Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3826/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Ing. Zdeňka Lindy, zastoupeného JUDr. Pavlem Dukátem, advokátem se sídlem Na Pankráci 1618/30, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -36, usnesení Městského soudu v Praze č. j. -27 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. -18, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení , a d (dále jen " "), , , 3, čl. l0 a y, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Protokolu č. 12 k Úmluvě, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Dále navrhuje, aby Ústavní soud přehodnotil svoji dosavadní judikaturu a jasně a srozumitelně se vyjádřil k otázce ústavnosti stávající právní mezery v zákoně, tj. neexistence "postupu domáhání se práva" při vymáhání "náhrady za omezení vlastnického práva" majiteli nájemních bytů.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že soud I. stupně zastavil řízení podle , o soudních poplatcích (dále jen " ") z důvodu nezaplacení soudního poplatku za žalobu ve stanovené lhůtě. Žalobou se stěžovatel domáhal náhrady za omezení jeho vlastnického práva ve výši rozdílu mezi regulovaným a tržním nájemným. Odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdil, neboť řízení o náhradu za omezení vlastnického práva pronajímatele není osvobozeno od soudního poplatku podle ani až t) zákona o soudních poplatcích ve znění účinném do 31. 12. 2012. V odůvodnění odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn.

,

,

a stanovisko pléna sp. zn. .

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, neboť nastolenou otázku, zda řízení o náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobené regulací nájemného z bytů je osvobozeno od soudních poplatků, odvolací soud vyřešil (záporně) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. sp. zn. stížnost podanou proti citovanému usnesení odmítl Ústavní soud usnesením

sp. zn.

).

Stěžovatel namítá, že citovaná judikatura se sice týká regulace nájemného, ale neřeší náhradu za omezení vlastnického práva. Podle stěžovatele byly soudy povinny při řešení otázky osvobození od platby soudních poplatků analogicky použít např. ust. , o ochraně přírody a krajiny, který umožňuje žádat o náhradu škody, aniž by žadatel musel podávat žalobu a platit soudní poplatek. Obdobný postup je stanoven v zákoně č. , o poskytování náhrady škody způsobené chráněnými živočichy, či v zákoně č. , krizový zákon.

Stěžovatel je přesvědčen, že by měl mít stejnou možnost, aby v prvním kroku mohl uplatnit nárok vůči státu podáním písemné žádosti státnímu úřadu, který je povinen ze zákona náhradu poskytnout, bez žaloby a soudního poplatku. Teprve neuznání nároku by bylo důvodem pro podání soudní žaloby. Stěžovatel tedy požaduje, aby soudcovským dotvořením práva soud vyplnil mezeru v zákoně vzniklou nečinností zákonodárce tak, že svým rozhodnutím určí existenci nároku, a to bez nároku na platbu soudního poplatku.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů ( y). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

O takový případ se v projednávané věci nejedná. Podstatu ústavní stížnosti představuje nesouhlas stěžovatele se závěrem, že řízení o nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobené regulací nájemného z bytů není osvobozeno od soudních poplatků a dále požadavek, aby Ústavní soud v jeho případě v podstatě vystupoval v roli pozitivního zákonodárce a implementoval do zákona o soudních poplatcích další ustanovení pro osvobození od placení soudních poplatků. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší ( , y, y, ). V daném případě se ani nejedná o mezeru v zákoně, kdy by daná materie nebyla upravena, a nelze proto uvažovat o požadavku stěžovatele na analogické použití ustanovení o osvobození od placení soudních poplatku ve zcela odlišných zákonech.

Soudy v projednávané věci opodstatněně vycházely ze závěru judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, z níž vyplývá, že pokud se pronajímatel domáhá náhrady škody vůči státu v souvislosti s úpravou tzv. regulovaného nájemného, jde o nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle y, nikoli o náhradu škody podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci (dále jen " "). Úprava osvobození od soudního poplatku za řízení o náhradě škody podle (resp. nyní snížená sazba poplatku) stanovená v zákoně o soudních poplatcích, se tak nevztahuje na řízení o náhradě za nucené omezení vlastnického práva. V tomto případě jde to majetkové právo, jehož uplatnění u soudu je podmíněno zaplacením soudního poplatku, a proto postup soudů, které stěžovateli soudní poplatek vyměřily, není ústavně rozporný (srov. obdobně

sp. zn.

,

,

,

,

,

,

).

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. února 2020

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu