Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 141/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Dany Šubrtové, zastoupené Mgr. Michalem Mlezivou, LL.M., advokátem se sídlem Vítězslava Nezvala 2498, Most, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2019 č. j. -104 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020 č. j. -124, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení d (dále jen " ") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") označeným rozhodnutím změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. 5. 2019 č. j. -86, kterým byla zastavena exekuce vedená na základě exekučního příkazu ze dne 20. 7. 2018 č. j. 067 EX 4112/11-106 tak, že se exekuce nezastavuje. Uvedl, že návrh manželky povinného (stěžovatelky) je třeba projednat podle ustanovení , ve znění novely č. , které umožňuje postihnout účet manželky povinného, a to v souladu s článkem II. přechodných ustanovení, podle kterého se nová úprava uplatní i pro řízení zahájená před nabytím účinnosti tohoto zákona. Za situace, kdy manželství navrhovatelky a povinného trvá a manželský majetkový režim nebyl změněn, možnost exekučního postihu poloviny prostředků na účtu manželky povinného existuje, když lze důvodně předpokládat, že na tomto účtu jsou i finanční prostředky povinného.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné, neboť napadené usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a dovolatelkou přednesená argumentace není způsobilá zpochybnit jeho správnost. V odůvodnění rozvedl, že novela v podobě , účinná od 1. 7. 2015, zachovala, pokud jde o vydobytí dluhu, který patří do společného jmění manželů, nebo dluhu povinného, pro který lze vydat exekuční příkaz na majetek ve společném jmění manželů, možnost postihu pohledávky z účtu manžela povinného u peněžního u (srov. a , exekuční řád), přičemž v souladu s přechodnými ustanoveními této novely obsaženými v čl. IV bod. 1 se novelizované znění a exekučního řádu ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona použije i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. (srov. sp. zn. , ).

Ustanovení , ve znění novely č. , (jež manželovi povinného umožňuje domáhat se zastavení exekuce, jestliže je výkonem postižen majetek ve společném jmění manželů nebo majetek manžela povinného ve větším rozsahu, než stanoví zvláštní právní předpis) se tak použije i ve vykonávacím řízení, které bylo zahájeno před účinností této novely. "Zvláštním právním předpisem" ve smyslu uvedeného ustanovení, podle kterého soud posoudí, zda jde o majetek ve společném jmění manželů, je právní předpis, který byl účinný v době, kdy vznikl závazek povinného, který je předmětem exekuce (viz sp. zn. , , Cdo 1786/2017, ). Podle přechodných ustanovení ( , ) se vznik dluhu včetně práv a povinností z něho vyplývajících řídí dosavadními právními předpisy. V tomto případě dluh povinného vznikl podle exekučního titulu dne 2. 7. 1998, a proto se řídí ustanoveními a násl. , (dále jen " "), ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 7. 1998. Ustanovení v tehdy účinném znění umožňovalo při výkonu rozhodnutí uspokojit pohledávku věřitele jen jednoho z manželů, která vznikla za trvání manželství, i z majetku patřícího do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Předmětný dluh povinného vznikl za trvání manželství, které dosud nebylo rozvedeno, majetkový režim povinného a jeho manželky nebyl změněn. Nelze tak dovodit, že v tehdy účinném znění neumožňoval exekučně postihnout pro výlučný dluh jednoho z manželů majetek v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů. Účet manželky povinného tedy může být exekučně postižen i v případě, že se dluh povinného nestal součástí společného jmění manželů (dříve bezpodílového spoluvlastnictví).

Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí. Má za to, že na projednávaný případ lze aplikovat argumentaci uvedenou v nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

, kterým Ústavní soud zrušil čl. LII bodu 2 přechodných ustanovení K argumentaci Nejvyššího soudu stěžovatelka uvádí, že dovolací soud směšuje institut společného jmění manželů s institutem bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Bezpodílové spoluvlastnictví manželů zaniklo s účinností k 1. 8. 1998 zákonnou fikcí a ve smyslu ustanovení by tak nyní mohla být uspokojena pohledávka věřitele pouze z majetku patřícího do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, což, vzhledem na zákonnou transformaci bezpodílového spoluvlastnictví manželů na společné jmění manželů, již není možné.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů ( y).

Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru na posouzení majetkového režimu povinného a jeho manželky v době vzniku závazku, který je předmětem exekuce.

Ústavní soud ověřil, že městský soud se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabýval a objasnil, na základě jakých důkazů a úvah dospěl ke shora nastíněným závěrům, pro jejichž posouzení shledal - v souladu s citovanými právními předpisy a judikaturou Nejvyššího soudu - za podstatné, že předmětný dluh povinného vznikl za trvání manželství, které dosud nebylo rozvedeno a majetkový režim povinného a jeho manželky nebyl změněn.

Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatelky je pak založeno na závěru, že z pohledu otázek vymezených dovoláním nenaplňuje předpoklady jeho přípustnosti. Tento závěr podle judikatury Ústavního soudu nepodléhá jeho přezkumné pravomoci, neboť podle ust. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud; výjimku představují excesy v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu (např.

sp. zn.

,

,

). Dovolací řízení je totiž mimořádným opravným řízením, nejde o výkon třetího stupně obecného soudnictví, ve kterém by dovolací soud musel věc vždy projednat.

Ústavní soud má za to, že Nejvyšší soud posoudil otázku přípustnosti dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními a velmi podrobně odůvodnil své rozhodnutí, ze kterého jednoznačně vyplývá, z jakých důvodů považuje rozhodnutí odvolacího soudu za souladné se stávající judikaturou. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, jak již mnohokrát konstatoval, že je věcí Nejvyššího soudu, aby prováděl sjednocování judikatury a výklad tzv. běžných zákonů, Ústavnímu soudu výkon takové činnosti nepřísluší.

Pokud stěžovatelka obecně poukazuje na argumentaci Ústavního soudu v jiném rozhodnutí, týkajícím se jiného právního předpisu, Ústavní soud uvádí, že byť je třeba trvat na závaznosti nálezů Ústavního soudu, nelze k aplikaci vyslovených závěrů přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. března 2021

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu