Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1327/14

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti Růženy Paloučkové, zastoupené Mgr. Michalem Kojanem, advokátem, se sídlem v Praze 3 - Vinohrady, Kolínská 13, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2014, č. j. -36, za účasti Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 1 a České republiky - Ministerstva financí jako vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ve včas podané ústavní stížnosti, která splňuje její náležitosti, stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") stěžovatelka napadla shora uvedené rozhodnutí obecného soudu. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2014, č. j. -36 bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 11. 2013, č. j. -36, kterým nalézací soud zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku ve věci, ve které měl být projednán nárok stěžovatelky na poskytnutí náhrady za omezení vlastnického práva dle tzv. regulace nájemného, respektive zmrazením regulovaného nájemného v letech 2002-2006. Odvolací soud nepřisvědčil argumentaci stěžovatelky, že řízení je osvobozeno od zaplacení soudního poplatku analogicky dle odst. l písm. m) , o soudních poplatcích. Tím došlo podle názoru stěžovatelky k porušení jejího právo na spravedlivý proces dle d, zásady rovnosti účastníků dle d a nepřímo bylo prý zasaženo i její vlastnické právo.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka zejména uvedla, že považuje nárok na náhradu za omezení vlastnického práva za nárok svého druhu, odvozený přímo z d. Její žalobou uplatněný nárok prý není vhodné přibližovat soukromoprávnímu postavení žalované České republiky, když mnohem přiléhavějším je akcentovat veřejnoprávní jednání žalované České republiky v této věci, neboť omezení vlastnického práva nastalo "díky vrchnostenskému výkonu moci žalované". Na takové nároky přirozeně nepamatuje a proto je dle stěžovatelky nutné použít ustanovení zákona co možná nejbližšího analogicky. Tímto ustanovením je, oproti názoru odvolacího soudu, právě tohoto zákona. Stěžovatelka podepřela svůj názor, že měla být osvobozena od placení soudních poplatků v případě žaloby vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva vycházející z y, citací ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. , z něhož vyplývá analogická aplikace zákona o odpovědnosti státu, z čehož pak následně dovozuje i nutnost analogické aplikace zákona o soudních poplatcích.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle , ve znění , musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak již mnohokrát konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně na přezkumu dodržování ústavněprávních principů, tj. zda v řízení - rozhodnutím v něm vydaným - nebyly dotčeny ústavním pořádkem chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy. O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.

Podstatným argumentem stěžovatelky, o který opírá svůj názor, že měla být osvobozena od placení soudních poplatků v případě žaloby vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva vycházející z y, je citace ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. , z něhož vyplývá analogická aplikace zákona o odpovědnosti státu, z čehož pak následně dovozuje i nutnost analogické aplikace zákona o soudních poplatcích.

K této problematice se Ústavní soud již několikrát vyjádřil, z poslední doby např. v usnesení ze dne 27. června 2013,

a nezbývá proto, než znovu uvést, že pokud jde o žaloby pronajímatelů vůči státu, tak Ústavní soud v citovaném stanovisku toliko konstatoval, že žaloby opírající se o zákon o odpovědnosti státu je třeba posuzovat nikoliv přímo podle tohoto zákona jako nárok na náhradu škody, ale jako nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle y (což je evidentně nárok odlišný) a že při posuzování tohoto nároku je třeba analogicky postupovat podle zákona o odpovědnosti státu (část právní věty II. a bod 19. odůvodnění). Není proto pravdivá představa rozšiřující se mezi pronajímateli, že tímto stanoviskem Ústavní soud založil nový nárok pronajímatele na náhradu škody. Ohledně vlastní povahy nároku na náhradu za omezení vlastnického práva pak Ústavní soud vychází ze svého názoru vyjádřeného v usnesení ze dne 1. června 2000,

sp. zn.

(U 19/18 SbNU 433), podle něhož má finanční náhrada za omezení vlastnického práva charakter peněžité pohledávky, přičemž právní teorie i soudní praxe je jednotná v názoru, že peněžitá pohledávka je vztahem závazkovým a nikoliv právem věcným.

Z uvedeného plyne, že nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva není nárokem z nesprávného úředního postupu, a proto nelze na daný případ aplikovat § 11 odst. 1 písm. m) zákona o soudních poplatcích. Jde o majetkové právo, jehož uplatnění u soudu je podmíněno zaplacením soudního poplatku, a proto postup obecných soudů, které soudní poplatek vyměřily, není v rozporu se stěžovatelkou uváděnými ústavně zaručenými právy.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. července 2014

Kateřina Šimáčková

předsedkyně senátu