34. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že na nárok žalobkyně nedopadá , přičemž z ustanovení současně vyplývá, že organizační složkou příslušnou za stát ve věci jednat je Ministerstvo financí, je jeho právní posouzení věci správné.

35. Podle je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

36. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu nevypořádání se s její odvolací argumentací a předestřenou judikaturou, je třeba poukázat na usnesení ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. , v němž Nejvyšší soud uvedl, že soud má povinnost své rozhodnutí přesvědčivě a řádně zdůvodnit, tento závazek však nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument žalobce (k tomu např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci V. de H. proti Nizozemí ze dne 19. 4. 1994). Soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena, rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu. Závěr odvolacího soudu nepovažuje dovolací soud za nepřezkoumatelný, neboť, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky, podle obsahu odvolání, nebyly na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly, podle obsahu dovolání, na újmu uplatnění práv dovolatele. V poměrech projednávané věci je zřejmé, že odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, jež bylo založeno na tom, že na nárok žalobkyně nedopadá a organizační složkou příslušnou ve věci za stát jednat je podle Ministerstvo financí, dovolatelce nijak neznemožnilo uvést v dovolání dovolací důvody a předestřít svou argumentaci.

37. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu ve věci správné, a dovolání žalované není důvodné, postupoval dovolací soud podle a dovolání zamítl.

38. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího ( , ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 11. 2022

Mgr. Vít Bičák předseda senátu