Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2048/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Ondřeje Plocka, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem, sídlem V Jámě 699/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2020 č. j. -153, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2019 č. j. -128 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. července 2019 č. j. -86, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, když tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v a 4 a d (dále jen " ") a též v a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v y.

2. Z ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 22. 7. 2019 č. j. -86 zrušil své usnesení ze dne 12. 3. 2019 č. j. -54 (výrok I), zastavil řízení (výrok II) a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci usnesení (výrok III). V tomto řízení se stěžovatel domáhal zaplacení náhrady za omezení vlastnického práva z titulu tzv. regulace nájemného v období let 2002 až 2006. Náhradu určil jako rozdíl mezi průměrným obvyklým nájemným v nemovitostech a nájemným regulovaným. Nárok stěžovatele je podle obvodního soudu nárokem z jím tvrzeného omezení vlastnického práva podle y a nikoliv nárokem z titulu nesprávného úředního postupu státu podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a proto je stěžovatel povinen zaplatit soudní poplatek. Stěžovatel uhradil soudní poplatek ve výši 2 000 Kč podle položky číslo 8 bod 1 písm. b) přílohy k , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Obvodní soud jej usnesením ze dne 12. 3. 2019 č. j. -54 vyzval k doplacení soudního poplatku ve výši 1 795 216 Kč do 15 dnů od doručení usnesení, což nebylo splněno, přestože Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 14. 5. 2019 č. j. -76 usnesení obvodního soudu jako správné potvrdil. Výzva k zaplacení poplatku byla stěžovateli doručena dne 27. 5. 2019 a soudní poplatek opět zaplacen nebyl. Stěžovatel telefonicky sdělil, že v takové výši soudní poplatek platit nebude, neboť je to nad jeho možnosti. Soud proto rozhodl tak, jak je ve shora napadeném usnesení uvedeno.

3. K odvolání stěžovatele městský soud napadeným usnesením usnesení obvodního soudu ve výrocích II a III potvrdil (výrok I) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok II). Podle městského soudu se judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího soudu ustálila v tom, že žaloba na zaplacení náhrady za omezení vlastnického práva z titulu tzv. regulace nájemného v období let 2002 až 2006 je náhradou za nucené omezení vlastnického práva podle y a bez právního významu je odkaz stěžovatele na disentní stanoviska některých soudců Ústavního soudu k nálezům v tom směru, že je třeba tento nárok posuzovat podle

4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (výrok I) a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč (výrok II). Nejvyšší soud rovněž shledal, že v posuzované věci jde o právo na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle y, nikoliv o nárok podle (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014 sp. zn. , uveřejněné pod číslem 106/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016 sp. zn. , stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Nejvyšší soud zdůraznil, že v soudní praxi jde o dlouhodobě ustálený právní názor, od kterého není důvod se odchýlit. Na tom nemohou nic změnit ani stěžovatelovy poukazy na judikaturu k aplikaci

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně garantovaných práv v samotné skutečnosti, že stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 1 795 216 Kč, dále ve skutečnosti, že na základě neuhrazení soudního poplatku v této výši došlo k následnému zastavení řízení, přičemž stěžovatel má rovněž za to, že napadené usnesení Nejvyššího soudu je nepřezkoumatelné, jelikož se Nejvyšší soud vůbec nevypořádává s argumenty stěžovatele a nijak se k těmto argumentům nevyjadřuje. Stěžovatel se přitom domnívá, že judikatura není ustálená, jak se snaží tvrdit obecné soudy, přičemž odkazuje na jiná soudní rozhodnutí. Kdyby snad přesto Ústavní soud dospěl k závěru, že v dané právní otázce je soudní praxe sjednocená, pak je stěžovatel přesvědčen, že v demokratickém právním státě není udržitelná praxe omezující přístup osob poškozených státem k soudu a je tedy namístě takový přístup revidovat. Stát klade (jako škůdce) i prostřednictvím soudů řadu překážek na cestě spravedlnosti a znemožňuje tak poškozeným efektivní uplatňování jejich práv. Už jenom samotná skutečnost, že možnost uplatňování práv poškozených tzv. regulovaným nájemným není dostatečně procesně upravena, svědčí o tom, že stát nemá zájem hradit škody způsobené protizákonným omezením (v podstatě částečným vyvlastněním) vlastnického práva. Nárok na náhradu škody z titulu absence právní úpravy regulovaného nájemného je podle stěžovatele nutno považovat za nárok vyplývající ze V případě pochybností o tom, z jakého titulu (zákona) uvedená pohledávka vyplývá, je třeba zvolit nejbližší položku sazebníku soudních poplatků, resp. v případě pochybností položku výhodnější pro stěžovatele. Za každých okolností je pak třeba dojít k závěru, že je namístě vyměřit soudní poplatek podle položky sazebníku poplatků za návrh na zahájení řízení o náhradě škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem, jak byl vyměřen původně. Nadto je nutno konstatovat, že k zastavení řízení nebyly splněny podmínky, když stěžovatel uhradil soudní poplatek v takové výši, k níž byl soudem vyzván.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 a jeho ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

8. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004

sp. zn.

(N 91/33 SbNU 377) ]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

9. Předmětem ústavní stížnosti je právní posouzení otázky, zda obecné soudy pochybily, když došlo k zastavení řízení vyvolané stěžovatelem za situace, kdy stěžovatel prokazatelně neuhradil soudní poplatek.

10. Ústavní soud opakovaně připomíná, že základní právo na projednání věci soudem zakotvené v a 2 y, resp. Úmluvy, není absolutní, a již svojí povahou připouští jistá omezení. Uplatňovaná zákonná omezení nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem či v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva. Tato omezení jsou ústavně souladná pouze tehdy, sledují-li legitimní účel a existuje-li vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 11. 2002 ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, stížnost č. 46129/99, odst. 46 a násl.). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i zákonem stanovenou povinnost účastníka zaplatit soudní poplatek.

11. Jde-li o žaloby pronajímatelů vůči státu, tak Ústavní soud ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. (ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.) toliko konstatoval, že žaloby opírající se o je třeba posuzovat nikoliv přímo podle tohoto zákona jako nárok na náhradu škody, ale jako nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle y (což je evidentně nárok odlišný), a že při posuzování tohoto nároku je třeba analogicky postupovat podle (část právní věty II a bod 19 odůvodnění). Co se týče vlastní povahy nároku na náhradu za omezení vlastnického práva, Ústavní soud vychází ze svého názoru vyjádřeného v publikovaném usnesení ze dne 1. 6. 2000

sp. zn.

(U 19/18 SbNU 433), podle něhož má finanční náhrada za omezení vlastnického práva charakter peněžité pohledávky, přičemž právní teorie i soudní praxe je jednotná v názoru, že peněžitá pohledávka je vztahem závazkovým, a nikoliv právem věcným.

12. Nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva není nárokem z nesprávného úředního postupu podle (k tomu též obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2013

sp. zn.

či ze dne 28. 7. 2014

sp. zn.

). Jde o majetkové právo, jehož uplatnění u soudu je podmíněno zaplacením soudního poplatku, a proto postup obecných soudů, které soudní poplatek vyměřily v nyní stanovené výši, není v rozporu se stěžovatelem uváděnými ústavně zaručenými právy. K neústavnímu zásahu do základních práv stěžovatele tedy nedošlo. Odůvodnění obecných soudů jsou ústavně konformní a jsou souladná s přiléhající a ustálenou judikaturou, kterou korektně shrnul Nejvyšší soud v napadeném usnesení (sub 4).

13. Ústavní soud nad rámec výše uvedeného konstatuje, že dovolává-li se stěžovatel porušení y, tak je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidla fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997

sp. zn.

(N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997

sp. zn.

(N 104/9 SbNU 9)].

14. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud postupoval podle a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. září 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu