Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3414/13

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Ministerstva spravedlnosti, Vyšehradská 427/16, 128 00 Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. -16 ze dne 12. 8. 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení a argumentace stěžovatelky

1. Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedené rozhodnutí a navrhla jeho zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem nebýt odňat svému zákonnému soudci, zakotveným v d.

2. Stěžovatelka je žalovanou ve věci žaloby o náhradu škody údajně způsobené nesprávným úředním postupem Ústavního soudu v řízení pod

sp. zn.

.

3. Obvodní soud pro Prahu 2 svým usnesením č. j. -9 ze dne 31. 1. 2013 vyslovil svoji místní nepříslušnost a rozhodl o postoupení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 1 s odůvodněním, že v dané věci je oprávněno jednat za stát podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen " ") Ministerstvo financí.

4. Napadeným usnesením toto rozhodnutí však Městský soud v Praze změnil a rozhodl, že k projednání žaloby je místně příslušný Obvodní soud pro Prahu 2. V odůvodnění uvedl, že v dané věci jsou splněny podmínky pro určení Ministerstva spravedlnosti za jednající úřad podle § 6 odst. 2 písm. a) zákona o odpovědnosti státu, neboť Ústavní soud přezkoumává rozhodnutí obecných soudů a fakticky slouží jako poslední vnitrostátní instance v soudním řízení, a navíc v dané věci Ústavní soud rozhodoval v kontextu trestního řízení proti žalobci.

5. Stěžovatelka s rozhodnutím městského soudu nesouhlasí a namítá, že špatně vyložil § 6 zákona o odpovědnosti státu a měl aplikovat odst. 3 daného ustanovení, podle kterého není-li možno příslušný úřad určit podle odstavce 2, jedná za stát Ministerstvo financí. Upozorňuje, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu, tento stojí mimo soustavu obecných soudů a jde o zvláštní typ řízení nespadající do žádné kategorie uvedené v § 6 odst. 2 písm. a) zákona o odpovědnosti státu (civilní, trestní a správní řízení). Podle ní městský soud učinil výklad právní normy jednoduchého práva v rozporu s výslovným zněním této právní normy, tedy ústavně nonkonformním způsobem, a v rozporu s konstantními závěry soudní praxe (i samotné rozhodovací činnosti Ústavního soudu). Nadto své závěry ani řádně a smysluplně neodůvodnil, čímž zasáhl do základních práv stěžovatelky, a to konkrétně práva zakotveného v d, neboť jí tímto rozhodnutím fakticky připravil o zákonného soudce.

II. Hodnocení Ústavního soudu

6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná svou ustálenou judikaturu, že stát může být aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti podle , pokud tato směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci vydaném v řízení, v němž stát vystupoval jako právnická osoba v soukromoprávním vztahu, může-li tvrdit a osvědčit porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody, které lze státu jako každé jiné právnické osobě přičítat [viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 21. 4. 2004 (U 24/33 SbNU 465) a stanovisko pléna sp. zn. ze dne 9. 11. 1999 (ST 9/16 SbNU 372)]. I když tato praxe byla v literatuře kritizována například názorem, že myšlenka, kdy stát je nositelem základních práv a svobod je "historicky a logicky vzato ... nonsens" (viz Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: s komentářem, Praha: ASPI, 2007, s. 321), Ústavní soud na ní setrvává (viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 3. 9. 2010, či nález

sp. zn.

ze dne 3. 10. 2013). Proto v nyní projednávané věci se Ústavní soud cítí být touto judikaturou vázán.

8. V dané věci Česká republika vystupuje v rovném postavení se žalobcem v rámci občanskoprávního řízení o žalobě na náhradu škody a podle výše uvedené judikatury byla tedy stížnost podána oprávněnou osobou.

9. Ústavní soud nemá pochyb o tom, že právo na zákonného soudce, které je součástí práva na spravedlivý proces, je právem, jehož nositelem může být i právnická osoba (viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 12. 11. 2013, či nález

sp. zn.

ze dne 3. 10. 2013).

10. Ústavní soud připomíná, že účelem práva na zákonného soudce je eliminace tzv. kabinetní justice, a to cestou stanovení konkrétních a určitých pravidel pro přidělování věcí soudcům tak, aby bylo předem zřejmé, na základě jakého algoritmu bude konkrétní věc určitému soudci přidělena a tím zabránit svévoli při přikázání právní věci určitému, pro jednotlivý případ zvolenému soudci (viz usnesení

sp. zn.

ze dne 12. 11. 2013, bod 13 a Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 792).

11. V dané věci však nedošlo k ničemu, co by se příčilo smyslu tohoto práva. V žádném případě se nejednalo o svévoli při určování, který soud či soudce má předložený spor rozhodovat. Obecné soudy postupovaly plně v souladu s procesními předpisy. Podle místní příslušnost soudu záležela na rozhodnutí, která organizační složka státu má v projednávaném řízení za stát jednat. Stěžovatelka pouze nesouhlasí s tím, jak městský soud vyložil a aplikoval zákona o odpovědnosti státu, podle kterého se určení organizační složky státu v dané věci řídí. Zde však jde o výklad podústavního práva, což je zásadně v pravomoci obecných soudů (viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 29. 10. 2013, bod 5, či usnesení

sp. zn.

ze dne 30. 10. 2013, bod 5). Z těchto důvodů, i kdyby se Ústavní soud domníval, že rozhodnutí Městského soudu je nesprávné, věc nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv či svobod, a nedošlo tak k porušení práva na zákonného soudce.

12. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2013

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu