Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 4646/12

Ústavní soud rozhodl dne 3. července 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti: A) PhDr. Jiřího Ryby a B) PhDr. Hany Maříkové, zastoupených Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem Pařížská 28, 110 00 Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. září 2012 č. j. -32 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. července 2012 č. j. -25, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelé napadají v záhlaví usnesení označená rozhodnutí obou obecných soudů pro údajné porušení , odst. 4, , odst. 3d (dále jen "").

Porušení výše označených ústavně zaručených práv spatřují stěžovatelé v postupu obou výše označených obecných soudů, které jejich žalobu neprojednaly a řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku zastavily.

S tímto postupem stěžovatelé nesouhlasí, neboť tvrdí, že v předmětném řízení, v němž se po žalované České republice - Ministerstvu financí domáhali zaplacení 1 000 000, Kč s příslušenstvím, byl uplatněn jejich nárok na "náhradu za omezení vlastnického práva ve smyslu Listiny", nikoli, jak jejich žalobu posoudil Vrchní soud v Praze, nárok z titulu ochrany osobnosti podle a násl. , proto mělo být předmětné řízení od zaplacení soudního poplatku (v projednávané věci v požadované výši 40 000,- Kč) osvobozeno, ve smyslu § 11 odst. 1 písm. m) zákona č. 549/1999 Sb., "ať již přímo či analogicky". V této souvislosti stěžovatelé poukazují na závěry Ústavního soudu uvedené v nálezu

sp. zn.

, ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. a na judikaturu Obvodního soudu pro Prahu 1 vydanou v řízeních o údajně skutkově a právně obdobných věcech.

Porušení jimi označených základních práv spatřují stěžovatelé v nesprávné úvaze těchto soudů o právní kvalifikaci žaloby stěžovatelů a dále v tom, že jim z podané žaloby byl neodůvodněně vyměřen soudní poplatek. Tím prý tyto obecné soudy odňaly stěžovatelům možnost jednat před soudem a uplatnit tak jejich nárok.

II.

Jak se zjišťuje z připojených listin, Městský soud v Praze zastavil řízení stěžovatelů (tehdy v procesním postavení žalobců) proti žalované České republice jednající Ministerstvem financí ve věci ochrany osobnosti, podle pro nezaplacení soudního poplatku.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. 9. 2012 č. j. -32 usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení potvrdil s odůvodněním, že z obsahu spisu sp. zn. bylo zjištěno, že žalobou uplatněný nárok na zaplacení 1 000 000,- Kč je nárokem podle a násl. , což mimochodem řečeno takto posoudili i sami žalobci podle obsahu protokolu z jednání před Obvodním soudem pro Prahu 1 ze dne 4. 8. 2004 ve věci sp. zn. .

III.

Ústavní soud se zabýval námitkami stěžovatelů, obsahem napadených rozhodnutí i jejich odkazem na konkrétní judikaturu Ústavního soudu, která se podle tvrzení stěžovatelů týká skutkově a právně obdobných věci a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžejní námitkou stěžovatelů k údajně nesprávnému zpoplatnění žaloby stěžovatelů je odkaz na závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2009

sp. zn.

(N 49/52 SbNU 491) a ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. . Z nich prý vyplývá analogická aplikace , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, ve znění pozdějších předpisů, z čehož pak následně stěžovatelé dovozují i nutnost analogické aplikace , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

Ústavní soud v usnesení ze dne 27. 6. 2013

sp. zn.

(dostupné na http://nalus.usoud.cz) k námitce, že při uplatňování náhrady za nucené omezení vlastnického práva by soudy měly postupovat analogicky podle (a tím analogicky aplikovat zákona o soudních poplatcích) konstatoval:

"Pokud jde o žaloby pronajímatelů vůči státu, tak Ústavní soud v citovaném stanovisku toliko konstatoval, že žaloby opírající se o zákon o odpovědnosti státu, je třeba posuzovat nikoliv přímo podle tohoto zákona jako nárok na náhradu škody, ale jako nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle y (což je evidentně nárok odlišný) a že při posuzování tohoto nároku je třeba analogicky postupovat podle zákona o odpovědnosti státu (část právní věty II. a bod 19. odůvodnění). Není proto pravdivá představa rozšiřující se mezi pronajímateli, že tímto stanoviskem Ústavní soud založil nový nárok pronajímatele na náhradu škody. Ohledně vlastní povahy nároku na náhradu za omezení vlastnického práva pak Ústavní soud vychází ze svého názoru vyjádřeného v usnesení ze dne 1. června 2000

sp. zn.

(U 19/18 SbNU 433), podle něhož má finanční náhrada za omezení vlastnického práva charakter peněžité pohledávky, přičemž právní teorie i soudní praxe je jednotná v názoru, že peněžitá pohledávka je vztahem závazkovým a nikoliv právem věcným. Z uvedeného plyne, že nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva není nárokem z nesprávného úředního postupu, a proto nelze na daný případ aplikovat § 11 odst. 1 písm. m) zákona o soudních poplatcích. Jde o majetkové právo, jehož uplatnění u soudu je podmíněno zaplacením soudního poplatku, a proto postup obecných soudů, které soudní poplatek vyměřily, není v rozporu se stěžovatelem uváděnými ústavně zaručenými právy".

Výše uvedené závěry lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Názor stěžovatelů, že v případě žaloby uplatňující nárok z (nuceného) omezení vlastnického práva je nutné analogicky aplikovat § 11 odst. 1 písm. m) zákona o soudních poplatcích, a soudní poplatek z takové žaloby nevyměřit, není správný. Rozhodnutí obecných soudů o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku netrpí žádným ústavněprávním deficitem.

Stejně tak nelze považovat za porušení procesních práv stěžovatelů, jestliže byla výzva k zaplacení soudního poplatku zaslána jen jejich právnímu zástupci, neboť tato otázka byla již řešena v řadě rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 6. 6. 2012

sp. zn.

, dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz), přičemž Ústavní soud dospěl k závěru, že tento procesní postup je ústavně konformní.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle , o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. července 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu