Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 674/21

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele L. T., zastoupeného Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2020 č. j. -654, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností ze dne 12. 3. 2021 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená y a a 4 a d. Tvrdí, že dovolání v jeho neprospěch bylo podáno z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), přičemž v něm vznesené námitky nejvyššího státního zástupce směřují výhradně do hodnocení důkazů, kdy je rozporováno (ne)prokázání subjektivní a objektivní stránky trestného činu. Nejvyšší soud tím, že dovolání projednal a rozhodl v otázce viny v jeho neprospěch, porušil zákaz reformationis in peius. Uvádí, že svoji podnikatelskou činnost vykonával v důvěře ve výklad trestních předpisů uplatňovaný ze strany orgánů veřejné moci. Změna výkladu byla dle jeho názoru aplikována svévolně a retroaktivně, čímž Nejvyšší soud porušil princip právní jistoty.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 3. 10. 2019 sp. zn. byl stěžovatel podle tr. řádu zproštěn obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") pro skutek, ve kterém byl spatřován přečin šíření toxikomanie podle , odst. 2 písm. c) , (dále jen "tr. zákoník"), ve spolupachatelství podle téhož zákona. Odvolání obvodního státního zastupitelství podané v neprospěch stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 6. 5. 2020 sp. zn. podle tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

3. Proti rozhodnutí městského soudu podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch stěžovatele dovolání opřené o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, na základě něhož Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265k odst. 1 téhož zákona zrušil uvedené usnesení městského soudu a rozsudek obvodního soudu a podle § 265l odst. 1 tr. řádu obvodnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolání shledal přípustným s tím, že nejvyšší státní zástupce nerozporuje skutková zjištění, nýbrž jejich hmotněprávní posouzení. Po přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti meritorních rozhodnutí dospěl k závěru o důvodnosti dovolání s tím, že zprošťující rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

4. Za situace, kdy ústavní stížnost brojí proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu obsahujícímu pokyn, aby obvodní soud o věci znovu jednal a rozhodl, se Ústavní soud zabýval tím, zda jsou splněny podmínky projednání takové ústavní stížnosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a to včetně podmínky dané téhož zákona, vyžadující, aby před podáním ústavní stížnosti byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje ( ).

5. Ústavní soud opakovaně uvádí, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu spočívají především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem [srov. nález ze dne 30. 11. 1995

sp. zn.

(N 78/4 SbNU 243)]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Tento princip vyplývá z y, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoli pouze úkolem Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná (srov. např. usnesení ze dne 26. 11. 2004

sp. zn.

a ze dne 30. 1. 2014

sp. zn.

, dostupná stejně jako další níže citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz).

6. Ústavní soud proto, až na výjimky, v nichž případnou neústavnost nelze napravit jiným způsobem (např. ve vazebních věcech), do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení [srov. nález ze dne 4. 3. 2004

sp. zn.

(N 34/32 SbNU 321), usnesení ze dne 30. 3. 2006

sp. zn.

(U 4/40 SbNU 781), usnesení ze dne 16. 2. 2011

sp. zn.

a další]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom podle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětného stádia řízení ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení ze dne 16. 2. 2011

sp. zn.

).

7. Jak již bylo naznačeno výše, nyní posuzovanou ústavní stížností stěžovatel brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo kladně rozhodnuto o dovolání nejvyššího státního zástupce a věc byla vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Nejde tedy o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o procesní rozhodnutí, jímž se navrací kauza do stádia řízení před soudem prvního stupně, ve kterém může stěžovatel uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze napadené usnesení považovat za způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu (srov. výše zmíněný nález

sp. zn.

, usnesení ze dne 21. 1. 2015

sp. zn.

, ze dne 9. 12. 2013

sp. zn.

, ze dne 11. 7. 2011

sp. zn.

, ze dne 4. 5. 2011

sp. zn.

a další).

8. Lze uzavřít, že úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná ať již tvrzená či skutečná pochybení orgánů činných v trestním řízení v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou též tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá [srov. usnesení ze dne 30. 3. 2006

sp. zn.

(U 4/40 SbNU 78].

9. Ústavní soud rovněž dospěl k závěru, že nejsou dány důvody připuštění ústavní stížnosti podle , podle nějž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle tohoto zákona, přesahuje-li stížnost svým významem podstatně vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Tato možnost obecně představuje výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, kterou je nutné vykládat restriktivně [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 1996

sp. zn.

(N 19/5 SbNU 159)]. Přesah vlastních zájmů stěžovatele, mimo jiné s přihlédnutím k předmětu řízení v nyní posuzované věci, nebyl dán.

10. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud zabýval meritem věci, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle jako nepřípustnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. března 2021

Jiří Zemánek v. r.

soudce zpravodaj