Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 340/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti evidované právnické osoby Česká provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, sídlem Rybí trh 185/16, Opava, zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem, sídlem Ovocný trh 1096/8, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2017 č. j. -83, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, Moravskoslezského kraje, sídlem 28. října 2771/117, Ostrava, a statutárního města Opava, sídlem Horní náměstí 382/69, Opava, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení jejího základního práva na soudní ochranu zakotveného v d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení se podává, že stěžovatelka je evidovanou právnickou osobou, která se žalobou proti vedlejším účastníkům domáhá podle , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, nahrazení projevu vůle při uzavření dohody o vydání jiných než zemědělských nemovitostí ve vlastnictví České republiky. Řízení o této žalobě je vedeno u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. .

3. V průběhu řízení stěžovatelka podala - s poukazem na zásadu hospodárnosti, rychlosti a efektivního vedení řízení, neboť vede v Severomoravském kraji (jde o řízení u Okresního soudu v Olomouci, Okresního soudu v Bruntále a Okresního soudu v Opavě), dalších 48 soudních řízení, v nichž uplatňuje restituční nároky - návrh na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti podle Nejvyšší soud usnesením napadeným ústavní stížností věc nepřikázal k projednání a rozhodnutí jinému soudu, neboť důvody k takovému postupu neshledal. Připomenul, že obecná místní příslušnost soudu, který má podle zákona věc projednat, je základní zásadou, a že přikázání věci jiném soudu je výjimkou z ústavně zaručené zásady zákonného soudce podle y, takže důvody při odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do tohoto ústavního principu; větší vzdálenost mezi sídlem zástupce stěžovatelky a sídlem soudu a s tím spojené obtíže zásadně důvod pro přikázání věci jinému (než místně příslušnému) soudu nepředstavují, a také vedlejší účastníci s navrhovanou delegací nesouhlasili.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. V ústavní stížnosti (obdobně jako v předchozích ústavních stížnostech) stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že ve většině z 49 sporů vystupují na straně žalovaných účastníci se sídlem v Praze, že jsou v nich řešeny v podstatě identické otázky týkající se základu existence jejího restitučního nároku, a že delegací by došlo k minimalizaci nákladů, hospodárnosti, rychlosti a efektivnímu vedení všech dotčených sporů.

5. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytkla, že vůbec nezohlednil shora uvedené skutečnosti, zejména zásadu hospodárnosti a rychlosti řízení, a nevypořádal se s její argumentací, takže je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné, a vykazuje znaky libovůle. Konkrétně jí není jasné, na základě jakých argumentů dospěl k závěru, že přikázání věci jinému soudu neumožní její hospodárnější a rychlejší projednání, ačkoli právě v daném případě vedlejší účastnice (sc. organizační složka jednající jejím jménem) má sídlo v Praze. Akcentovala též specifika soudních řízení, v nichž může rozsah zastupování zajistit pouze specializovaná advokátní kancelář.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno usnesení napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový prostředek proti napadenému soudnímu rozhodnutí k dispozici neměla; ústavní stížnost je přípustná ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (y), který stojí mimo soustavu soudů (y), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471)].

8. Ústavní soud proto přezkoumal napadené usnesení z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Takovou je i ústavní stížnost, v níž jsou obsaženy námitky, se kterými se Ústavní soud - v řízení o jiné obdobné ústavní stížnosti - již v minulosti vypořádal. Tak je tomu i v této stěžovatelčině věci.

9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti otevřela prakticky stejnou právní otázku, ke které se již vyjadřoval Ústavní soud v usneseních ze dne 11. 4. 2017

sp. zn.

, ze dne 25. 4. 2017

sp. zn.

, ze dne 3. 5. 2017

sp. zn.

, ze dne 4. 5. 2017

sp. zn.

, ze dne 4. 5. 2017

sp. zn.

, ze dne 15. 6. 2017

sp. zn.

a ze dne 23. 11. 2017

sp. zn.

. Jelikož třetí senát nemá důvod se od závěrů uvedených v těchto usneseních jakkoli odchylovat (shodně usnesení ze dne 20. 6. 2017

sp. zn.

i usnesení ze dne 19. 9. 2017

sp. zn.

), a vše podstatné již bylo v těchto rozhodnutích řečeno, pro stručnost na odůvodnění zmíněných rozhodnutí odkazuje.

10. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. února 2018

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu