Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 105/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -277 ze dne 29. 10. 2019 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -237 ze dne 24. 7. 2018, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a H. M., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a řízení před obecnými soudy

1. Proti vedlejší účastnici jako soudní znalkyni v oboru oceňování nemovitostí bylo v letech 2011-2012 vedeno po dobu 17 měsíců trestní řízení pro podezření ze spáchání trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku, které skončilo zproštěním obžaloby podle § 226 písm. a) trestního řádu. Vedlejší účastnice proto u stěžovatelky uplatnila nárok na náhradu majetkové i nemajetkové újmy, vzniklé v důsledku jejího nezákonného trestního stíhání, podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

2. Stěžovatelka vypořádala nárok vedlejší účastnice částkami 718 558 Kč na náhradě škody a 100 000 Kč na odčinění nemateriální újmy; v následném soudním řízení vedlejší účastnice uplatnila další nárok na odčinění nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč.

3. Nadepsaným, v pořadí třetím rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") - viz usnesení Nejvyššího soudu (dále též "dovolací soud")

č. j. -189 ze dne 1. 6. 2016 a č. j. -221 ze dne 25. 4. 2018 - byla stěžovatelka zavázána zaplatit vedlejší účastnici 200 000 Kč a nahradit náklady řízení, ve zbytku byla žaloba zamítnuta. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením jako nepřípustné.

II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Dříve, než se Ústavní soud začal zabývat podstatou ústavní stížnosti, zkoumal, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Ústavní stížnost po formální stránce netrpí vadami podání, rovněž není opožděná ( ). Dále se Ústavní soud zabýval oprávněností (aktivní legitimací) řádně zastoupené stěžovatelky ( téhož zákona) k podání předmětné ústavní stížnosti ve smyslu uvedeného zákona.

5. Stěžovatelka je stát, který je adresátem článku 36 odst. 3 d (dále jen " "), tj. nositelem ústavněprávní povinnosti k odčinění újmy způsobené jednotlivci výkonem veřejné moci, jíž na druhé straně odpovídá ústavně zaručené právo jednotlivce na odškodnění takto vzniklé újmy (viz , provádějící uvedenou ústavněprávní normu). Stát je proto v možnosti domáhat se ochrany svých práv před Ústavním soudem zásadním způsobem omezen a je nejprve třeba posoudit, nositelem jakých základních práv v daném právním vztahu vůbec může být.

6. Judikatura Ústavního soudu stojí na předpokladu, že posouzení aktivní legitimace státu k podání ústavní stížnosti podle se odvíjí od jeho postavení (viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 21. 4. 2004 a stanovisko pléna sp. zn. ze dne 9. 11. 1999). Za oprávněnou osobu ve smyslu uvedeného ustanovení lze stát považovat tehdy, směřuje-li stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci vydanému v řízení, ve kterém stát vystupoval jako právnická osoba soukromého práva. V takovém případě může namítat porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody, které lze státu jako každé jiné právnické osobě přičítat. Naopak, vystupuje-li stát v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, čili jako nositel veřejné moci, z povahy věci není a ani nemůže být nositelem (subjektem) základních práv a svobod, a tedy ani osobou oprávněnou namítat jejich porušení a domáhat se zrušení rozhodnutí či zásahu jiného orgánu veřejné moci.

7. V řadě senátních rozhodnutí Ústavní soud otázku aktivní legitimace státu k podání ústavní stížnosti ve věci nároku uplatněného podle výslovně neřešil, z čehož plyne, že měl uvedenou podmínku řízení implicitně za splněnou (viz usnesení

sp. zn.

ze dne 25. 10. 2016,

sp. zn.

ze dne 6. 9. 2016,

sp. zn.

ze dne 3. 9. 2010,

sp. zn.

ze dne 21. 1. 2010 a

sp. zn.

ze dne 27. 8. 2009). Najdou se však ojediněle i případy, kdy Ústavní soud státu jako stěžovateli v daném typu řízení aktivní legitimaci nepřiznává (např. usnesení

sp. zn.

ze dne 10. 8. 2016). Z právě uvedeného, i z odůvodnění jiných senátních usnesení, v nichž se Ústavní soud aktivní legitimací státu jako individuálního stěžovatele zabýval [viz usnesení

sp. zn.

ze dne 5. 9. 2017 (bod 9) či usnesení

sp. zn.

ze dne 3. 12. 2013 (bod 7); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz], plyne, že oprávněnost státu podat ústavní stížnost [ ] v řízení o nároku podle není jednoznačná a nebyla dosud definitivně vyřešena.

8. Byť je nárok jednotlivce uplatněný podle y a podle projednáván v civilní větvi obecného soudnictví, právě pro své zakotvení na ústavní úrovni je svou povahou podle Ústavního soudu nárokem veřejnoprávním [srov. k tomu nález

sp. zn.

ze dne 23. 2. 2010 (N 33/56 SbNU 373), bod 19]. Stát proto v daném typu řízení nelze z pohledu řízení o individuální ústavní stížnosti podle písm. d) y a a násl. považovat za běžného účastníka občanskoprávního řízení, který je nositelem všech základních práv zaručených u, obvykle přiznávaných právnickým osobám soukromého práva (zde zejména právo na ochranu vlastnictví podle y).

9. Jelikož je však uvedený veřejnoprávní nárok jednotlivce podle y projednáván v civilní větvi soudnictví (byť stát vystupuje vždy v pozici žalovaného, což odpovídá spíše charakteru správního soudnictví), nezbývá Ústavnímu soudu, než mu přiznat ochranu procesních základních práv, pravidel tzv. fair procesu, tedy garance, že nebudou porušena ustanovení hlavy páté y, aplikovatelná na civilní soudní řízení, jak již bylo potvrzeno jeho nálezovou judikaturou [viz nálezy

sp. zn.

ze dne 3. 10. 2013 (N 172/71 SbNU 45) a

sp. zn.

ze dne 8. 4. 2015 (N 73/77 SbNU 103)], a to minimálně do doby, než zákonodárce vytvoří jiný systém soudního přezkumu nároků uplatňovaných podle , odpovídající lépe jeho ústavněprávnímu charakteru.

10. Oprávněnost stěžovatelky podat v řízení o nároku, plynoucím ze ústavní stížnost, se tak odvíjí od argumentace, kterou v řízení před Ústavním soudem uplatňuje. Domáhala-li by se zrušení napadených soudních rozhodnutí pro porušení substantivních základních práv (např. y), bylo by na místě její návrh odmítnout pro zjevnou neoprávněnost navrhovatele podle . O takový případ nicméně v projednávané věci nejde, neboť stěžovatelka namítá porušení procesních práv zaručených jí jako účastníku civilního soudního řízení článkem 36 odst. 1 y. Ústavní soud proto na základě stěžovatelkou předložené argumentace dospěl k závěru, že v této konkrétní souzené věci není osobou zjevně neoprávněnou ve smyslu .

11. Ústavní stížnost je rovněž přípustná ve smyslu , procesní předpoklady projednání zahájeného řízení před Ústavním soudem jsou tak splněny.

III. Argumentace stěžovatelky

12. V řízení před Ústavním soudem se stěžovatelka domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu podle y, kterého se odvolací soud měl dopustit nepřesvědčivým a nepřezkoumatelným odůvodněním přisouzené výše odškodnění nemajetkové újmy vedlejší účastnice, aniž by tato procesní vada byla následně napravena dovolacím soudem. Požadavek náležitého odůvodnění soudního rozhodnutí ve smyslu y je podle stěžovatelky umocněn při aplikaci , jenž dává obecnému soudu prostor k volné úvaze o výši přiznaného plnění.

IV. Posouzení Ústavního soudu

13. Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

14. Stěžovatelka ve svém podání rekapituluje odůvodnění odvolacího soudu (body 30-39 napadeného rozsudku) a předkládá důvody, proč z jejího pohledu nemůže obstát. Již z této rekapitulace je nicméně zřejmé, že argumentace stěžovatelky nedokládá nepřesvědčivost a nepřezkoumatelnost odůvodnění odvolacího soudu, nýbrž pouze její nesouhlas a polemiku s ním. Podobně, jako uvedl v napadeném usnesení i dovolací soud, neshledává ani Ústavní soud v odůvodnění odvolacího soudu takové vady, aby bylo možné konstatovat zjevně excesivní určení výše přiměřeného zadostiučinění, a zasáhnout tak z pozice orgánu ochrany ústavnosti do nezávislé rozhodovací činnosti obecného soudu.

15. Jedním z obecně formulovaných argumentů stěžovatelky je absence náležitostí (závěr o skutkovém stavu věci a řádně vypořádané hodnocení důkazů), která má činit rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelným, a tudíž rozporným s

y; navazuje tak na výtky dovolacího soudu, učiněné vůči předchozím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci, a stále nemá vytčené vady za odstraněné. Konkrétní příklady však neuvádí a nevytváří Ústavnímu soudu žádný prostor na tuto argumentaci v konkrétní rovině zareagovat; v obecné rovině pak Ústavní soud v odůvodnění odvolacího soudu nedostatky neshledává. Rozhodnutí odvolacího soudu není prvním rozhodnutím ve věci a z hlediska náležitostí stanovených je nelze vnímat izolovaně, nýbrž v návaznosti na rozhodnutí prvostupňové (zejména co do skutkových zjištění soudu prvního stupně, na něž odvolací soud navazuje, resp. bere je za své) a v souvislosti s ním. Z tohoto pohledu rozsudek odvolacího soudu obstojí.

16. Dále stěžovatelka pokračuje námitkou excesivního právního posouzení, které je z pohledu stěžovatelky nejvýznamnějším pochybením odvolacího soudu. Zpochybňuje relevanci srovnání věci vedlejší účastnice s pouhými dvěma referenčními případy a poukazuje na nevhodnost jejich výběru odvolacím soudem; sama však neuvádí žádný jiný případ, který by její úvahu o správné výši odškodnění vedlejší účastnice podporoval a od něhož by se měl odvolací soud zásadním způsobem odchýlit. Pouze trvá na svém, že odvolací soud nepřesvědčivě odůvodnil odchylku od jím zvolených případů, přiznal-li vedlejší účastnici vyšší finanční odškodnění. Ústavní soud zdůrazňuje, že kritéria pro výpočet odčinění imateriální újmy vymezená judikaturou slouží obecnému soudu jen jako vodítko, které jej nezbavuje povinnosti zvažovat a náležitě vyložit, zda konkrétní případ neodůvodňuje odchylku od výkladového základu, ať už nahoru, či dolů (obdobně jako např. při odškodňování újmy na zdraví - srov. nález

sp. zn.

ze dne 31. 3. 2020).

17. Předvídatelnost a jednotnost soudní praxe je požadavek plynoucí ze samotné podstaty demokratického právního státu. Právní závěr o výši odčinění nemajetkové újmy není exaktní disciplínou, představa o její spravedlivé výši se může lišit podle různých kritérií, jimž každý člověk subjektivně přiznává různou váhu. Volná úvaha soudu podle je proto v zájmu zajištění předvídatelnosti a jednotnosti soudního rozhodování sice do jisté míry korigována zmíněnými východisky a kritérii, která nastavuje svou judikaturou Nejvyšší soud jako vrcholný orgán obecné justice, vždy však hrají při rozhodování konkrétní kauzy roli i její specifické, jedinečné okolnosti, k nimž soud musí přihlédnout. Přezkum volné úvahy soudu příslušného k rozhodnutí o výši nemajetkové újmy se proto z povahy věci omezuje na zjevné excesy, vybočující z pravidel logiky zásadním způsobem. Takový případ by přiměl ke kasačnímu zásahu Nejvyšší soud, stejně jako soud Ústavní, neboť by byl porušen y; v nynější věci však nenastal, jak přiléhavě uvedl i dovolací soud. Stěžovatelka přiznaně předkládá Ústavnímu soudu argumenty, s nimiž nebyla úspěšná před dovolacím soudem a jen polemizuje s jeho rozhodnutím bez relevantní ústavněprávní argumentace.

V. Závěr

18. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. prosince 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu