Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1786/17

Ústavní soud rozhodl dne 15. června 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Československé provincie Milosrdných sester Panny Marie Jeruzalémské se sídlem Beethovenova 235/1, 746 01 Opava, zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem Ovocný trh 1096/8, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2017 č. j. -119, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení a A. Okresního soudu v Bruntále a B. Vojenských lesů a statků ČR, s. p., se sídlem Pod Juliskou 1621/5, Praha 6 - Dejvice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka (dále rovněž "žalobkyně") v ústavní stížnosti napadá v záhlaví usnesení označené rozhodnutí Nejvyššího soudu a tvrdí, že toto rozhodnutí porušilo její ústavně zaručená práva, konkrétně právo na spravedlivý proces včetně práva na soudní a jinou právní ochranu a práva na rovnost účastníků řízení ( , d, dále jen "Listina") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a y (Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana).

II.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou u Okresního soudu v Bruntále podle , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen " ") domáhá nahrazení projevu vůle žalovaného - Vojenských lesů a statků ČR, s. p. při uzavření dohody o vydání nemovitostí ve vlastnictví České republiky, s nimiž je oprávněn žalovaný hospodařit.

Podáním ze dne 27. 1. 2017 žalobkyně navrhla, aby věc byla z důvodu vhodnosti podle přikázána Obvodnímu soudu pro Prahu 1 s odůvodněním, že "s ohledem na četnost sporů", které jako oprávněná osoba podle vede u různých soudů s dalšími účastníky, kteří mají stejně jako její právní zástupce sídlo v Praze 1, popřípadě v Praze 2 či v Praze 3, je pro jejího právního zástupce nereálné (z hlediska časového a finančního) cestovat mezi sídly soudů a sídlem svým. S přihlédnutím i k poměrům ostatních účastníků řízení považovala žalobkyně za vhodné přikázat věc Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Žalovaný s přikázáním věci jinému soudu nesouhlasil.

Nejvyšší soud návrhu stěžovatelky nevyhověl a rozhodl, že věc vedená u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 1, neboť v posuzovaném případě nejsou splněny zákonné podmínky k tomu, aby věc byla přikázána jinému soudu z důvodu vhodnosti. Nejvyšší soud konstatoval, že argumentace žalobkyně úsporami nákladů na straně jejího právního zástupce, ani zvýšené náklady na cestovné k procesnímu soudu nejsou dostatečnými důvody k porušení ústavního principu práva na zákonného soudce ve smyslu y.

III.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na četnost sporů (dalších 48 sporů), které vede o své restituční nároky podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Tato řízení probíhají paralelně. Četnost a časová náročnost soudních sporů vedla stěžovatelku k tomu, aby navrhla, aby věci byly přikázány k projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Jejímu návrhu však Nejvyšší soud nevyhověl. Podle názoru stěžovatelky Nejvyšší soud při svém rozhodování nevzal v úvahu jí uváděné skutečnosti (zejména zásadu rychlosti a hospodárnosti řízení), proto považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné.

Podle názoru stěžovatelky Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zákonu odpovídajícím způsobem neodůvodnil, nevysvětlil, z jakého důvodu nepřihlédl k tvrzením stěžovatelky a tím porušil výše uvedená základní práva.

IV.

Ústavní soud nejprve zkoumal splnění předpokladů a podmínek stanovených , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost po formální stránce odpovídá požadavkům kladeným na ústavní stížnost.

Z hlediska argumentace stěžovatelky i obsahu ústavní stížností napadeného rozhodnutí však Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace tzv. podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů ( y). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Ústavněprávní deficit, který by vyžadoval zásah Ústavního soudu, však v dané věci shledán nebyl.

Podstatu ústavní stížnosti představuje nesouhlas stěžovatelky s tím, že Nejvyšší soud nevyhověl jejímu návrhu na delegaci vhodnou ve smyslu ustanovení , , ve znění pozdějších doplňků (dále jen " "). Citované zákonné ustanovení upravuje možnost přikázání (delegaci) věci jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti; relevantní k ní mohou být zejména důvody spočívající v hospodárnějším a rychlejším projednání věci jiným než podle zákona místně příslušným soudem. Na druhou stranu je ovšem místní příslušnost soudů k řízení určena kogentními kritérii vymezenými v ustanovení a násl. Tato úprava představuje mimo jiné realizaci ústavní zásady zakotvené v y, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Zásada zákonného soudce tak představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování jako jednoho z esenciálních atributů právního státu. Institut delegace vhodné jako jedné z forem přikázání věci jinému soudu tuto zásadu prolamuje; aplikace tohoto institutu proto představuje výjimku z pravidla v případech, kdy jsou pro jeho aplikaci dány mimořádné důvody (srov. např. nálezy

sp. zn.

,

nebo

).

Ústavní soud podotýká, že nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení věci, a především vymezením stížnostních námitek zcela shoduje s námitkami obsaženými v jiných ústavních stížnostech téže stěžovatelky v obdobných právních věcech, které Ústavní soud již dříve svými usneseními (

sp. zn.

,

) odmítl jako zjevně neopodstatněné. Závěry citovaných rozhodnutí se uplatní i v nyní posuzované věci; jejich podrobná zdůvodnění jsou stěžovatelce známa, a proto postačí na ně toliko odkázat.

I v daném případě Nejvyšší soud otázku delegace řádně zvážil a též přihlédl k tomu, že předmětné řízení před Okresním soudem v Bruntále pod sp. zn. probíhá již od roku 2015 a též k nesouhlasu žalovaného. Ani Ústavní soud v dané věci žádné mimořádné důvody pro delegaci neshledal; ostatně stěžovatelce nic nebrání, aby si zvolila jiného právního zástupce s vhodněji umístěným sídlem v místě konání soudních sporů.

Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelky o nedostatečném odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť je z jeho obsahu zřejmé, že Nejvyšší soud se s námitkami stěžovatelky v napadeném rozhodnutí zabýval a také řádně vypořádal.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. června 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu Ústavního soudu