Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2895/2019

30 Cdo 2895/2019-277

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka ve věci žalobkyně H. M.,narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Radkem Rozmánkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Švédská 6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající před soudem Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o 1 132 766 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2018, č. j. - 237, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala náhrady škody (obhajné) a nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena v důsledku nezákonného rozhodnutí dle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Konkrétně jí škoda měla vzniknout v příčinné souvislosti se zahájením a vedením trestního stíhání proti její osobě, které bylo ukončeno rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. , ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. , kterými byla žalobkyně (v trestním řízení obžalovaná) zproštěna obžaloby podle § 226 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dál jen „t. ř.“), tedy nebylo prokázáno, že se skutek, který byl žalobkyni kladen za vinu, stal.

O nároku žalobkyně rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 21. 10. 2014, č. j. - 135, tak že zastavil řízení pro částku 132 766 Kč (výrok I), zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 1 000 000 Kč (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Výrok II uvedeného rozhodnutí byl k odvolání žalobkyně změněn rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2015, č. j. - 174, tak, že žalované byla uložena povinnost uhradit žalobkyni částku ve výši 200 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy a ve zbylé částce 800 000 Kč byl zamítavý výrok soudu prvního stupně potvrzen (výrok I), dále byla žalované uložena povinnost uhradit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 28 798 Kč (výrok II).

K dovolání žalobkyně bylo výše citované rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, č. j. – 189 (ve spojení s opravným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2016, č. j. – 192), a věc byla vrácena k dalšímu řízení odvolacímu soudu.

Následovalo druhé rozhodnutí odvolacího soudu, a to rozsudek ze dne 22. 11. 2016, č. j. – 206, kterým bylo rozhodnuto tak, že byla žalované uložena povinnost doplatit na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 200 000 Kč, zamítavý výrok rozhodnutí soudu prvního stupně byl ohledně částky 800 000 Kč potvrzen jako věcně správný (výrok I), žalované byla uložena povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 37 026 Kč (výrok II). I toto rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším soudem, a to rozsudkem ze dne 25. 4. 2018, č. j. – 221, přičemž dovolací soud uložil soudu druhého stupně, aby projednávaný nárok znovu posoudil ve vazbě na prohlášení orgánů činných v trestním řízení v kontextu v citovaném rozhodnutí uváděných judikatorních závěrů.

Odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí rozhodl shodně jako ve svém předchozím rozhodnutí s tím, že ve výroku II o nákladech řízení, jež byly uloženy žalované k náhradě, zohlednil další průběh řízení.

Žalovaná podala dovolání proti v záhlaví uvedenému rozsudku odvolacího soudu, a to do výroku I v části, kterou byla žalované uložena povinnost uhradit žalobkyni částku ve výši 200 000 Kč, a dále do výroku II., neboť má za to, že je napadené rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení.

Žalobkyně ve svém vyjádření navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto a byla jí přiznána náhrada nákladů řízení. Zdůrazňuje, že se jedná o již třetí rozhodnutí odvolacího soudu v této věci, kterým odvolací soud o jejím nároku rozhoduje stále shodně. Přestože žalobkyně vyjádřila nesouhlas s právním posouzením odvolacího soudu k otázce vlivu mediálních vyjádření orgánů činných v trestním řízení na výši újmy jí způsobené, uvádí, že rezignovala na podání dalšího dovolání a považuje dovolání za nedůvodné.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle , dovolací soud jej však podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II ), dále jen „ “, odmítl.

Podle platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Ve smyslu lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odst. 3).

Dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. větu první a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Dovolání v části, jíž je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku II, není objektivně přípustné dle , neboť se jedná o nárok v hodnotě nižší než 50 000 Kč.

Žalovaná (při shrnutí předložené argumentace) napadá výši přiznaného zadostiučinění a uvádí, že je dovolání přípustné, jelikož se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Tvrdí, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný v úvahách o výši zadostiučinění pro nedostatek důvodů. Uvádí, že odvolací soud rezignoval na přesvědčivost a úplnost odůvodnění, čímž nebylo vyhověno požadavkům ve vztahu k náležitostem písemného vyhotovení rozhodnutí (odkazuje např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2013, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. ). Dále namítá, že se odvolací soud významně odchýlil od případů, s nimiž posuzovaný nárok komparoval, aniž by tento rozdíl řádně odůvodnil, a tím se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. ).

Nejvyšší soud konstantně judikuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v , přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. ), což se v projednávaném případě nejeví.

Napadá-li žalobkyně rozsudek odvolacího soudu pro nepřezkoumatelnost a nedostatek důvodů, neshledává tuto námitku dovolací soud za důvodnou. Odvolací soud sice stručně, ale přehledně uvedl, v čem je projednávaný případ specifický, zvážil kritéria pro posouzení rozsahu nemajetkové újmy a odůvodnil taktéž své závěry o hodnocení postupu orgánů činných v trestním řízení při poskytování informací a vyjádření pro média. Namítaná nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu v této otázce proto nezakládá přípustnost dovolání podle , neboť i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. ), což v případě žalované nebyly.

Z výše uvedených důvodů se proto dovolání odmítá podle a 2 , neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 29. 10. 2019

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu