Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2969/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace SMAKO, s. r. o., sídlem Luleč 380, zastoupené Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem, sídlem Pavelčákova 441/14, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. července 2020 č. j. -81, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Jaromíra Sykáčka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá podle písm. d) y (dále jen " ") ve spojení s a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod podle a 36 d (dále jen " ") a podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud ve Vyškově (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 13. 11. 2019

č. j. -43 odmítl pro opožděnost odpor stěžovatelky podaný proti platebnímu rozkazu vydanému okresním soudem dne 1. 10. 2019 č. j. -35. Okresní soud shledal, že stěžovatelka podala dne 6. 11. 2019 odpor proti platebnímu rozkazu, který jí byl doručen dne 17. 10. 2019. Posledním dnem lhůty k podání odporu byl 1. 11. 2019. Stěžovatelka podala odpor až 6. 11. 2019, proto musel být jako opožděný odmítnut podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). V odvolání stěžovatelka namítala, že jí současně s platebním rozkazem nebyla doručena žaloba, a proto nezačala ani běžet lhůta k podání odporu. Krajský soud k tomu uvedl, že tento názor je nesprávný a s popsaným pochybením zákon nespojuje důsledek vyvozovaný stěžovatelkou. Podle údajů na doručence byl stěžovatelce dne 17. 10. 2019 doručen jen platební rozkaz a na č. l. 32, což bylo upřesnění petitu žaloby (ačkoliv podle referátu soudce měla být odeslána i žaloba). Nicméně v důsledku nepodání odporu včas nabyl platební rozkaz právní moci ( ), přičemž zabránit účinkům platebního rozkazu lze jedině podáním odporu v zákonné lhůtě 15 dnů. Odpor přitom nemusí být odůvodněn a postačí, vyplývá-li z obsahu tohoto podání, které může žalovaný učinit jakoukoliv přípustnou formou podle , že jde o odpor. Stěžovatelce tak nic nebránilo, aby po doručení platebního rozkazu (obzvlášť za situace, kdy tvrdí, že nevěděla, co je předmětem žaloby) sdělila soudu, že podává odpor, o čemž byla ostatně v platebním rozkazu výslovně poučena. Takový úkon je schopen učinit i právní laik.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka spatřuje porušení jejích ústavně garantovaných práv zejména v tom, že obecné soudy neprávně dovodily, že jí začala běžet lhůta pro podání odporu doručením samotného platebního rozkazu, aniž by ale nejpozději spolu s ním byla stěžovatelce doručena i žaloba. Byť to v není výslovně uvedeno, stěžovatelka tvrdí, že k tomu, aby mohl být platební rozkaz řádně doručen a vyvolával právní účinky (začátek běhu lhůty pro podání odporu), musí být žalovanému nejpozději s platebním rozkazem doručena žaloba. Je to projevem zásady, podle které strana žalovaná, v procesní situaci, kdy je nucena se rozhodnout o své další procesní aktivitě, má vědět z doručené žaloby, co je předmětem soudního řízení, a podle toho může vyhodnotit a zvážit své další procesní kroky.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 a její ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

8. Předmětem nyní posuzovaného sporu byla částka ve výši 37 431 Kč s příslušenstvím, kterou lze i ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech

sp. zn.

,

,

,

,

,

,

aj.) najevo, že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

,

,

a další). Pochybení takového charakteru však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal.

9. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitá, a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě nynější stěžovatelky. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny porušit základní práva a svobodu. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti částky, o kterou je veden spor, do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice, kde pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v civilním procesu přikládá zákonodárce; to se odrazilo v úpravě těchto otázek zejména v , v případě odvolání, i v , v případě dovolání.

10. Ústavní soud konstatuje, že na výkladu obecných soudů tak, jak jsou shrnuty sub 2 a 3, neshledal extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěr krajského soudu, že zabránit účinkům platebního rozkazu lze jedině podáním odporu v zákonné lhůtě 15 dnů, je souladný se zákonnou právní úpravou. V právu na přístup k soudu je rozhodující z hlediska jeho podstaty a smyslu podle y to, že stěžovatelce byl řádně doručen platební rozkaz, přičemž byla poučena, že proti němu mohla podat odpor. Jak správně zdůraznil krajský soud, takový úkon je schopen učinit i právní laik.

11. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti ( y). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu